Camino de Santiago, den 26.

Aneb Fin del Camino

Tak, ten slavný den je konečně tady. Dneska pokoříme posledních pět kilometrů a zakončíme (aspoň oficiálně) naši pouť ke sv. Jakubu. Čekala jsem všechno. Kromě toho, co nás nakonec potkalo. Jako celý ten předchozí měsíc jsme si něco představovali a Bůh to nakonec provedl úplně jinak.

I když nás čekala už jenom příjemná pětikilometrová procházka, vyráželi jsme pěkně po ránu. Ne tak brzo, jak jsme byli zvyklí, ale zase tak, abychom došli podle našeho odhadu ještě před frontami na potvrzení o vykonání pouti (kvůli tomu jsme to přece celé šli a sbírali razítka do kredeciálů jak pokémony). Sbalili jsme zase svoje domečky a se zvláštním pocitem, že „je to už tady“ jsme vyrazili. Bosky. Troje páry bot se pěkně pohodlně nesly na batozích, vždyť už toho chudinky nachodily dost, taková pětistovka na kontě je pořádný výkon… i takové boty zaslouží odpočinek. Jediné Šimonovy si to musely odchodit celé, ten se k mojí výzvě dojít ten poslední kousek bosky nepřidal.

Jako (téměř) všechny moje nápady měl i tenhle jakýsi duchovní přesah. Když jsem byla na své úplně první pěší pouti, dověděla jsem se, že zvykem poutníků je poslední kilometr trasy dojít na boso. Už si přesně nepamatuju důvody, ale mělo to něco společného s tím, že spolu s botami zouváme i strasti cesty, špínu, kterou jsme na ně nasbírali a teď můžeme čisťoučcí jak čerstvě vykoupaná novorozeňata předstoupit před Pána. Taky jsme konečně dorazili na místo, jež je hodno sundání opánků, jelikož je to půda svatá… a určitě ještě něco dalšího, ale tohle se stalo v době, kdy jsem byla ještě malá a milá a neměla potřebu se vypisovat v takové míře, jak dneska, takže mi spousta důležitých událostí toho období nenávratně zmizela.

Ale zpátky. Už od začátku cesty bylo mým snem jít aspoň poslední kousek cesty bez bot (potkali jsme borce, který šel na boso celou francouzskou cestu, to jde taky). A bylo to tu. Poslední kilometr se v zástavbě těžko poznával, tak jsem zhodnotila, že pár kilometrů navíc nic nezkazí. A že pět kilometrů je vlastně setina z pěti set, takže nějaká souvislost tu bude. A tak se mi splnil první sen.

Šlapali jsme si to Santiagem a vyřvávali jsme české zbožné hitovky typu Slunce Kristovy lásky nebo Můžeš mít radost. Hlavně ta první se hodila do mlhavého a chladného rána. Nikdo se na nás nijak extra divně nedíval, místní jsou asi na různé druhy poutníků už dávno zvyklí.

S přibližujícím centrem přibývalo i davu. A najednou jsme před ní stáli. Z moře domků, domů, kostelů a jiných věžovitých objektů se vynořila katedrála sv. Jakuba. Splnění mého dalšího poutnického snu, vejití se vší náloží dovnitř, kleknutí před svatostánkem a odevzdání všeho, s čím jsem přišla, bylo na dosah. Jenže katedrála je obrovská a na každé straně se pyšní minimálně dvěma vchody. Který je ten správný? Hlavní jsme s písní na rtech vesele minuli a ocitli jsme se na západní straně (to je ta nejznámější, jelikož je před ní obrovské náměstí, odkud se dá krásně vyfotit). Tam jsme zjistili, že tudy se dostaneme jenom do muzea… za výhodných pět euro. Tak jsme se vyfotili (a zapadli tak do toho panoptika různých skupin nebo jednotlivců s foťákem) a vrátili se. Trochu jsem záviděla dvěma cizinkám, které jsme míjely a kterým z radosti nad tím, že jsou v cíli, prýštily slzy. Podobně skupině cyklistů, kteří se poplácávali po zádech a radostně halekali, až je muselo být slyšet někde v Leónu. Já necítila nic, co by mě nutilo dělat podobné věci.

