Aneb malé interezzo o tom, co všechno mi docvaklo

Minule jsem poznamenala, že při společném programu pro poutníky mi docvakla spousta věcí. Teď dodávám, že jde o věci, které měly docvaknout nám všem ještě před odjezdem. Jde totiž o docela zásadní otázky.

Proč jsme vlastně na pouti? Proč se trmácíme někde na míle daleko od pohodlí domova?

Až tehdy, ve společenství poutníků, díky písním a komentářům, které k nim sestry měly, mi to došlo. Nebo spíš mi to Bůh naservíroval pod nos. A jak jsem si to zpětně pročítala, řekla jsem si, že ty postřehy by se mohly hodit i někomu jinému, než mě samotné.

Nejsme tady sami ze sebe. Jen jsme přijali Tvé pozvání. Jsme poutníci. Proč jdeme? Abychom šli. Šli za Tebou, Bože.

Abychom si mohli hlouběji uvědomit, že celý náš život je pouť za Tebou, podobná Caminu víc, než se zdá.

Abychom se naučili radovat z maličkostí.

Abychom se naučili vážit si těla, které zrovna nic nebolí, postele, o které víme, kde nás čeká, pokoje, který s sebou nemusíme vláčet na zádech. Jednoduše řečeno - abychom se naučili vděčnosti za absolutně všechno, co v životě máme. A o tom je tahle písnička, námi zpívaná v nepoměrně rychlejším tempu. 

Abychom dokázali pochopit, že všechno se mění. Každý den jiná krajina, jiné albergue, jiní lidé, jiné bolavé části těla... a nic z toho se už nevrátí. Je čas radosti i smutku. Nic netrvá věčně. Ale toto zjištění by pro nás nemělo být skličující. Nemělo by být důvodem pasivně proplouvat světem s tím, že nic nemá cenu, protože to stejně zmizí v nenávratnu. Naopak. Nevím, jak správně to vyjádřit, ale zjištění, že se všechno mění, by pro nás mělo být impulzem k plnému prožívání přítomnosti. Žít tady a teď s výhledem na věčnost. Žít s tím, že mě teď bolí nohy, ale že to není navždycky. Že odpočívám a je mi krásně, ale není to navždycky. A nehledět na to se smutkem, ale s radostí - jak krásný je každý okamžik jenom tím že je! A jak krásný je tím, že pomíjí! Tím nás totiž přibližuje k věčnosti a k Tobě, Bože...

O změně je i tahle píseň... v jedné části se zpívá: "A protože se všechno mění, není divné, že se měním i já..."

Pouť nás má, musí, proměnit. Nesmíme se vrátit stejní a netýká se to jenom uchozených nohou a odlehčeného báglu. Týká se to hlavně srdce. Pozval jsi nás, protože jsme Ti byli vzdáleni. Protože chceš, aby nejenom naše chodila ztrvrdla cestou k hrobu sv. Jakuba, ale hlavně aby naše duše zesílila na cestě za Tebou. Abychom nejenom odložili zbytečné věci z batohů, ale odhodili i to, co si s sebou zbytečně taháme v duchovním životě. Chceš nás naučit přijímat dobré i zlé, protože obojí nás k Tobě přibližuje. Protože těm, kdo Tě milují, pomáhá všechno k dobrému.