Aneb Hláška: „Poslední velké město před Santiagem“ podruhé

                Ráno začala Lenka životně důležitou informací. Poslušně hlásila, že těsně po probuzení viděla periferním zrakem odskočit od sebe cosi malého a černého. Ale protože jsme téměř všichni od přírody optimisti, protože jsme přece už za polovinou cesty a tedy to nejhorší máme mít zákonitě za sebou, a hlavně, protože jsme nenašli žádné viditelné znaky štěničího kousnutí (ze zpráv od ostatních poutníků jsme věděli, že jestli se dá něco stoprocentně najít a poznat, ať už podle četnosti či extrémní svědivosti, je to štípanec od štěnice), naivně jsme usoudili, že Lenčin zrak podlehl brzce rannímu mámení a s lehkou myslí vyrazili vstříc dalším šestnácti kilometrům, na jejichž konci nás čekalo v pořadí druhé poslední velké město, Ponferrada.

                Voda, která předešlého dne spadla, se zase zvedala v přirozeném koloběhu zase k oblakům a odívala hory do bílých mlžných šatů. Definitivně pryč jsou nekonečné roviny, teď je vystřídaly zelené hory sice lahodnější na pohled, ale o něco náročnější na zdolávání. Takže z výhledu jsme zase nic moc neměli. Mnohem zajímavější nám připadala země se všemi svými nerovnostmi, kameny, kořeny a dalšími zrádnostmi horské stezky. Ještě, že měl Šimon aspoň foťák a nevadilo mu (jako vlastně celou pouť) nás pořád dobíhat.

                Myslím, že jsem už něco psala o poutnické mušli, nezbytném vybavení každého, kdo se vydává do Santiaga. A možná jsem už i psala něco o tom, že původně to byl obyčejný hrníček, který se v praxi používal asi nějak takto:

                Po exkurzu do experimentální archeologie zase zpět do současnosti. Nebo spíš přítomné minulosti? Minulé současnosti? To je jedno, platí všechny varianty.

                Cesta ubíhala klidně, místy v podezřelém tichu. Tak, jako když se manželé po dvaceti letech (jak jsme si občas všichni připadali) pohádají kvůli naprosté kravině. Vlastně ne. Mlčí kvůli naprosté kravině, protože nechcou kazit partu a zbytečně se hádat. A ne všichni. Jen ženy. Teda žena. A já to nebyla, protože moje přirozená touha po konverzaci mi dokonce dovoluje živě debatovat s dávno mrtvýma lidma, takže u živých mi pusa jede většinou sama. Hlavně, když je potřeba vyplnit trapné ticho debatou nad muzikologicko-matematicko-filosofickými problémy (ne, netuším, co jsme řešili, pamatuju si jenom, že to začalo u muziky, kterou máme s Ondrou společnou a pak jsme se každý vyhranili v oboru, ve kterém se specializujeme). A to všechno kvůli… ani nevím čemu. Asi tomuto romantickému plácku, který kluci vybrali k ranním chválám a snídani.

                Jinak probíhal poutní den ve svém zaběhlém rytmu. Tu jsme se modlili a rozjímali, tu kradli ochutnávali macaté hrozny vína (na neoplocených lánech si vyloženě říkaly o to, aby někdo zkusil, jestli jsou už zralé) a do toho pajdali. Ano, zase pajdali. Nohám se totiž nesmí nikdy říkat, že půjdou jenom kousek. Po ujití kousku z celé trasy, ať už je to deset, dvacet nebo třicet kilometrů, začnou dávat bolestivě najevo, že jsme pěkní lháři, že ten kousek už dávno ušly a my je nutíme, chuděrky jedny, jít dál.

                Tak předměstí Ponferrady vyvolalo ještě stále živé vzpomínky na jiné předměstí a jeden pověstný most. Nicméně jsme šťastně dorazili. A suverénně, ignorujíce žlutou šipku s domečkem, ve kterém bylo vepsané písmeno A jako albergue, jsme se vydali do centra. Podle návodu jedné milé paní z El Aceba jsme totiž čekali nějaký kostel sv. Mikuláše s přiloženým církevním albergue. A kostely bývají vždycky v centru města. Tak jsme našli centrum. V něm kostel sv. Ondřeje. Panny Marie del Cebreiro. Další Panny Marie už nevím jaké. Ale Mikuláš nikde. I osmělila jsem se a zeptala na cestu. A dověděla se, že jsme úplně mimo, že žádný kostel sv. Mikuláše neexistuje, ale že existuje albergue s podobným názvem. Z čehož vyplývá: Nevěřte ženě, která nikdy nevytáhla paty z vesnice, ve které žije. Zvlášť, pokud jste jí rozuměli jenom každé třetí slovo a obsah si domysleli.

                Albergue totiž stálo na počest sv. Mikuláše z Flüe (to byl ten San Nicolas, kterého jsme hledali) a spravovala ho nějaká mužská odrůda františkánů, tuším, že minorité (to byla zase informace, že jsou tam pravidelně mše pro poutníky). Koho by napadlo, že chudák Mikuláš bude střežit jen albergue a kapli nechá Panně Marii Karmelské? Tak jsme se zkratkou dopracovali do cíle. Bylo to sice dál, ale zato horší cestou.

                Za odměnu jsme si pak ale uvařili opravdové jídlo z opravdového masa (a jak po čtrnácti dnech na zelenině a tuňákovi chutná taková boloňská omáčka z mletého hovězího!) a gendrově rozděleni se vydali objevovat město. Zatímco hoši objevili milion a půl kostelů, památek a pamětihodností, my ženy jsme objevily přesně jeden kostel, podívaly se zvenčí na templářský hrad (zavřené pondělky fungujou očividně napříč Evropou) a našly bar se sangríou (sangría bez sangríy jako žena bez ženy, pochopitelně :) ).

                Rozdělení jsme zůstali až do večera, hoši šli na mši kdesi do města, kde se mělo cosi slavit, takže jim to nedalo a šli omrknout hudební doprovod. My s Lenkou jsme zůstali v našem aktuálním „doma“ a využily kaple v areálu. Nejsem si jistá, kdo to vyhrál, jestli kluci se sborem důchodců zpívajícím (bez varhan) italské sladké songy, koncelebrujícím knězem-ceremonářem, kterého ta extra dlouhá (téměř hodinová!) mše moc nebavila, a kukačkovými hodinami, které se přesně v polovině liturgie přihlásily o slovo, nebo my se španělskou mentalitou umocněnou františkánským duchem. Padre ještě během mše vymýšlel, ve kterých jazycích se vlastně bude která část číst (a kdo ji bude číst) a co se bude zpívat. Nevím, jestli to bylo tím, že jsem si už stačila zvyknout nebo na mě dýchnul závan domova a našeho drahého otce děkana (který si občas se španělskými padres nezadá), ale kupodivu jsem si jen užívala, že jsem součástí nádherného živého spontánního společenství, které se sešlo poprvé a naposledy. Putující církev najednou dostává úplně nový rozměr. Přestává být důležité, jak je co naplánované a jak se co podaří. Podstatné je, že jsme se tady a teď sešli, ztišili a přivítali mezi sebou živého Boha. Sice v lehce bojových podmínkách… ale co jiného čekat na bojišti? :)

                A pak – oslavovat, pomodlit a spát. :)