Aneb Národní stereotypy

                Měla to být pořádná štreka. Hodně přes dvacet kilometrů. Aspoň nás na to (a nějaké kopečky k tomu) chystal Průvodce. Proto jsme vyráželi za hluboké tmy a zimy. Už dlouho jsme tak daleko nešli a báli jsme se, že nám zpohodlněnly nožičky a že jim budeme muset dát víc času na to, aby se vzpamatovaly. Taky jsme se pomalu začínali bát možnosti, že nenajdeme místo na spaní. Mezi počtem kilometrů do Santiaga a počtem poutníků je totiž jasná nepřímá úměra.

                Byli jsme zase o krůček blíž tomu, abychom všichni dohonili našeho Robokopa v jeho kvalitách. Ráno a dopoledne ubíhalo, my kráčeli lesem, loukou, poli a pastvinami… a ne a ne zastavit na snídani.

                Ne, nebylo to tím, že jsme se stali odolnějšími. Nikde u plotů, které jsme míjeli, se prostě nedalo sednout… nebo spíš, nám, zhýčkaným lavičkami pro poutníky a odpočívadly se nechtělo si sedat jenom na zem a vytahovat kvůli snídani karimatky. Časy, kdy snídaně za tuhle námahu stála, byly dávno pryč.

                Tak jsme šlapali, modlili se, šlapali… nikde nikdo… nikde dokonce ani žádný kostel… až nás z toho chytl absťák. Po zpěvu. Nevím už, kdo to začal (vím, že to nebyl Šimon, který naši hodinu zpěvu sabotoval rozjímáním nad krásami okolí, životem, vesmírem a vůbec), ale najednou jsme zpívali nejen zbožné zpěvy, ale taky táborákové nebo rádiové odrhovačky a pohádkové hity. A tak začala naše další tradice, denní Hodina zpěvu. Je to divné, ale opravdu jsme byli jediní blázni, které napadlo si zpívat do kroku (že by opravdu platilo „Co Čech, to muzikant“? :) ).

                Po celých dvou a půl hodinách chůze, které nás kupodivu nezabily, jsme je našli. Kostelíček. A hlavně lavičku. A taky kamaráda, který s vrtícím ocasem a nadějí, že určitě něco dostane, nejspíš vítal každého poutníka, který okolo něj kdy prošel. Kluci se báli, že se od nás neodtrhne, já si ho docela oblíbila. Jeho věrnost ale zklamala, když jsme sbalili jídlo a okolo prošla jiná lidská bytost, u které mohl zkusit žebrat. Zkusila jsem ho vyfotit a vznikla jedna z mých nejpovedenějších fotek, kterou zatím (kromě těch, kteří od chvíle, co jsem si udělala generální úklid na pokoji, přišli na návštěvu) nikdo neviděl. Ano, můj narozeninový foťáček přišel na okamžik na scénu. A i když na ní pejsek nejde moc vidět a ještě ke všemu na ní ukazuje zadek, je to jedna z mých favoritů. Doufám, že její naskenování mi nezabere podobnou dobu jako její vyvolávání :D

                Po snídani jsme znova vyrazili na cestu. Ušli jsme sotva pár kroků (tzn. šlapali jsme ani ne hodinu), když se na horizontu objevilo město. Pánové den předtím říkali, že jediné velké město, které potkáme, bude Sarría, kam chceme dojít. I zeptala jsem se jako blbá blondýna, jestli to jediné město je tohle nebo mám čekat ještě jiné. Protože… nemohli jsme ujít dvacet kilometrů, ne?

                Prý nemohli. Prý to rozhodně není ono. Prý je ještě moc brzo. Fajn. Tak jsem se psychicky připravila na další hodiny šlapání. A hoši si začali pozorněji prohlížet mapu. A pak jsme dokonce narazili na tohle.

                Bylo jedenáct hodin dopoledne a my byli pro dnešek skoro doma. Prodlužovat si trasu nemělo smysl, do další Horní Dolní se nám už nechtělo a příští město bylo moc daleko na to, abychom do něj ještě ten den došli. Tak jsme zvolnili, užívali si pomalu vyrůstající městské zástavby, zastavovali na svačinku na každém rohu a nehleděli na čas… a potkali poutníka (Kanaďana nebo Američana), který cestoval se svým ročním kamarádem. :) Cenu za Nejroztomilejší stvoření na Caminu rozhodně vyhrál :)

                A tak se stalo, že úderem jedenácté dopolední jsme hleděli na zamčené dveře Albergue municipal (čili městské ubytovny, ale tenhle základní slovník by mohli všichni, kdo tuhle rubriku čtou pravidelně, už ovládat) a přemýšleli, co dál. Otevírá se v jednu. Co teď? Hledat jiné albergue? Nesmysl, všechno je drahé, tohle za 8 euro je to nejlevnější, co tu je. Vyrazit si na procházku? S bágly? Rozhodně ne! Navíc nám může někdo vzít první místa… nebo všechna, ubytovna nevypadala zrovna velká. Jít si sednout na kafe a něco k jídlu? S našimi muži? To v žádném případě! Těm stačilo kafíčko jednou. Byla to neřešitelná situace. Až přišel někdo s kompromisem – ženy si dají svoje kafíčko v baru naproti a pohlídají batohy i místa v albergue a muži půjdou na obchůzku.

