Jade (plným jménem Jedidiah, v Bibli se to jméno vyskytuje jenom jednou, zlatého bludišťáka vyhraje ten, kdo najde, kde - já to nebudu) pracuje v Paříži v bance. A prý ho to baví. V práci měl zrovna volno, tak si řekl, že si udělá výlet na jih Španělska. Až potom, co přijel, zjistil, proč bylo tak těžké sehnat levné ubytování. Ačkoli adventista, nějak pozapomněl, že zrovna tento víkend slaví. 

Zvláštní náhodou bylo, že ani on si moc netykal s navigací nebo mapou, ztráceli jsme se tedy společně. Ale pořád na tom byl líp jak já - zatímco já potřebuju svoji modrou tečku, podle které se řídím jak podle slova Božího, Jade si vystačil s papírovou mapou. Córdoba byla vysněná destinace nás obou. Mě asi o něco víc, protože zatímco Jade se choval jako normální turista na prázdninách, já jako dítě v Disneylandu. Protože on viděl krásné baráky, já nádhernou arabskou architekturu místy z 6. nebo 7. století, dům, kde bydlel Averroes a místo, které zas mělo něco spoelčného s Maimonidem. On viděl obdivuhodnou Mezquitu, všecko si poctivě prošel a začal mrznout a já se ocitla na místě, kde se setkaly kultury a dokázaly nezničit to, co vytvořila ta předchozí. A ještě jsem ho obohatila vyýkladem o umění rozpoznávání svatých, kouzlu chrámové architektury, trošce církevních dějin... musel být nadšený.

 

Mezquita je pravý opak Hagia Sofie v Instanbulu. Z obrovské mešity se stal katolický kostel. A na rozdíl od Hagia Sofii jím i zůstal a neproměnil se v nábožensky indiferentní muzeum. Podobná místa mě fascinují. Mohla bych hodiny procházet mezi oblouky, uličkami a vchody, nasávat atmosféru a představovat si, kolik lidí tady už prošlo přede mnou, jaké byly jejich životy a starosti, za co a jak se modlili... a letos jsem si tuhle fantazii rozšířila i o všechny, kdo budou tyhle místa procházet pár století po tom, co umřu. Taky zajímavé myšlenkové cvičení.

Konečně jsem zažila pravé španělské jarní teplo. Po česku to bylo spíš už léto, ale přesně tohle počasí jsem si představovala, když jsem odjížděla. Ne těch skoro konstatních deset stupňů a dešťové mraky :D

Poctivě jsme prošli starou čtvrť, Alcázar (královský palác), Mezquitu a jenom tak se toulali v křivolakých uličkách. Poctivě jsme se fotili. Ocitla jsem se vedle někoho, kdo je zvyklý používat Instagram, tak u každé blbosti, co jsem si fotila jenom tak se mě vždycky ptal: "Chceš u toho taky vyfotit?" Poctivě jsme ochutnali místní kuchyni - lepší gazpacho jsem ještě nejedla. Jeho speciální córdobská varianta se jmenuje salmoreja (čti salmorecha) a určitě si najdu recept a někdy to vyzkouším.

Bylo skvělé, že jsem na Jadea narazila. Moje cestování totiž většinou vypadá tak, že si prostě danou destinaci náhodně projdu. Výhodou je, že nacházím krásná místa bez turistů. Nevýhodou že můžu opomenout nějakou důležitou památku. Jade používá jako každý jiný normální člověk Google a předem se podívá, co je v dané destinaci podstatné a hodné návštěvy. Když se tyto dva přístupy zkombinují, výsledkem je nádherný den, kdy je prostor jak pro návštěvu nejdůležtitějších starých mostů, paláců a kostelů, tak pro spontánní nápad jít objevit právě tuhle kouzelnou uličku.

V poslední půlhodině společného dne jsme se dostali i k vážnější debatě. Neshodli jsme se na tom, že i v náboženství a Bibli můžu najít objektivní pravdu a že tím pádem ti, kteří zastávají opačný názor, pravdu nemají. Relativismus typu "Hlavně, že jsi dobrý člověk, ono je vlastně úplně jedno čemu věříš" opravdu nemám ráda. Tito relativisté jsou moc milí lidé, o tom žádná, takoví tolerantní, ale cítím se být povinna vysvětlit jim, že prostě pravda je opravdu jedna a nám opravdu dosažitelná, i když těžko. Jak tu pravdu pak budou hledat, to už nechávám v jejich režii. A přiznám se, že to nedělám úplně nezištně - nic mě totiž nezklame víc, než slibně načatá diskuze na libovolné téma zabitá větou: "Ale ono je to vlastně jedno, hlavně, že se máme rádi." Ne. Rádi se můžeme mít i navzdory tomu, že si o tom druhém myslíme, že je to bezbožný heretik. Připravovat se kvůli tomu o potěšení z dialogu a navíc rezignovat na objektivní pravdu není vůbec třeba. Takže zajímavá hluboká debata o tom, proč je nám třeba i vnější autority a intelektuální námahy a Duch svatý nediktuje každému jeho vlastní výklad Bible se nekonala. Dlužno podotknout, že to bylo i proto, že nám na to chyběl čas.

