Aneb Hospodin se postaral o opravdu nabitý den

(Upozornění - i přes veškerou snahu autorčinu o vynechání nepodstatných věcí vzniklo něco, na co potřebujete trochu víc času... a i přes veškerou autorčinu snahu narvat do tohoto článku všechno podstatné a vyvážit kvalitu s kvantitou není řečeno mnohé, co by ještě řečeno být mohlo. Holt, nejenom pro Hospodina je jeden den jako tisíc let... občas tuto optiku propůjčuje například poutníkům nejrůžnějšího druhu.)

 

                Abychom mohli v našem povídání plynule pokračovat, je třeba navázat na noc předchozího dne. Stalo se totiž pár věcí, které nemá cenu vyprávět bez návaznosti na to, co zapříčinily.

                Ještě během našeho slavení se nějaký hmyz rozhodl zjistit, jak chutná krev v oblasti okolo Lenčina oka. Na první pohled bezvýznamná událost však měla neblahé následky o pár hodin později. K tomu se ale ještě dostaneme, všechno má svůj čas.

                Po tom, co jsme se konečně dostali do spacáků (a šustěním a blikáním pravděpodobně probudili polovinu spícího pokoje), stala jsem se nechtěným svědkem konverzace našich milých mužů na téma: „Ta trasa je nějaká divná. Tváří se, že zítra nepůjdeme patnáct, ale dvacet kilometrů. Ale holkám to říct nemůžeme, protože by nás kousavými komentáři ukousaly k smrti, budem se tvářit, jakože nic.“

                Ráno jsme sice ze spacáků vylezli až v sedm hodin, v polospánku jsme ale byli už od pěti, Lenka bděla ještě dýl, jelikož jejímu oku se nějak nelíbilo to maličké štípnutí minulého večera a dalo to najevo solidním bolestivým opuchnutím. Takže jsme vyráželi, jeden marod, co si hrál na piráta a tři poutníci tušící, že odpočinkový den bude zase jenom iluzí (ne, opravdu nechápu, jak se to stalo, že jsme to přežili a já to teď všechno sepisuju v teple kolejního pokoje v hodinách, kdy slušný poutník dávno spí).

                Naštěstí opět zafungovalo pravidlo, že nic není tak strašné, jak to vypadá ráno. Lence časem otok spaskl a já se asi dvě třetiny trasy královsky bavila snahou hochů bavit se mezi sebou o časech a vzdálenostech tak, aby drahé útlocitné ženy nepojaly sebemenší podezření, že přece jenom spěcháme trochu víc, než jsme měli v plánu. Chvilku jsem se královsky bavila i s Lenkou, ale nakonec nás všecko to tajnůstkaření a mlžení definitivně přestalo bavit. Tak se odehrál jeden z mnoha menších konfliktů naší skupiny, který všichni ve zdraví přestáli a ze kterého plyne, milé děti, poučení, že nikdy, ale opravdu nikdy, si v rámci komunikace se spolupoutníky nehrajte na schovávanou. A platí to nejenom pro Camino, ale i pro pouť, kterou konáme každý den a které se říká život.

                Vše se však v dobré obrátilo a dokonce jsme potkali náš živý ukazatel správného směru – Francouzku Charlotte, o které již byla řeč a kterou jste si měli pamatovat. Tak si Ondra konečně procvičil angličtinu a Charlottka nás navedla do opravdu skvělého církevního albergue pod správou sester augustiniánek. O skvělosti albergue ještě bude řeč, nejdřív je ale třeba poznamenat, že jsme (po tom, co jsme s Lenkou málem umřely u posledních šesti kilometrů) slavili další premiéru… a naštěstí i derniéru, protože se jednalo o návštěvu doktora.

                To se stalo tak. Lence sice otok nádherně splasknul, jak ale svoje utrpení líčila v albergue jedné poutnici, shodou okolností neuroložce, dověděla se, že dotyčná by neriskovala a pro jistotu si s tím zašla k někomu, kdo bude mít kompetenci vyloučit nebezpečí vážnějších komplikací. Tak jsme vyrazily, Lenka jako pacient, já jako tlumočník. A tady přichází, milé děti, další ponaučení – když se učíte cizí jazyk, tak ty lekce „U doktora“ nebo „V obchodě“ v té učebnici nejsou pro nic za nic. Kolikrát za dobu naší pouti jsem si nadávala, že jsem se slovíčka té nebo oné oblasti nenamáhala učit, protože mi přece nikdy k ničemu nebudou… a tohle byl jeden z těch případů, kdy kromě toho, že jsem ze sebe sotva vysoukala „Bodl ji hmyz, má nateklé oko, je to lepší, ale bojí se, že by tam mohla být infekce,“ ještě sklidila pohrdlivý pohled a komentář, že jestli kamarádka neumírá, bylo úplně zbytečné chodit – to, že oko po bodnutí hmyzu napuchne, je přece normální, no ne?

