Aneb MOST

                Ráno, raníčko, poutníčci vstali, krosny na sebe nahodili a vydali se opět v širou dál, vstříc nejspíš nejnáročnějšímu dni, který je na celé pouti měl potkat. A takhle se to celé seběhlo...

                Vycházeli jsme už o půl šesté ráno, ještě za hluboké noci. Na cestu nám epicky svítil Měsíc, takže jsem se, místo toho, abych si všímala stále stejně (ne-li víc, ale po překonání určité hranice člověk prostě tu míru bolesti neřeší, stačí jenom, že to prostě bolí) bolavých achillovek, vymýšlela nádherný duchaplný příběh o světě, kde věčně svítí jen Měsíc, mnohem jasněji, než u nás na Zemi. Lidé si na něj zvykli, a když se najednou Měsíc začne blížit k západu, začínají propadat panice, protože si nikdo z nich nepamatuje, že po noci musí přijít den a že Měsíc musí zapadnout, aby mohlo vyjít Slunce. Než jsem ale stihla svoje duchaplné úvahy dovést do konce, Slunce opravdu vyšlo, my se stihli pomodlit růženec a zastavit na snídani jen na dobu nezbytně nutnou, protože po ránu začínala být pořádná kosa.

                Je důležité zmínit, že od Astorgy, kam jsme chtěli dojít, nás dělilo celých 32 km, nejvyšší denní míra snad za celou pouť... Ne, vlastně ne, čekalo nás ještě víc... Ale každopádně to na nás bylo nechutně moc. Moje achillovky navíc definitivně přestaly spolupracovat, takže jsem je musela nutit k fungování stahovacíma obvazama. A přišla na to, že takový stahovací obvaz by rozhodně neměl nohu stáhnout tak, aby po sundání obvazu měla lehce namodralý odstín.

                Kromě podobných záležitostí ryze praktického rázu jsem zjistila ještě jednu podstatnou věc, o kterou se chci podělit se všemi, kteří sní o podobné výpravě, ale bojí se, že k ní nemají dostatek sil (a vůbec všem, kteří mají před sebou nějakou výzvu a bojí se, že ji nedají). Bát se čehokoli, co mě potká, předem, je plýtvání silami. Až to přijde, stejně nemáte čas si připouštět, že to nezvládnete. Řešíte aktuální problémy, jako třeba jak chodit, abyste zbytečně nepřetěžovali jenom jednu nohu, když vás stejně bolí obě, jak nasadit takové tempo, abyste zbytečně nebrzdili ostatní, jak si nastavit popruhy na báglu, aby byla jeho váha co nejmíň cítit, na co myslet, abyste neměli tendenci si zbytečně stěžovat a tak se ještě víc zahrabávat do vlastní bolesti a ignorovat ostatní... a hlavní obava, že to nezvládnete, jde automaticky někde hluboko s tím, že ji vytáhnete, až vyřešíte, co nejvíc hoří.

                A stejně to funguje i v životě. Nemá cenu se dopředu stresovat se situací, které přijdou. Mít respekt a dopředu se připravit, to ano. Ale bát se v žádném případě. Až to přijde, člověk tím prostě letí jak horskou dráhou a ani nemá čas myslet na to, že se vlastně bojí.

                Ale zpět od duchaplného poučování na už zas pěkně vyhřáté Camino. Šli jsme a šli, až jsme došli k mostu. Ne, to ještě není ten z nadpisu, ale je taky zapamatováníhodný. Je totiž nejdelší na celém Caminu a v dobách středověkých se po něm při tzv. čestných jízdách proháněli pod parným sluníčkem fešní rytíři v padesátikilové zbroji s vedlejší funkcí trouby. Nechápu, jak kdokoli po podobné jízdě v podobném plechu mohl zůstat neupečen.

                Městečko jménem Hospital de Órbigo, do kterého most vedl, se pyšnilo nádherným kostelíčkem na hlavní třídě. Určitě to byl architektonický skvost (jako ostatně všechny kostely na Caminu), mnohem důležitější ale bylo, že do něj neomylnými kroky zamířil náš ukazatel. Tedy, pardon, vy neznáte náš žargon – jde o milou Francouzku Charlotte, o které jsem se už párkrát zmiňovala a jejímiž osobními stalkery (jak to trefně nazvala Lenka) jsme se stali. Jakmile jsme ji zahlédli, Ondra neváhal a rozběhl (!) se za ní do kostela. Tak se stalo, že jsme měli pauzu, po které jsem toužila a kdy jsme si mohla převázat nohy, i když ještě pár minut předtím Ondra tvrdil, že jdeme hrozně pomalu a musíme pokračovat, jelikož nestíháme. Což byla, mimochodem, pravda. Dopoledne bylo v plném proudu a my stále ještě nedorazili ani do poloviny cesty.

