Původně jsem z neplánovaného prodloužení pobytu v Taizé moc nadšená nebyla. Začínala jsem být nemocná, stýskalo se mi po vlastní posteli, po tom, že mi v ní může být i teplo a po sprše, do které nemusím chodit venkem. Navíc jsem měla báječný plán, jak stihnout všechno do školy a tyhle dna dny navíc (den v Taizé a den na cestu) mi docela zkomplikoval situaci.

Ale jak jsem už psala minule, celé tohle nepohodlí mi bylo vynahrazeno mírou větší než dostatečnou.

Seznámila jsem se s Anou, Slovinkou, se kterou jsme se potkaly už při uvítacím setkání, ale jenom jsme se na sebe smály. Byla ve stejné situaci jako já. Tahle osoba pokládající intuice za důležitou součást rozhodování byla inspirující a v jistém slova smyslu mojí spřízněnou duší. Vystudovala něco s divadlem, teď píše scénáře, přijímá všechno, co jí život pošle do cesty a hledá lásku. Jedním slovem - umělkyně. Byly jsme spolu na farmě, kde se prodával domácí sýr a víno, povídaly jsme si o svých snech a plánech, o krásách a bolestech života... a u hrobu bratra Rogera jsme vypily moji placatku domácí slivovice.
To se stalo tak: Šly jsme se podívat na film o vzniku komunity v Taizé a o životě jejího zakladatele, bratra Rogera. A ten film nás tak chytl za srdíčko, až jsme si svorně řekly, že musíme jít k bratrovu hrobu a řádně mu poděkovat. Mě napadlo se u toho i trochu zahřát - slivka se pije totiž hlavně při slavnostních příležitostech a to vzdávání holdu bratru Rogerovi rozhodně bylo. Nebylo lepší místo a lepší příležitosti pro dvě štamrple, které následoval Otčenáš, Zdrávas Maria a mezinárodní improvizovaná modlitba ve stylu: "Jestli jsi v nebi, oroduj za nás, jestli ne, tak lehké odpočinutí a světlo věčné..."
Bylo to impulzivní, originální, bláznivé a vůbec takové, jaké jsme ten den byly my dvě. 

Náš poslední večer byl nádherný. Na novém pokoji (po týdnu jsem musela změnit ubytování, abych nedělala binec v systému) jsme se sešly ve skvělé sestavě. Tak jsme popíjely víno, povídaly o životě, Ana hrála na housle a my občas něco zazpívaly. Byla to taková ta krásná lidská sounáležitost, která hřeje i přes vzpomínky.

I když jsem ze začátku měla k životu v Taizé pár výhrad, po pochopení kontextu celého toho díla jsem od nich skoro upustila. Protože na začátku byl protestant, co hledal způsob života v křesťanské (nikoli protastantské nebo katolické) komunitě. Začal s tím během války, kdy bylo třeba pomáhat válečným uprchlíkům. Pak začali přijíždět mladí. A tak nějak samo od sebe se narodilo místo, které táhne rok co rok víc lidí. Místo, kde není důležité, kdo co vyznává, ale to, že jsme spolu, sdílíme své životy, podporujeme se v problémech, modlíme se a společně hledáme pravdu. Přijíždějí lidé hluboce věřící  a hluboce prožívající každou modlitbu, i lidé, kteří chtějí na začátku jenom poznat lidi z celého světa a na konci odjíždí s trochu jiným pohledem na svět obohacený o trochu ticha, ve kterém je (zatím nerozpoznán) Bůh.

