Aneb Hora radosti a kapka sváru

                Poslední den, na jehož konci ještě nebylo Santiago de Compostela. Byl to zvláštní pocit, že už jenom dneska a pak… pár kilometrů a konec. Santiago už nebylo v nedohlednu, vzdálenost se rovnala ani ne hodinové jízdě autem. Což je pro někoho, kdo už pár týdnů měří všechno na pěší vzdálenost v podstatě nepředstavitelné. Ještě hezkých pár dní po návratu jsme si veškeré vzdálenosti, které jsme museli překonávat, přepočítávali na pěší čas. Třeba ze Vsetína do Olomouce bych se dostala tak za týden nebo týden a půl. A mezitím mi stačí (když nastanou v exaktních vědách oblíbené ale v podstatě neexistující ideální podmínky) hodina a čtvrt. Divné. A krásné. Díky všem chytrým hlavám, které vynalezly dopravní prostředky! (Vidíte? Vděčnost za každou maličkost v praxi. Takhle nějak to vypadá.)  

                Plánovali jsme pochod do Monte do Gozo, což kdysi bývala hora, ze které se zmožení poutníci mohli konečně poprvé podívat na svůj cíl – město, na něž důstojně shlíží věže katedrály. I zaradovali se při tom pohledu a od toho to místo dostalo i svůj název – totiž Hora radosti. Dneska je to sice stále hora a stále jsou z ní za ideálních podmínek nádherně vidět věže katedrály, město se ale v podobě aglomerace doplazilo až sem. Velkoměsto 12. a 21. století prostě není totéž. Ale abychom se mohli zaradovat i my, museli jsme ještě zdolat sedmadvacet kilometrů. Teda, aspoň to tvrdil Průvodce.

                Jak si určitě správně všichni pamatujete, když jsem psala o našem nejnáročnějším pochodu (legendární MOST), lehce jsem zmínila, že tento jednatřicetikilometrový pochod není naší nejdelší trasou. I když nám to nepotvrdila žádná mapa, jsme všichni skálopevně přesvědčení, že nejdelší trasu jsme překonávali tento den.

                Vyráželi jsme totiž naprosto normálně okolo sedmé hodiny ranní. Pochodovali jsme naprosto normálním tempem. Teda, normálním pro nás, ve skutečnosti jsme se už všichni stali robokopy a pochodovali v docela ostrém tempu, jak jsme soudili podle počtu lidí, které jsme předběhli. Zdálo se, že zatímco my normálně jdeme, ostatní si prostě vyšli na procházku hlemýždím tempem.

                Cestou jsme procházeli milionem a půl krásných, nově vyspravených a čistých vesniček. Jedna z nich nádherně ukazovala marnost lidského počínání. Vyrazili jsme z Burgosu, abychom po třech týdnech došli do… Burgosu?

(pozn. To S tam přibylo díky Lenčině tužce na oči. A pak zase zmizelo díky jejím vlhčeným ubrouskům.)

                Všechny byly samozřejmě pilgrim-friendly, plné všemožných ukazatelů, barů, obchodů, albergues… a každá se na svém začátku pyšnila podobnou cedulí:

                S počtem reklam ale vyhrál kostel sv. Eulálie (či nějak podobně se jmenující neznámé světice), který lákal na misas peregrinas (čili poutnické mše) snad každý kilometr. A čím víckrát jsme tuhle reklamu viděli, tím víc nás lákala návštěva tak dokonale propagovaného chrámu. A protože jsme si na malé odbočky kvůli kostelům zvykli a taky se blížilo poledne, rozhodli jsme se, že se Anděla Páně pomodlíme stylově v kostele, když bude ta možnost. Tak jsme dorazili do města. Pokračovali po ukazatelích. Ty najednou zmizely (už jste přece dorazili do města, tak na co nějaká šipka? Do našeho nádherného a přepropagovaného kostela přece trefí každý… i když je na úplně druhé straně obce!) a my se začali ptát. Ode všech tří lidí, které jsme zastavili, jsme se dověděli, že je to blízko. Pro Španěly je asi „blízko“ velice relativní pojem, protože pravdu měla až mladá mamina s kočárkem, kterou jsme potkali po dvaceti minutách následování různých instrukcí. Ona jediná měla pravdu, když tvrdila, že je to hned tady za zatáčkou. Kostel jsme šťastně našli a vyšplhali se k němu, abychom zjistili… že je zavřený. Fajn. Tak jsme si udělali zaslouženou pauzu, vyfotili jsme si to, pomodlili se a najedli (přesně v tomhle pořadí) a znova se napojili na Camino.

