Pár článků o tom, jak je těžké vybalancovat předvánoční shon a adventní ztišení tu už bylo. Velice neoriginálně se zařadím mezi ně, protože mě taky svrbí prsty, když začnu nad tímto tématem přemýšlet, a třeba přestanou, když se vypíšu.

Je to pár let, co jsem publikovala těžce přemotivovaný článek o tom, jak jde plnit adventní předsevzetí. Nestydím se za něj a stále si za ním stojím. K porovnání tady.

Ale letos přišel rok, kdy je na první pohled všechno špatně. Možná je to tím, že je toho na mě fakt moc. Možná jsem jednoduše líná. Možná kombinace obojího. Každopádně poslední dobou jsem ráda, že vůbec vylezu z postele a splním nejnutnější povinnosti. Nejsem z toho zrovna nadšená, protože se mi zdá, že tento akademický rok musím prožít opravdu naplno, jelikož je mým posledním doopravdy studentským rokem a já tím pádem musím stíhat úplně všechno a ještě víc než všechno... a pak nestíhám nic. A do tohoto rozpoložení najednou přišel advent a všechny ty rady, výzvy a přání, jak ho správně prožít.

Nemám letos žádné speciální předsevzetí. Stačí mi ke štěstí to, že jakž takž zvládám práci, kterou mám a jednou za čas se objevím v kapli. 

Ještě jsem nebyla na jediných rorátech, i když jsem se na ně už párkrát pokoušela vstanout. Začínám se smiřovat s tím, že letos už asi ani na žádné nevstanu. Zdá se mi totiž, že nemá cenu vstávat pro mě uprostřed noci, vrátit se sice duchovně nabuzená ale fyzicky úplně mrtvá a ztratit dopoledne spaním (ne že bych nebyla schopná ztratit ho jinak, ale ze sezení u počítače s otevřenou prací mám lepší pocit).

Zatím mě ani nenapadlo přemýšlet nad dárky.

Jednoduše řečeno, jsem nepoužitelná. 

Ale jako nenapravitelný optimista se snažím něco vytěžit i z tohohle stavu. Učím se pokoře. Učím se přijmout, že nejsem tak dobrá, jak jsem si myslela. Že se kvůli tomu nemusím hned začít nenávidět. Že Bůh nejede na výkony. Že si můžu dovolit být slabá, že kromě občasného breku si můžu i jenom tak zanadávat a že je mi pak líp (a nemyslete, to není pro slušnou holku jako já jednoduché :D). Že v tom všem je Hospodin se mnou, i když já bych Ho někdy nejradši ignorovala a jela si podle staronového "Člověk je měřítkem všech věcí." Že tenhle advent snad nebude tak ztracený, jak se mi zdá.

A že je to s ním vlastně skvěle vymyšlené. Protože co jsou všechny moje problémy ve srovnání s koncem světa? Vlastně nic. A konec světa (jak můj osobní v okamžiku smrti tak ten globální) je jediná jistota, kterou máme. Což nemá znít vůbec nihilisticky. Naopak. Je skvělé si občas uvědomit, že všecky moje starosti jsou prach a popel a že z hlediska věčnosti není nijak extra důležité, že jsem občas něco nezvládla odevzdat nebo odevzdala špatně. Takové... osvobozující. Vracející pozornost tam, kde má být.

Tak třeba se mi ji do Vánoc podaří vrátit tam, kde má být.

Na závěr sloka písně Rosu dejte nebesa od Martinovy prázdné kapsy. Jenom tak, možná trochu mimo kontext. Ta slova mě totiž provází vším tím, s čím se teď mořím a možná se budou hodit i někomu dalšímu:

Stromy tak opuštěné čekají na svůj den.
Čekají na Ženicha, až řekne: "Tady jsem."
Až jejich listy suché pohladí krůpěje.
Zemřít je jednoduché, nést plody těžké je.