Zajímavé je, že bratr Roger se nikdy žádné mladé nalákat nesnažil. Ani to dělat nechtěl. A když už mladí přijeli, nechystal pro ně speciální programy a animované modlitby. Jenom sdílel svůj způsob života a nechal mladé mluvit. Tak věděl líp, než kdokoli jiný v jeho době, co tyhle lidi trápí, z čeho mají radost, co v životě hledají a jak. Setkání s jeho komunitou se stala vzorem pro světové dny mládeže a později pro všechny ostatní podobné akce, takže kousek Taizé je dneska na každém diecézku nebo děkanátku, kde je ráno modlitba, dopoledne katecheze pro všechny a odpoledne práce a workshopy. 
Jeden malý, ale zásadní rozdíl mezi tím, co se narodilo v Taizé a co máme dneska vidím. Dneska (zdá se mi) jedeme podle zajetých šablon a snažíme se zavděčit co největšímu počtu lidí. V Taizé sice něco nachystáno je, ale rozhodně si to nehraje na to, že zrovna tato konkrétní přednáška nebo modlitba měla co říct úplně všem. Je fajn, když někoho osloví, když někoho posune... ale není žádná katastrofa, když se najdou lidi, kterým tohle nesedne. Spíš je to příležitostí k dalšímu dialogu a objevování druhého člověka. 

Není to místo pro každého. Určitě ne. Umím si představit lidi, kteří nevidí nic skvělého na monotónním opakování písní, one-man-show dopolední přednáškách a někdy až přesrdíčkované atmosféře. Ale každý může rozhodně přijet a třeba najde něco, co nečekal. Já jsem třeba všechno, co se stalo v tom dni navíc. Max nečekal, že objeví krásu ticha - původně přijel poznat nové lidi. Pro Annu (z Německa, moje Slovinka má jenom jedno N) zas bylo nové to, že může být v kostele třikrát denně na modlitbě a nemusí se nudit, jak je zvyklá z protestantských bohoslužeb jednou týdně u ní doma.

Neodjížděla jsem sice s nadšeným: "Určitě přijedu co nejdřív znova!" jako to mělo spousta lidí okolo mě, odjížděla jsem ale s obrovskou vděčností za týden, který mi otevřel nové obzory, poslal do života nové lidi a trochu mě uklidnil před maratonem posledního španělského měsíce, který mám před sebou.
Moc mě potěšilo, že se za mnou ráno k autobusu přišla rozloučit nejenom Ana, která chtěla ráno probudit, až budu odcházet, aby mě nepropásla, ale i Yuriko. Loučení je sice vždycky rozpačité a trochu smutné, ale ještě smutnější je prostě ráno sednout na autobus s tím, že odjíždím jako anonymní člen tisícového davu, který nikomu nebude chybět. Na loučení je krásné to, že ukazuje, jak jsme důležití pro druhé lidi a jak oni jsou důležití pro nás.

Domů jsem se kupodivu vrátila bez větších komplikací, jenom noc před odjezdem se mi zdál nepříjemně živý sen o tom, jak jsem v Páříži dorazila na špatné nádraží, pak jsem rychle hledala to správné (u toho samozřejmě sjezdila celou Paříž), to jsem našla v poslední chvíli, ale do vlaku mi zabránil nastoupit dav, který se hrnul naproti mně, a nějaký protivný průvodčí, který se mnou nutně potřeboval mluvit. Chytla jsem ho za košili a řvala na něj, že mi teď odjel poslední vlak domů a co mám podle něho dělat. Ve chvíli, kdy jsem začínala hledat hostel a řešit, co podniknu dál, jsem se naštěstí probudila. Návštěva Paříže má prostě na člověka trvalé následky.

Možná mě to cestování změnilo. Možná moudřejší a dospělejší. S novým odhodláním žít naplno ten obyčejný život, co mám. Protože ono není nejtěžší procházet Paříž hladová a ospalá nebo v jednom kuse dobíhat dopravní prostředky. Nebo nepropadnout panice tváří v tvář nemilosrdné stávce. Nejtěžší je ráno vstát z postele do školy. A ne jenom jednou, ale dokonce pět rán za sebou. A být věrná ve všech maličkostech, i když se zrovna nikdo nedívá. Je to těžké. A nejde mi to. Ale mám celý život na to, abych to dopilovala.

...Fin...