El mundo de mi alma

Začal advent a proti mě se spiklo všechno, co mohlo. Zatímco doteď jsem si opravdu většinou mohla stěžovat jenom na vlastní lenost a neschopnost zorganizovat si nějak chytře čas, teď se všechno nějak začíná vyostřovat. Deadliny se blíží, zkouškové za dveřmi, navíc začíná doba vánočních nebo mikulášských besídek, zvýšená aktivita na poli kreativity, co se výzdoby a pečení doma týče... nějak moc událostí na čtyři týdny. 

Užuž jsem si začínala myslet, že můj vysněný ztišený a zklidněný advent bude zas jenom snem, který posunu zas na další rok... a pak zase na další... a další...

Až se mi povedlo si jednou skvěle popovídat o spoustě věcech, které se honí mojí občas zbytečně přechytřelou hlavou. Z toho rozhovoru, točícího se zejména okolo nástrah života modlitebního, jsem si odnesla knížku s názvem Lectio divina - doba adventní a předsevzetí, že opravdu zapojím svoji téměř nefungující vůli (na něčem se, holka, cvičit musí) a že opravdu (na mou duši, na psí uši...) strávím s tou knihou (a tím pádem i s Bohem) denně aspoň půl hodiny.

Nejdřív mi to připadalo hrozně moc. Když mi byl dán tento návrh, jenom jsem nevěřícně vyvalila oči a zeptala se: "Tolik?!" 
Pak jsem si promítla takový běžný den a viděla jsem, že v tom všem čase, který někde úplně zbytečně ztratím, je půlhodina absolutně zanedbatelná. A tak jsem si, snad po sto tisící páté, řekla: "Jdu do toho. Ale teď už to fakt dotáhnu do konce."

A tak to začalo. Adventní dobrodružství. Adventní kalendář pro dospělé. Adventní výzva. Nevěřili byste, jak je napínavé hledat si každý den volnou půlhodinu... jindy, než před spaním, protože rozjímání s poklimbáváním je sice občas něčím naprosto běžným, přesto tento stav není žádoucí. Je to boj o každou minutu. Občas vyhrávám já, občas moje lenost. Dny do Vánoc odpočítávám jako když jsem byla malá, místo čokolády v kalendáři se každý den těším, co si na mě liturgie zase přichystala a co k tomu Duch svatý ve spolupráci s chytrou knížkou dodá. Pokaždé, když se mi povede vlézt do kaple a zapálit si svíčku, skáču v duchu radostí do stropu jenom proto, že se to dneska povedlo.

A nejlepší ze všeho je, jak očividně i Pánu záleží na tom, aby se mnou tu půlhodinu byl jenom On, jinak si totiž neumím vysvětlit dění minulých dní, kdy se mi zdálo, že svůj challange nebudu moct ten den rozhodně stihnout... a pak - kde se vzala, tu se vzala, volná půl hodina, protože náš vyučující, vedoucí katedry, musel místo poloviny hodiny na děkanát. Takže co jsem udělala? Správně, sedla k počítači a půlhodinu úspěšně ztratila. Ale Pán, vida moji neschopnost chopit se první šance, dal mi téměř okamžitě druhou, když jsem dopsala test o tři čtvrtě hodiny dřív, než jsem měla a kamarádka, která měla dojet, abychom se spolu učily, mohla dorazit až.. správně, za půl hodiny! V takové chvíli člověk prostě nemůže udělat nic jiného, než vzít knížku, zapálit svíčku a konečně využít ten obrovský dar, který mu Pán času věnoval. A vsadím se, že kdybych to nezvládla napodruhé, našel by ještě nějakou třetí skulinu, protože ten den měl pro mě přichystané něco opravdu speciálního a nechtěl, abych o to přišla jenom proto, že jsem blbá a neschopná :)

A co chci vlastně tímhle vypisováním říct? Rozhodně ne to, že jsem nějak drsná, že se mi vede se každý den ztišit. Půhodinu si totiž ještě najdu, jak ji naplňuju, je úplně jiná kapitola. Ani to, že všichni, kdo něco podobného nestíhají, by se měli jít zahrabat (strávila bych takhle dvacet let někde hluboko pod zemí... a nejspíš bych tam zůstala i letos, protože čím víc pokračuje advent, tím víc si uvědomuju, že vlastně "já nic, já muzikant," za všechno může Hospodin). Spíš jsem jenom chtěla povzbudit všechny, kdo jsou, jako já, chroničtí nedodržovači předsevzetí podobného druhu. Jde to. Fakt. Stačí chtít, Bůh se už postará, aby všechno, o co se budete snažit, k něčemu opravdu bylo. A navíc, den nesený myšlenkou z Písma, kterou člověk opravdu promyslel a ne jenom rychle přeletěl očima na mailu nebo tady, na Signálech, je úplně jiný. Takový... víc plný. A kupodivu i líp zorganizovaný (říkám já, největší chaotik a improvizátor v okolí sta kilometrů). Je to prostě jenom další objevení Ameriky, o kterém se musím podělit se světem :)