                Byl to skvělý nápad. A navíc skvěle využitý Hospodinem, který nám, odměnou za přežití v lehce děsivém (ale naštěstí nakonec čistém) Samosu, chtěl desetinásobně vrátit všechno, co jsme u benediktýnů postrádali.

                Vyšla jsem v jistou chvíli před bar zkontrolovat, jestli jsme pořád první ve frontě. Užuž jsem zas vlezla dovnitř, když jsem narazila na Virginii a Charlotte, od Samosu cestujících společně. Od toho okamžiku jsme začali Charlotte oficiálně považovat za našeho strážného anděla – přišla totiž s faktem, že přesně od místa, kde jsme právě došli, nemá cenu chodit do albergues municipales – přestože levné, člověk stejně utratí víc. V jejich kuchyních totiž chybí jakékoli vybavení, takže co se ušetří na ubytování, utratí se za jídlo. A když jsem za tuhle skvělou a vše měnící informaci poděkovala a holky chtěly jít dál svou cestou, najednou se zjevil i Ondra se Šimonem. Tak jsme utvořili mezinárodní skupinu, dali na doporučení Francouzek a ubytovali se společně v desetieurovém soukromém albergue.

                Veranda, čisté postele, nádherné koupelny a záchody, obývák a hlavně jedna z nejlíp vybavených kuchyní, na které jsme narazili. No nevařte na tom! A taky se nepodělte s těmi, díky kterým jste se sem dostali. Uspořádali jsme mezinárodní večeři. Nakoupili jsme, co kdo má rád a plánovali udělat něco, čemu mademoiselles říkaly vznosně „ratatouille.“ Já bych to nazvala „hoď do hrnce co dům dá,“ čili HDH CDD. Těšila jsem se na vaření s Francouzkami, jsou přece z národa proslulého kulinářským uměním! Točilo se nás asi pět okolo jednoho sporáku. Krájelo se, míchalo, vařilo a smažilo. Krájela se a pak dusila zelenina, vařila se voda na rýži, smažila se cibulka na maso. Chtěla jsem pěkně orestovat kuřecí trochu obalené v mouce a pak ho přidat k zelenině. Vyklopila jsem si dokonale nakořeněné maso na pánev… a než jsem se otočila, Virginie mi pánvičku zalila sklenkou vody. Prý to tak dělá, aby se jí maso nespálilo. Místo restovaného masa bylo maso dušené. A tak, i když ve výsledku byla večeře vynikající (jako jakékoli jiné jediné teplé jídlo za den na Caminu), ztratila jsem iluze o Francouzech a vaření. Ne, všichni Francouzi rozhodně nejsou šéfkuchaři.

                Večer jsme všichni společně vyrazili na mši. Jo, mohli jsme do nejbližšího kostela, kde byla i mše pro poutníky… to bychom ale nesměli tak dlouho večeřet a v tom druhém kostele nesměly být varhany. Ke kostelu jsme se samozřejmě dostali nejdelší a nejhorší možnou cestou (jsou chvíle, kdy je nebezpečné nechávat Šimona s tabletem, ať určuje trasu… podléhá pokušení jít na jedno místo pokaždé jiným způsobem… a i když se nikdy neztratí, člověka trochu naštve, když místo pěti minut jde dvacet). Chudák Virginie měla zrovna ten den docela bolavou nohu… ale aspoň se podívala, jak vypadá Sarría v místech, které pak ráno prošla po tmě.

                Mše v klášteře s albergue Santa María Magdalena se směle řadí mezi další výstřední liturgické počiny, které nás potkaly. Babky až do úvodního kříže (a pak během každé volné chvilky) debatující jak na trhu byly ještě v normě. Fakt divné byly ale hrací hodiny. Asi budíček, aby padre nezapomněl vyjít včas ze sakristie. Proč ale visely na sloupu u presbytáře a hrály (fakt nahlas) co půl hodiny ale zůstalo záhadou. A stejně tak i kvalita varhan, které hochů nikdo nedovolil provětrat. Kostelník nás pakoval bez pardónu asi tak tři minuty po skončení mše. Prostě Španělé.

                Tak nám nezbylo nic jiného, než slavit, pánové jídlem, my s Lenkou lahvinkou červeného (no a co, že jsme jedno vypily u večeře, to bylo v šesti a k jídlu :D). Francouzky nejspíš nevycházely z údivu a zařadily nás někde mezi opilce a nenažrance. Přiznaly se, že víno moc nepijou a odešly spát.

                Tolik k francouzské lásce k vínu, červenému obzvlášť. Ne, když člověk potká cizince, opravdu ho automaticky nesmí soudit podle země, ze které pochází.

                Skončil další den, Ondra s Lenkou skončili partii královské hry a i my jsme šli konečně zalehnout, abychom byli čerství na neděli, do které jsme se měli probudit.