                Takže po době nezbytně nutné k provětrání hlasivek v chrámovém prostoru a k symbolické regeneraci mých dolních končetin jsme se zase vydali na cestu, nechávajíc Charlottku jejímu vlastnímu osudu.

                Okolo poledne jsme došli do milé malé vesničky (ve které jsem měla sto chutí zůstat), jejíž otevřený kostel jsme si vybrali jako skvělé místo, kde začít rozjímání a kde zas pro změnu Charlottka dohnala nás.

                Matička Církev se nám postarala o materiál k rozjímání víc, než skvěle. Ten den totiž slavil svátek můj oblíbený sv. Augustin, takže text byl jasný – úryvek z Vyznání, který nabízel Breviář v modlitbě se čtením, v němž se Augustin rozplývá nad pozdním zamilováním si krásy tak dávné a přece nové. Vydali jsme se znova na cestu, každý zabraný do duchaplného rozhovoru s Hospodinem, a mě začala nejtěžší (a zároveň nejkrásnější) část dne.

                Není totiž zas tak těžké jít s bolavýma nohama, když máte okolo sebe někoho, s kým můžete rozebírat blbiny a díky tomu na bolest zapomenout. Horší to je, když jste sami. A úplně nejhorší to je, když jste sami a navíc po pauze, kdy se nohy musí znova rozejít. A když vám ostatní poutníci zmizí v průběhu pěti minut z očí.

                Než jsem ale nad sebou stihla zlomit hůl, došla mi jedna extrémně důležitá věc. Totiž, že je pátek. Chvilka po poledni k tomu. Což je doba Kristova ukřižování. A já si uvědomila, že tohle je ta nejlepší příležitost, jak konečně Bohu dát i něco jiného, než jenom moje pády, nepovedené věci nebo naopak věci, které se díky Němu extrémně povedly (ale já s nima, de facto, neměla společného nic). Mohla jsem Mu dát svoji bolest. Být aspoň trochu podobná Ukřižovanému. A tohle zapříčinilo, že jsem další půlhodinu sice pajdala, ale pajdala s širokým úsměvem na tváři. Nevím, jestli jsem schopná tenhle zážitek víc vysvětlit, ani jestli to chci. Píšu o tom spíš jenom proto, aby bylo vidět, jak skvěle se o nás Bůh staral a jak vždycky v pravý čas přišel s něčím, co nám pomohlo v tom, abychom mohli pokračovat.

                Další půl hodinu jsem pak už šla jako robot (nikoli jako robokop), soustředíc se jenom na to, abych dávala nohy pravidelně před sebe a dělala tak něco jako kroky. Na nic víc jsem nebyla schopná myslet.

                I tohle jsem ale zdárně přežila, ostatní na mě počkali a řádně si odpočali (a mě taky samozřejmě nechali vydechnout) a po vyjití na kopeček jsme ji konečně uviděli. Astorgu v celé své kráse. Opět jsme se ale přesvědčili o pravdivosti zásady, že vidět cíl zdaleka neznamená v něm být.

 

                Ještě celé dvě hodiny jsme se plazili (ne)příjemně vyhřátými ulicemi vesnice před Astorgou a pak nekonečnou průmyslovou zónou. Po zdolání této vzdálenosti jsme se už těšili jen na nejkratší cestu do centra k nejbližšímu albergue, postel a sprchu. Jenže se nám do cesty postavily koleje. Vedly si to přímo přes Camino. A Španělé, aby předešli zbytečným nehodám a seškrabávání poutníků nepozorných vyčerpáním z kolejnic, po kterých se právě přehnal vlak, postarali se o bezpečnost s pečlivostí sobě vlastní. Postavili nadchod. Ale protože vlaky ve Španělsku jsou extrémně vysoké, nebyl to ledajaký nadchod. Byl ve výšce Mount Everestu. A protože Španělé jsou Španělé a protože všude musí být podle směrnic EU bezbariérový přístup, postavili tuhle potvoru, kvůli které jsme všichni čtyři měli chuť vraždit. Architekta, co to vymyslel. Zdálky to možná tak nevypadá, ale naše unavené nohy nám po zdolání této překážky sdělily, že jsme si museli nadejít minimálně kilometr. A to je ve tři odpoledne po dalších třiceti fakt moc. Radši jsme ani nemluvili, abychom náhodou nevybuchli (aspoň teda já... měla jsem pocit, že jakmile pronesu jediné slovo, spustí se lavina a začnu se hádat s každým, kdo bude v okruhu deseti metrů). Aby toho nebyli málo, po překonání MOSTU (ano, to je on, ten, který na nás zanechal trvalé následky) nás žluté šipky vedly ještě ke složitému obcházení starých, očividně nepoužívaných kolejí. To nám nervy definitivně ruply a cestu jsme si o těch dvě stě metrů zkrátili. A jo, cítili jsme se díky tomu mnohem líp. Ještě stále jsme ale nebyli u cíle.