Hlavní vchod do katedrály jsme úspěšně našli. A u něj nápis hlásající, že dovnitř smí jen osoby bez batohů a jiných zavazadel a že zavazadla si můžou schovat za pár euro v centru pro poutníky naproti. Protože z centra pro poutníky naproti se vinul neskutečně dlouhý had poutníků, zkusili jsme zahrát nerozumějící cizince a dovnitř se prostě procpat. Neprošlo to. Katedrálové gorily umí mluvit i bez použití jazyka. Prostě se postavily do vchodu, ukazovaly prstem ven a nesmlouvavě kroutily hlavou. Dobře, můj druhý sen mi nevyšel.

Nemělo cenu se cpát jako první do katedrály a pak zajišťovat ubytování. Na co solit prachy za uskladnění báglů a pak další za albergue? Tak jsme se rozhodli, že si nejdřív vystojíme obří řadu na potvrzení, že jsme došli, pak si najdeme ubytování někde poblíž a nakonec vyrazíme do katedrály a na další krásná santiagovská místa. Ano, bylo to plánování. Ano, byla to chyba, na pouti se neplánuje.

V řadě jsme totiž potkali Barču (takovou tu milou Češku z Leónu, potkávali jsme se docela pravidelně) a ta nám poradila, že našla skvělé docela levné albergue docela blízko centra. Asi tak patnáct minut pěšky. Zhodnotili jsme, že je to za těch pár euro, co ušetříme, malá daň. Pak okolo řady procházel někdo místní a vyřvával, že grupos (tedy skupiny) mají odbavení zvlášť. Chytil nás a přeřadil k nepoměrně kratší frontě… krásné potvrzení o tom, že jsme zdolali Camino jsme dostali ani ne za patnáct minut. Takže kdo se chystáte na Camino, běžte ve skupině (nebo si cestou nějakou najděte), ušetříte spoustu času :D

Po odbavení jsme šli hledat levné albergue patnáct minut od centra. Našli jsme ho po tři čtvrtě hodině. Mělo příhodný název Fin del Camino (Konec cesty) a bylo ještě zavřené. Tak jsme si počkali, došli k závěru, že by bylo vlastně úplně jedno, jestli bychom zůstali v Monte do Gozo nebo ne. Ale co už. Aspoň jsem opravdu na konec cesty mohla dorazit s plnou zátěží.

Po ubytování a královském vítězném obědě (poprvé a naposled jsem se pokusila o tortily z mikrovlnky a improvizovanou náplň… v kuchyni s takovým vybavením, jaké jsme našli, to bylo docela umění), které si Ondra ještě dochutil k obrazu svému.

Nastal čas vyrazit do víru velkoměsta. Zase jsem se začala těšit na to, že konečně dorazíme do katedrály a já tak protnu pomyslnou cílovou pásku pouti. Zlaté oči! Před katedrálou jsme náhodou potkali Charlotte (pochybujte si, že je vaším strážným andělem, když ji potkáte i v přelidněném velkoměstě po tom, co jste se rozpojili s tím, že se už v životě neuvidíte) a dověděli se, že mše v katedrále je sice na osm večer, ale člověk by měl přijít minimálně o hodinu dřív, aby chytil, když už ne místo na sezení, tak aspoň to se symbolickým výhledem k oltáři. Dobrá, jenže naše časové možnosti neodpovídaly tomu, abychom se dosyta naprocházeli v katedrále, pak si prošli centrum a pak se zase vrátili do katedrály. Tak nakonec zvítězila varianta plná dalšího zařizování, nakupování a okukování památek zakončené katedrálou.