                Procházeli jsme dalšími pohádkovými lesy (jak jsem z domu zvyklá na smrkové monokultury, připadá mi každý listnatý les jako pohádkový), které navíc nádherně voněly nějakým zvláštním dřevem, zpívali (a byli jsme jediní exoti… fakt, nikoho jiného vůbec nenapadlo prozpěvovat si do kroku!). Zastavili jsme se na zmrzlinu (na co dělat pauzu někde v divočině, když si můžeme sednout do civilizace a utrácet u toho) a znova vyrazili na posledních pět kilometrů dne. A taky jsme dorazili do Santiaga... respektive jeho dloooouhééého předměstí.

                Čekali jsme, že do hodiny budeme na místě a že to sice bude hodina, která se pořádně protáhne, ale bude to pořád jenom hodina. Po hodině a půl jsme začali mít divný pocit. Dvě, to už fakt nebylo normální. A Hora radosti pořád nikde. Nohy nás sice nijak extra nebolely, ale paranoia, že když do tří hodin nedorazíme, nezbyde na nás místo, začala okolo čtvrté doléhat.

                Naštěstí jsme nikde nezabloudili ani špatně neodbočili (což v tom davu směřujícím jedním směrem ani nejde), jenom prostě nám Průvodce i patníky na cestě kecali. Do Monte do Gozo jsme nakonec dorazili o půl páté. Když vezmeme v úvahu tempo, kterým jsme šli a čas, kdy jsme vycházeli, není možné, abychom ušli míň, než pětatřicet kilometrů. A to je ještě podhodnocený odhad.

                Měli jsme v plánu vlézt do největšího albergue, které v Monte do Gozo je. Obrovský komplex chatek s kapacitou asi 500 lidí. To by bylo, abychom se tam nevešli! Ale my míníme a Pán Bůh mění. Čirou náhodou jsme si totiž všimli nenápadné cedule navigující k polskému albergue. Vidina pohlazení domova nás zlákala a tak jsme šli zkusit štěstí do komplexu ohromných betonových bloků. Slečna na recepci byla o to milejší, že používala nám skoro srozumitelná slovíčka. Volného místa byla spousta, všichni mířili do masového pětistovkového albergue. A navíc i možnost zůstat dvě noci, tj. nechat si na místě všechen svůj majetek a jen s tím nejnutnějším dojít ten kousíček do Santiaga. A tady přichází na řadu kapka sváru. Racionálně a prakticky uvažující pánové prosazovali variantu, že bychom si opravdu nechali všechno v albergue, došli do Santiaga, strávili tam den, vrátili se, přespali, vyrazili dál na konec světa. Kdežto citově založené dámy, které byly v jenom případě ulítlé na symbolická gesta všeho druhu a ve druhém doufaly, že když budeme bydlet v centru, bude se naše nerozlučná čtverka moct rozloučit a jeden večer na sobě nebýt závislá, byly zásadně proti. Tvrdohlavé dámy vyhrály. A tak jsem se mohla těšit, že si splním sen celého Camina – že se vším všudy, co jsem táhla, dorazím do katedrály, řeknu Bohu: „Tak tu mě konečně máš,“ a pak se bude zařizovat všecko ostatní. Zlaté oči…