                Náplastí na moje zraněné ego byla pak pěnová párty pro děti na náměstí města Carrión de los Condes a setkání v lékárně se Španělem, který měl za ženu Rusku, babičku Belgičanku a hlavně má opravdu hodně rád Česko, Prahu a Franze Kafku :) Celé město slavilo. Co? Nic, jenom Den města. Ale, jak jsme se naučili i my, každá příležitost ke slavení se má využít, hlavně, když je člověk ve Španělsku.

                Zregenerovaná Lenka a kluci se pak vydali na prohlídku místních osmi kostelů, já jsem si chtěla užít trochu klidu a dostát svojí role kronikářky (a že to byl vtipný pohled – prapodivné individuum ignorující společenské dění okolo a čmárající hned do dvou deníků… ano, definitivně jsem přišla na to, že jsem grafoman). Byl ale také prostor ke sdílení poutnických fíglů, kterak si zachovat tělo v bezbolestném stavu :)

                A zatímco jsme si, každý dle svého gusta, užívali nádherného odpoledne, nádherné odpoledne se rozhodlo, že nám trochu zpestří program. Takže zatímco já jsem si spisovala, socializovala se a následně se vydala zjistit, kterak se po španělsku modlí nešpory, a moji spolupoutníci oblažovali zpěvem téměř andělským nějaké místní kostelové babči (a pak si s nima ještě nádherně povykládali, hlavně díky Lence, jejíž komunikaci nestojí v cestě ani jazyk, z něhož ovládá jedinou větu), spustil se nevídaný liják.

                Takže po nešporách (které byly mimochodem nádherné – zpívané za doprovodu citery :) ) jsem se spolu s jedním sympatickým americkým párem zasekala před kostelem a pokecala si s bandou puberťáků, kteří měli hroznou srandu z toho, že si konečně můžou vyzkoušet, jakou bídnou angličtinou to vlastně mluví. Bylo pro ně opravdu velkým zklamáním, když jsem spustila španělsky.

                Nakonec jsme přece jenom zvládli těch padesát metrů přeletět (ne, nejsem z cukru, ano, opravdu pršelo tak moc… jako kdyby v nebi dělali velký úklid a teď se najednou rozhodli vylít všechny kýble s vodou) a přidat se ke společnému programu, který si sestry pro poutníky pravidelně chystají – hodině společného zpívání, protože zpěv (a hudba) je, jak známo, jazykem, který spojuje lidi všech ras, národů, kultur… a vůbec všeho.

                A tak se stalo, že ve chvíli, kdy Ondra, Šimon a Lenka procvičovali konverzaci rukama nohama v jednom z kostelů, kde je to vodní dopuštění v podstatě uvěznilo, já jsem s Miri reprezentovala českou muziku tematickou písní Prší, prší.

                Marně přemýšlím, jak na tak malém prostoru vyjádřit, že ten podvečer byl pro mě jedním z největších zážitků, které si odvážím. Jak popsat tu atmosféru sounáležitosti. Okamžiky, kdy jsme všichni slzely, protože americký pár, který absolvoval Camino jako svatební cestu, zpíval dvojhlasně nádhernou chválovou písničku. A aby toho dojetí nebylo málo, tak jeden Ir hodil do placu jednu vlasteneckou, kterou prožíval tak, jak dokážou jen Irové… a všech těch čtyřicet lidí mělo zase vlhké oči. Slova sester, díky kterým jsem si až teď pořádně uvědomila, co tu vlastně dělám. Nejsem turista, mojí jedinou starostí není přežít. Nejsem tu, protože jsem se rozhodla a vyrazila. Jsem tu na Boží pozvání, kdyby nechtěl On, nikdy bych tu neseděla. A… vůbec, kdybych se teď rozbásnila o všem, na co jsem díky Bohu přišla, dnešní příspěvek by neměl konce.

                Náš čtyřlístek se zase sešel na kytarovém koncertě, opět specialitě přichystané pro poutníky (ach, klasická kytara… dokonalost sama :) ) a mši, která předčila všechna naše očekávání. Důstojná, trvající skoro hodinu (!), doprovázená opět citerou, nádherným zpěvem a lehounce rozladěnou flétnou. Pak neméně úžasné poutnické požehnání, kde se padre dokonce snažil mluvit i anglicky. Sice jeho angličtina byla i pro nešpanělštináře mnohem méně srozumitelná než jeho španělština, ale snaha se cení :)

                A na závěr dne, aby toho nebylo málo, se konala společná večeře ze zásob, které jsme během odpoledne nastřádali a které pak dobrovolníci spolu se sestrami ukuchtili. Kdybych měla vyprávět, s kým vším jsme se seznámili, na co všechno jsme přišli a co všechno jsme ochutnali, psala bych ještě asi tak tři dny a vy to četli snad ještě dýl. Ale ještě před tím, než nás opět pošlu do spacáků, je nutno podotknout, že Ondra začal se svou hrou „Ztratím jednu věc a pak najdu dvě.“ Začal totiž pohřešovat svůj ručník. Tak mu jedna ze sester věnovala náhradní, který jim nechal na památku jiný neznámý poutník… a o pár chvil později, kde se vzal, tu se vzal, pohřešovaný ručníček. A tak Ondra ke dvěma ručníkům přišel a my mohli jít v klidu spát, ukolébáni dusotem slavícího města.