                Astorga je postavená na skále. Doslova. Do centra jsme stoupali po prudkém kopci. Okolo čtvrté hodiny odpolední jsme ale nakonec opravdu dorazili do albergue Mariiných sluhů (pro milovníky španělštiny Albergue de Siervos de María) a doufali, že v takovou pozdní hodinu nás ještě budou mít kam dát. Už jsme totiž párkrát byli svědky zklamání poutníků, kteří přesně v tu dobu, co my, dorazili do albergue a zjistili, že je už obsazené. Zrovna, když jsem si ale začínala vážně pohrávat s myšlenkou spaní pod širákem (která se mi, po celém tom dnu, vůbec nelíbila), dostali jsme se na řadu i my a dostali (ach, Bože, Tvá starost o Tvoje poutníky je fakt dokonalá!) opět vlastní pokoj, teď dokonce nádherně vyspravený a voňavý.

                Z mého tajného snu lehnout si do postele a už se nehnout ale nakonec nebylo nic, protože jsme potřebovali nakoupit jídlo a nějakou mastičku na naše bolístky a protože Ondra s Lenkou potřebovali vyvenčit a sami se nějak neměli k odchodu, kterým by umožnili Šimonovi poklidné odpočívání v pokoji.

                Astorga slavila. Není podstatné co, nejspíš to samé, co Carrión. Podstatné je, že bylo hotové umění najít otevřenou lékárnu. Jídlo jsme nakoupili hned (i slavící Španělé musí jíst), mastičku jsme ale nakonec sehnali v nějaké pseudo-lékárně (lepší vysvětlení slova parafarmacia mě nenapadá), skoro nejdražší, co tam měli, zato ale dokonale fungující na naše namožené svaly (ano, měli jsme si podobně zázračnou věc vzít už z domu... zůstala ale, jako přebytečné zavazadlo, v Praze u kapucínů...).

                Na večeři nás pozval Korejec se zálibou ve vaření pro velký počet lidí s katolickým jménem Pedro. Měl i nějaké korejské, to jsme si ale nezapamatovali. A chudák nedokázal pochopit, že u nás ve většině případů není rozdíl mezi „katolickým“ a „českým“ jménem. Abychom ho uspokojili, prozradili jsme mu svoje biřmovací jména, která si zapamatoval a kterými nás pak oslovoval, kdykoli nás potkal, což bylo v některých chvílích trochu matoucí a vedoucí k nepříjemným situacím, kdy vám prostě nedojde, že s vámi mluví, protože vám třeba místo Lenka říká Agnes.

                Pedro byl opravdu skvělý kuchař, přestože jeho chutě byly o něco jiné, než naše. Výbornou směs zeleniny, mořských plodů a těstovin okořenil tak, že skoro nebyla cítit původní chuť ničeho, co tam dal.

                Po výživné krmi jsme se šli nakrmit duchovně na rychlo-mši, včetně poutnického požehnání trvala celých 24 minut.

                Původně jsem si chtěla vynahradit svoje akční odpoledne celým večerem v posteli a zalehnout už pěkně okolo osmé či deváté hodiny. Jak už to ale u nás bývá zvykem, vše se lehce zdrželo a my všichni zalehávali jako hodné děti okolo dvaadvacáté hodiny večerní. Nutno podotknout, že to bylo vůbec nejdřív z celé pouti. A tak, sladkým usínáním za dusotu slavícího města, skončil den, který se nám všem vryl do paměti snad nejvíc ze všech.