El mundo de mi alma

Stačí málo. Pár pinčlíků (prý tomu někdo říká figurky, ale mě k tomu nedonutíte), hrací deska, kostka, pravidla, která pochopí i dítě. Všichni připravit do startovní pozice, a už to začíná.

"Já začnu!" "Ne, já!" "Já chci začít!" 

Nakonec se stejně na cestu vydává někdo úplně jiný, protože kostka má na věc jiný názor.

A pak se můžou stát dvě věci.

První je, že lidi všeho věku normálně hrají, jenom tak hází a když někoho vyhodí, ještě řeknou, že se omlouvají (od toho se ta hra přece jmenuje, že). Proč ne, tak to má být a pověsti praví, že si to i někdo užívá.

Anebo ta napínavá cesta z bodu A do bodu B probudí v člověku všechny jeho pomstychtivé a zlomyslné choutky. A ti, kteří by za sebe normálně položili život, hrají s krvežíznivostí barbara Conana. Herní plán se mění v závodiště a bitevní pole, pinčlíci skáčou z jednoho kolečka na druhé ani ne proto, aby se co nejrychleji dostali k cíli, ale aby cestou zlikvidovali co nejvíc jinobarevných nepřátel (čímž se tato hra stává rasistickou a možná se někdy najde někdo, kdo bude tvrdit, že pinčlíci si mají pomáhat a když se potkají, mají si vyměnit zkušenosti o tom, jak se žije na druhé straně hrací plochy a pak... co já vím, udělat revoluci a svrhnout Hráče, aby si mohli dělat, co chcou :D).

A ten největší boj se svádí s neúprosným osudem, kterým je kostka. Když se to vezme kolem a kolem, tak pokud tomu kostka nechce, nevyhraje ani mistr světa. I tak ale lidský génius pořád po Oidipově vzoru zkouší obejít osud a často takový génius končí tragédií. Protože ani ten, kdo se nejvíc pere o vítězství a snaží se vetřít různými způsoby do přízně kostky, neunikne krutému vyhození těsně před domečkem. Anebo v závěrečné rovince přijde o skvělý finiš tím, že ta jednička ne a ne padnout. 

Jo, je to krása se takhle sejít k partii Člověče a vyvětrat všechny emoce, moc nepřemýšlet, svalovat všechny naše neúspěchy na kostku a pak chtít odvetu, protože jsem za to přece nemohla. Pak si zahrát znova, pak zase... a při hře čas líp plyne, déšť ťuká na okna, kostka zase o stůl, z horkého čaje se kouří a člověk se dál snaží skloubit svoje plány s tím, jaké číslo mu padlo. 

A přitom to je taková blbost, že? :)

(Omluvte, prosím, zhoršenou kvalitu textu. Zhoršení je způsobeno kromě jiného tak intenzivní partií jisté hry, že pinčlíci fakt málem ožili a porvali se mezi sebou.)