Nakoupili jsme spoustu dárečků a památečních předmětů (my s Lenkou jsme se už od Burgosu třásly na to, že si koupíme náušnice – tam jsme si to v rámci poutnického odříkání odpustily, ale jenom pod podmínkou, že si nakoupíme něco nádherného v Santiagu), zjistili jsme, jak nám jedou autobusy do Muxíe a Finisterry (byli jsme sice nastartovaní tam dojít, ale pomalu nás začínal tlačit čas… přece jenom už byla skoro půlka září), porozhlédli se po pár kostelech, okolo sedmé se konečně dostali do katedrály… a neměli si kde sednout. Sen o romantice já – Bůh – katedrála se definitivně rozplynul. Tak jsem si ten triumfální příchod nepředstavovala. Ale co už.

Všechna zklamání ale zahnala mše svatá. Katedrální kostel má být prý svou liturgií vzorem pro celou diecézi. To ta santiagovská splňovala dokonale. Žádný z kněží nikam nespěchal. Hlavnímu celebrantovi bylo rozumět (moc dobře věděl, že má mluvit k poutníkům z celého světa). A hlavně jsme poprvé za celou tu dobu, co jsme ve Španělsku strávili, slyšeli varhany! A nehráli na ně kluci! :D Doprovázely chrámový sbor, který ladil. Nádhera! Na konci mše pak jenom na efekt rozhoupání obrovské kadidelnice… když to člověk sledoval, skoro se bál, že se to z těch provazů urve a vyletí jedním nebo druhým křídlem ven :D

(nezdá se to, ale ta kadidelnice, pro spoustu jiných barokních tretek skoro neviditelná, je velká asi jako dospělý chlap)

A romantika přišla taky. Musela jsem si počkat celý den. Od rána marně přemýšlet, co jsem vlastně od cíle čekala. Sladkou hudbu a promítání vzpomínek z cesty, které se spojí v nějakou poučnou a duchaplnou mozaiku jak v nějakém béčkovém americkém filmu? Podobně klišoidní slzy hned, jak uvidím katedrálu? Je pravda, že ta kosa, mlha a věže obestavěné lešením trochu k pláči byly, ale z jiného důvodu. Nakonec ale přišla mnohem hlubší a opravdovější radost. I se slzami. Po dlouhé době. Byla to hluboká radost plná obyčejné vděčnosti. Na nic jiného nebyla síla ani čas.

Po mši jsme ještě obešli katedrálu a náhodou se dostali do kaple, kde právě probíhala nějaká poutnická modlitba. Ale víc, než modlitbu to připomínalo taková ta sezení, která začínají slovy: „Ahoj, já jsem Franta a mám problémy s alkoholem.“ Tak jsme svoji účast vzdali, naše tři čtvrtiny se šli i přes zákaz a po otevíracích hodinách mrknout, kde je to vlastně pohřbený ten sv. Jakub a rychle ho pozdravit a pak nás, jako nějaké VIP hosty, vyvedla ochranka. Východy byly už totiž zamčené.

A pak přišlo slavení. Protože jsme bydleli moc daleko na to, abychom se roztrhli, museli jsme se s Lenkou vzdát dalšího snu – procházky nočním městem a obyčejného nasávání atmosféry, zastavování na vínko kde se nám zlíbí… aniž bychom se snažily vymyslet, jak zabavit kluky, které tohle nebavilo. Tak jsme si koupili zmrzlinu, prochodili pár uliček, trochu se ztratili a pak zase našli a nakonec i šťastně dorazili do našeho dnešního domů a šli spát.

Tak. A zazvonil zvonec a pohádky je konec? Ale kdeže! To se chcete připravit o to, jak jsme obědvali v x-hvězdičkovém hotelu, koupali se v oceánu a málem přizabili Ondru za to, že nás do poslední chvíle děsil tím, že v Madridu budeme spát pod mostem? To všechno a mnohem víc ještě přijde :) Kdy? Do konce srpna to určitě zvládnu. Už jenom kvůli tomu, že bude potřeba rozjet nový, o trochu kratší seriál o tom, jak se poutníčci nejdřív za sv. Vojtěchem do Hnězdna a pak za sv. otcem do Krakova vydali :)