Nicméně kamaráda v Paříži už mám a kdybych se tam někdy znova vydala, mám s kým zajít na čaj. A kdybych měla cestu na Madagaskar, jeho rodina mě určitě taky přivítá. Rodina patřičně křesťanská, která už nevytahuje své mrtvé jednou do roka z hrobů, aby jim ukázala, co všechno se doma změnilo. A snídá jak po madagaskarsku (už jsem zapoměla, jak konkrétně taková madagaskarská snídaně vypadá, ale je to hostina plná mastného jídla, po které bych už zbytek dne nemusela jíst celý den), tak po evropsku. Možná to za úvahu stojí, už jenom proto, že na Madagaskaru je zaručeně neustále krásné počasí. Podle Jadea.

Po rozloučení s Jadem přichází na scénu don Antonio, rektor córdobského semináře. Přišla jsem k němu přes své drahé filosofující sestry. 

Tady je třeba malého exkurzu do minulosti. Stalo se to během mého víkendu v Bergaře. Když jsem se svěřovala se svými velikonočními plány (původně se sestávající pouze z tří dní v Seville, jednom v Paříži a týdnu v Taizé), setkala jsem se s překvapivou reakcí: "To je báječné! Moc si to užiješ a bude se ti to líbit! Jih Španělska je nádherný! A průvody fascinující! A kde tam budeš spát? My máme totiž v La Rambla dům. Je to kousek od Córdoby a je tam jeden z největších a nejznámějších průvodů s El Jesús Nazareno. Chceš kontakt? Sestry by tě ubytovaly."
Tolik k mojí představě absolutně světského způsobu cestování. Taková nabídka se totiž neodmítá. Místo hostelu a tří dní v jednom městě, kde bych musela za průvody chodit kdovíkam a ještě musela řešit, kam zajdu na velikonoční obřady bych měla nepoměrně levnější variantu bydlení s kaplí v domě a průvodem začínajícím přímo u mojeho pokoje. Prostě a jasně: To chceš.
Sestra Anastasis, představená konventu v La Rambla, byla podobně nadšená jako já. Aspoň tak soudím podle počtu vykřičníků v jejích zprávách. Je to pěkný pocit, když se na vás někde někdo těší.
Vyskytly se dva menší problémy. Prvním z nich byla věta: "Modli se za krásné počasí!!! Předpověď říká, že bude možná pršet a když bude pršet, nebudou průvody! :(" Ano, správně. Letoní jaro je nejchladnější a nejdeštivější v celém Španělsku. Lepší dobu jsem si k opalování nemohla vybrat. Tohle jsem nechala na Boží všemohoucnosti. Druhý problém byl už trochu víc blíž zemi: "Tady máš odkaz, podívej se, jak jezdí autobusy z Córdoby a pro jistotu zavolej, jestli jezdí, když bude slavnost."
Jezdily dvakrát za den. Ráno a večer. Ráno tak brzo, že bych asi už opravdu nespala, protože jsem se k přesunu do La Rambla potřebovala přesunou i do Córdoby a večer zase v tak nepříjemnou dobu, že bych během čtvrteční mše byla v autobuse. Do toho jsem věděla, že Córdobu chci opravdu vidět. Možnost zameškání mše jsem zavrhla jako první. Přece jenom je pro mě Eucharistie o něco důležitější než všecky divy světa, takže jsem si moc nedokázala představit, že bych vynechala mši na Zelený čtvrtek v místě, kde je takových mší navečer aspoň třicet. Omluvu pro svědomí bych měla, ale prostě... nechtěla jsem.
Když jsem tohle dilema (touha vidět Córdobu - potřeba přijet do La Rambla v nějaký rozumný čas) řešila se sestrou Anastasis, dokonale mě pochopila a vyšla mi vstříc. Už jsme byly domluvené, že pro mě sestry těch čtyřicet kilometrů do Córodby zajedou okolo oběda (abych viděla aspoň něco), když ji napadl ještě lepší nápad: "Vlastně k nám přijede sloužit mši kněz z Córdoby. On by tě mohl svézt a měla bys víc času na Córdobu! Mám mu napsat, jestli by to udělal?"

Napsala. On souhlasil. A jsme zase zpátky v přítomnosti, kdy stojím před kněžským seminářem v Córdobě, sice špatně, ale zase jenom o jeden vchod. Následně jsem se už vezla s rektorem córdobského semináře, jeho matkou a neteří. On totiž z La Rambla pochází, tak tam vezl maminku a neteř na prázdniny a on sám byl ustanoven ke službě v klášteře. Jenom proto, že z toho místa pochází a že by se mu mohlo líbit mít důvod se tam zase vracet. Líbilo se mu to a navíc si oblíbil i sestry.

Bavili jsme se i o tom, jak to vypadá s kněžským dorostem. Jenom pro córobskou diecézi se teď připravuje asi pětadvacet kněží. O povolání není nouze, každý kněz má opravdu jenom jednu farnost nebo službu. Jak z jiného světa pak bylo moje povídání o kněžích, kteří objíždí všechny svoje farnosti a někdy se nevyhnou třeba i čtyřem mším za den.

Dorazili jsme celých pět minut před šestou, tj. před začátkem mše. To, že jsem na jihu Španělska jsem poznala podle toho, že to dona Antonia nijak nevzrušovalo. V klidu si našel místo k zaparkování, pečlivě vytáhl z kufru všechno, co potřeboval a během klidné procházky do kláštera si ještě popovídal se dvěma důchodkyněmi.

Nastal čas chvilkového zpomalení, pozorování dalších průvodů, objevení Barbie a Kenů nastylovaných do roztomilých piet a setkání se sestrou Marií Xaverou, Chorvatkou mluvící polsky a rozumící česky. A pokud někdo znáte českou Misionářku lásky sestru Nadu, tak právě tahle sestra ji pozdravuje. 

...To be continued...