Camino de Santiago, den 3.

aneb Je to sice neuvěřitelné, ale opravdu vyrážíme!

Chtěli jsme vystartovat úderem šesté hodiny ranní, abychom si co nejdýl mohli užívat příjemného ranního chládku, ale nakonec kvůli zpomalené činnosti jistých členů výpravy a mojí slepoty při hledání poštovní schránky jsme vyrazili s půlhodinovým zpožděním (jak praví klasik: „Když už pozdě, tak proč ne ještě později?“). S hlavou plnou obav a ideálů jsme vyšli a nechali se vést žlutými šipkami, které se skvěly na každém rohu. Obavy za pár chvil převážily (doslova) a minimálně já s Lenkou (pánové se k ničemu otevřeně nepřiznali) jsme si špitaly, že s tím, co táhneme na zádech, nedojdeme dál, než za humna a že sbalit si patnáctikilový bágl asi nebyl nejlepší nápad. Na náladě nám nepřidaly ani práce na nové dálnici, které nám různými zbytečnými zatáčkami, kličkami a obcházkami přidaly k dvacetikilometrové trase další dva kilometry… což je pro netrénované nohy opravdu hodně. Ale jelikož pravý poutník si nikdy nestěžuje a přijímá všechno dobré i zlé, snažili jsme se moc nereptat a s netrpělivostí vyhlíželi čas vhodný k snídaňové a chválové pauze.

Na tomto místo bych možná mohla osvětlit náš denní harmonogram, který zůstával téměř neměnný (minimálně v našich představách… realita se občas trochu vymkla kontrole). Ráno jsme vyráželi ještě před rozedněním, abychom se vyhnuli přímému slunci a později davům. Snídali jsme až po hodině a půl chůze. Tehdy jsme se i pomodlili ranní chvály. Pak jsme pokračovali ve schématu hodina a půl chůze – půlhodinová pauza do té doby, dokud jsme nedorazili do cíle dne. Pauzy postupně získaly vlastní názvy – ovocíčková, obědová nebo rozjímací, dle toho, jak jistě bystří čtenáři uhodli, co se přes ně nebo po nich dělo. Během cesty jsme se taky většinou stihli pomodlit růženec a hodinu mlčet a meditovat buď o zbožných textech, které skrývala moje čtečka, nebo o čemkoli jiném, co okolí nebo Hospodin podstrčil naší mysli. Na místo určení jsme docházeli mezi dvanáctou a druhou hodinou, sehnali ubytování, odpoledne strávili podle možností jídlem, odpočinkem a objevováním místních krás. Večer přišel čas slavit (každý den je co slavit, hlavně na pouti, kde nevycházíte z údivu nad tím, že pořád žijete), pomodlit se nějakou krásnou večerní modlitbu (většinou nešpory nebo kompletář, k čemu si namáhat unavený mozek, když nám matička Církev předchystala tak nádherné texty) a jít na kutě, většinou později, než jsme si plánovali.

Ale po tomto exkurzu zpět k našemu prvnímu dnu a první snídaňové pauze. Tato pauza se vyznačovala dvěma zjištěními – ne, s tak těžkýma báglama a tak bolavýma zádama po prvních pár kilometrech tohle neujdem. A ano, kluci to opravdu mysleli vážně, když chtěli snídat müsli s mlékem. Díky jejich gurmánství se naše první pauzy dne z plánované půlhodiny protáhly na hodinu, někdy dvě.

S bolavýma nohama jsme nakonec dosáhli cíle dne – vesničky Hornillos del Camino. Tato malebná vesnička se vyznačovala jedinou hlavní ulicí, luxusním albergue s možností společné večeře, seznámení se s prvními poutníky, které jsme další dny docela pravidelně potkávali a nádherným Božím dárkem – náhodou otevřeným kostelem, který místní babči cídily a připravovaly pravděpodobně na den nedělní a ve kterém jsme si poprvé kolektivně zabékali zbožné písně. Libým zpěvem jsme přilákali jednu Francouzku, na kterou jsme já a Lenka náhodou narazily v Burgosu. Tuhle milou dámu si zapamatujte, neboť časem se stane naším ukazatelem správného směru a nerozlučnou součástí týmu. Ale to předbíhám. Luxusní albergue se poznalo podle nádherných sociálek a lehátek na zahradě, kde jsem strávila plodné odpoledne se svými chytrými traktáty, zatímco ostatní se velice nenápadně připravovali na slavení o něco slavnostnější než všechny ostatní, které mělo přijít za dva dny. Ale to jsem zase moc vepředu, všeho dočasu :)

Ten den jsem si poprvé dopřála španělské kuchyně (ostatní dali přednost české instantní kuchyni) a procvičila jazyky při konverzaci s francouzskými manžely, brazilskou učitelkou, sympatickou Američankou, ukecaným Španělem… a tuším, že snad i nějací Italové tam byli. A tak jsme úspěšně přežili první den naší pouti a usínali s nadějí ve světlejší zítřky.