Proslulou událostí San Sebastianu je karneval. Jako všude jinde v katolickém světě si lidé užívají do poslední chvíle dny, kdy ještě můžou slavit. Zatímco ale u nás se toto odbývá dětskými karnevaly a fašanky na vesnicích (a sem tam nějakou masopustní zábavou), tady se slaví ve velkém.

V samotném San Sebastianu to začalo pátkem, kdy všichni školou povinní (tou základní, univerzitě se tohle vyhnulo) přišli ráno v maskách. Takže ráno a odpoledne byly ulice plné malých princezen, pirátů, Zorrů a já nevím, čeho všeho. Obrovsky pomohla poslední móda zvířecích overalů, do kterých se oblékali hlavně puberťáci. V sobotu pak probíhaly oficiální oslavy. V masce už chodil kdekdo nehledě na věk něbo postavení, ale nebylo ani divné, když se lidé producírovali jenom tak v civilu a šli se podívat na průvody. 

První průvod byl oficiální. Dvě hodiny trvající procesí (jo, vydržela jsem se na to dívat celou tu dobu) vypadalo následovně: Nejdřív jelo auto s repráky. Na hudbu, která z nich na plné pecky hrála, předváděli svoje choreografie různé skupiny v maskách. A fantazii se meze nekladly. Bylo možné vidět všechno od jednoduchého sladění se do barvy přes Hvězdné války, Sestru v akci, Supermana, stáj Ferrari, Hry o trůny, elfy, hudbu (jo, lidi převlečení za klavír, noty nebo kytaru) nebo i jídlo. Zástup sušenek u mě bezkonkurenčně vyhrál soutěž o nejlepší a nejoriginálnější kostýmy. Za průvodem pak jel alegorický vůz, který dotvářel téma. Obrovská konstrukce, na které stáli většinou tři lidi. K nezaplacení byly znuděné výrazy některých tanečníků... ono asi předvádět tutéž kreaci stokrát dokola není úplně sranda :D

Večer pak ve čtvrti Antiguo probíhaly tzv. tamorradas. Tamborrada je tradiční průvod s dechovou kapelou a lidmi v tradičním obelčení nebo maskách. I když tu bylo mnohem víc věcí k vidění, nemám bohužel žádné fotky, protože mi umřel mobil a mě nenapadlo vzít si s sebou power banku. Co se ale do fotek moc promítnou nedá, je atmosféra. Slavení si všichni užívali. Ať už lidé v oficiálním průvodu nebo jenom nadšenci, co si vzali buben a udělali průvod konkurenční. Jedna paní se mi snažila vysvětlit, jak tohle celé vzniklo. Mělo to něco společného s vojenskými pochody, ale vzhledem k tomu, že moje španělština není úplně dokonalá, zachytila jsem jenom něco o dorozumívání se.

V neděli jsem si udělala výlet do Tolosy, města vzdáleného půl hodiny vlakem. Protože tam prý lidi karneval berou opravdu vážně a jestli chci vidět, jak má takový karneval vypadat, mám tam určitě jet. Tak jsem jela. A poprvé mi bylo líto, že tu zatím funguju trochu jako samorost a nemám moc kamarádů, se kterými bych si mohla jenom tak někam vyjít. Vlastně takové kamarády zatím nemám vůbec. Většinou mi to nevadí a naopak mi vyhovuje, že jsem absolutní paní svého času a učím se s ním konečně pořádně hospodařit, v tenhle den to ale moc fajn nebylo. Navíc moje skvělá buddy se se mnou zrovna ten víkend odmítala bavit. Až zpětně jsem zjistila, že to nebylo proto, že by ne mě zapomněla nebo se na mě vykašlala, ale že jí umřel kamarád na rakovinu. V sobotu, kdy celé okolí slavilo. Byla jsem proto odkázaná sama na sebe.

Protože ve skupině erasmáků, kde se výlet do Tolosy domlouval, nebyl nikdo pořádně schopný napsat kdy a odkud se pojede, vyrazila jsem po vlastní ose. Oblečená za Indku, protože podle Heleny je každý, kdo jede do Tolosy na karneval bez masky divný. A Helena měla zrovna doma pravé idndické oblečení, které jí dovezli rodiče z cest.

Hned na nádraží jsem potkala dva Filipínce a jednu Francouzku, tak jsem se přidala k nim. V Tolose jsem pak zjistila, že kostýmovou povinnost tu berou opravdu vážně a kdo nemá žádnou masku, je opravdu za exota. I přes nepřízeň počasí (překvapivě pršelo) bylo celé město v ulicích a v průvodech. Tolik spontánní radosti na jednom místě se jenom tak nevidí. Maskou, která pro mě vyhrála tady, byl kuřácký stan. Plastový stan na kolečkách, který vezl jeden človek, pod ním pochodovala asi pětičlenná rodinka s doutníky a cigaretami. V zájmu zdraví dětí doufám, že falešnými. Ale na zdokumentování tohohle mi zase pro změnu v mobilu chyběla paměť :D 

Vystřídala jsem dohromady tři různé skupiny lidí, ve všech jsem jenom tak byla, aby nebylo divné, že městem pochoduju sama :D S jednou takovou skupinou jsme skončili navečer v baru. Pro každého tak deset centimetrů čtverečních místa a hudba, která málem trhala bubíky. Jo, vím, proč takové věci nemám ráda. Vracela jsem se pak pro změnu se třemi Mexičankami. Jestli se aspoň s těma nějak víc zkamarádím, je ve hvězdách.

Fakt jsem si o sobě nemyslela, že jsem až takový introvert. Ale občas není na škodu si od všech vztahů odpočinout.

Karneval vrcholil akcí zvanou Entierro de Sardina, pohřeb sardinky. Vážně. My pochováváme basu, tady opakávají sardinku. To jsem už ale neviděla, protože jsem se rozhodla, že volný den zkusím využít k nějaké práci do školy. (Ehm... jo, bylo by užitečnější se jít podívat, jak se pohřbívá sardinka.)

Na Popelečení středu jsem se vydala večer do katedrály. Mše byla bilingvní, španělsko-baskická. Během ní jsem se rozhodla, že se baskicky naučím aspoň Otčenáš. Aby nebyla tak ztracená a protože ta řeč zní nádherně. Asi tak, jak kdyby mluvili skřítci, co žijou v horách a dolují zlato a drahé kameny. Ale bydlí na povrchu. Protože v tom jazyce je zelenost kopců, hukot moře i cosi, co nejde nazvat jinak, než zemitost.

Mši sloužil zdejší biskup a dalších asi pět kněží. Jeden z nich plnil funkci ceremonáře. Četl komentář ke čtením a fungoval i jako dirigent sboru Božího lidu. Předzpěvoval všechno, co se dalo a co zpívali všichni, pěkně od mikrofonu dirigoval. Včetně zpívaných odpovědí.

Letošní Popeleční středa tu byla vyjímečná. V katedrále byl totiž k uctění Santo Cristo de la Agonía de Bergara, jeden z nejkrásnějších barokních krucifixů vůbec nacházející se normálně v Arzinoa (taky prý docela kousek) ve farnosti sv. Petra. A mě bylo divné, že po mši, při uctívání kříže, utvořili lidé hlouček, ze kterého si kříž fotili. Tak jsem se k nim přidala a nesměle si pár snímků pořídila taky.

A definitivně jsem se přesvědčila, že zdejší nářky nad malým počtem věřících jsou trochu liché. Malý počet věřících dle mě vypadá trochu jinak, než plná katedrála.