Každý rok se nemůžu dočkat. Pak vychutnávám každou vteřinu a nakonec je mi líto, že to všechno zase skončilo. Miluju předjarní a jarní dny, kdy bych si nejradši oblékla svoji nejkrásnější sukni a vzala baleríny, abych slavnosti dodala ještě slavnostnější ráz, ale kdy si musím zase vzít svojich padesát vrstev, protože ty hodiny strávené venku a v kostele jsou o zdraví. A doufám, že mě nikdy nepřestane fascinovat každoroční noření se do událostí, které jsou dávnou minulostí, ale zároveň se stávají (někdy až moc) přítomnými a reálnými. Každý rok žasnu úplně novým způsobem nad tím, že tři dny opravdu platilo Nietzschovo: "Bůh je je mrtev. My jsme ho zabili." A nad tím, že to platit zase přestalo.

V tom žasnutí mi pomáhají všechny zpěvy svatého týdne, hlavně Květné neděle a tridua, které můžu už pár let zpívat. Díky tomu znám zpaměti všechny ty možné a nemožné antifony a sem tam nějaký verš. A letos se mi pár takových veršů vrací. Zní mi už pár dní v hlavě:

"Zdvihněte, brány, své klenby, zvyšte se, prastaré vchody, ať vejde Král slávy! Kdo je ten Král slávy? Silný a mocný Hospodin, Hospodin udatný v boji."

Je to výzva. Vlastně to byla výzva už na začátku postní doby. Jenže já se měla nejspíš o letošním postu naučit něco o svojí neschopnosti a lenosti na všech frontách, takže na nějaké zdvihání kleneb a zvyšování vchodů jsem neměla ani pomyšlení. Teď už ale začíná jít do tuhého. Král slávy chce vejít. Ale potřebuje k tomu prostor. Nevejde se do našich šablon a bran vytvořených na míru našim představám. Je prostě větší. Takže musíme bourat a znova stavět. Bourat sny podobné těm židovským o Bohu a Jeho Mesiáši, který lusknutím prstu napraví všechno zlo, které okolo sebe a v sobě máme jenom proto, že o to prosíme. Bourat farizejské přesvědčení, že Boha přece známe a přesně víme, kdy, co a jak udělá. A stavět bránu ve tvaru kříže. Zvýšit vchod až tam, kam nedohlédneme, nesnažit se Boha procpat těmi dvířky, které jsme pro Něj vybudovali ve snaze Ho pochopit. 

Průvodem s olivovými ratolestmi skrze samotu v Getsemanech, bezmoc a bolest na kříži a ticho a prázndotu hrobu pak vejde vítězným obloukem vybudovaným v našem srdci Král slávy. Silný a mocný Hospodin, nejsilnější a nejmocnější ve chvílích slabosti a bezmoci. 

Hospodine, proč děláš takové divné věci...? 

Já vím. Jsi větší. Větší, než emoce - jsi tady, i když nic necítím. A větší, než lidská logika. Jsi tady, i když se zdá, že nic nedává smysl. Jenom doufám, že vůbec jsi. A že Vzkříšení teprve proběhne. Do té doby mě drž, jinak Ti provedu něco mnohem horšího, než Petr a Jidáš dohromady.

"Já jsem za tebe prosil, aby tvoje víra nezanikla. A ty potom, až se obrátíš, utvrzuj své bratry."