El mundo de mi alma

Malý princ si udělal ještě jednu zastávku před přistáním na naší planetě... jen o ní prý zapomněl pod vlivem spousty dalších zážitků panu Exupérymu vykládat.
A jak já to vím?
To mě tak jednou na ulici zastavil chlapeček se zlatými kudrnatými vlásky a řekl: "Nakresli mi, prosím, beránka."
...

Další planeta byla velice podivná.

Malý princ viděl spoustu krásných věcí – vysoké stromy, zelenou trávu, pestré květiny...

Přesto to všechno bylo jaksi... neúplné. V té krajině něco moc chybyělo, nebo naopak moc přebývalo.

A po chvíli to malému princi došlo.

Všude se válelo různé zahradnické nářadí, hrábě, motyky, lopaty a rýče, přesto se zdálo, že zde není nikdo, kdo by s nimi mohl pracovat. A když se pořádně podíval na tu zvlátní krajinu okolo, měl pocit, že tam zahlédl zarostlý záhonek, onde přerostlý zahradní keř a ty vysoké stromy všude okolo, které bránily slunčním paprskům projít a polaskat zlatou hlavu malého prince (který si ale říkal, že trocha stínu nikdy neuškodí), byly jen ovocné stromy, dříve vysázeny v úhledném sadu.

„To by se na mé planetě stát nemohlo,“ pomyslel si malý princ. „Nejenom proto, že je má planeta tak malá. Já bych si ji nikdy takhle zarůst nenechal.“

A vzpomněl si na mladé výhonky baobabů, které tak starostlivě vytrhával.

„Haló, je tu někdo?“ zavolal malý princ nesměle.

Vítr zašuměl v korunách stromů, malý princ měl přesto pocit, že zaslech nějaký vzdych.

„Haló, je tu někdo?“ zavolal znovu. Tentokrát mu přišlo v odpověď zřetelné: „Ááách.“

Ozývalo se to z toho přerostlého a přebujelého sadu, který se ale už spíš dal nazvat lesem, či dokonce pralesem.

Malý princ se vydal tím směrem. Když si nebyl jist, kudy dál, zavolal opět do prostoru a šel tam, odkud se „Ááách,“ ozývalo.

Nakonec přišel na malou mýtinku, která by byla i hezká, kdyby se na ní nepřemnožily kopřivy a bodláčí.

A uprostřed těchto nepříjemných rostlin seděl muž.

Byl velice zvláštní. Měl holou hlavu, vysvlečený do půli těla. Seděl se zláštně zkříženýma nohama (my bychom řekli v tureckém sedu) se zavřenýma očima. Vypadal, jakoby spal. A to už hodně dlouhou dobu, soudě podle míry zanedbanosti jeho samotného i okolí okolo něj.

„Proč jste tak špinavý?“ zetal se malý princ, který se ptal vždycky bez úvodu a vždycky na to, co mu přišlo v té chvíli nejdůležitější. Kdyby nedostal odpověď, ptal by se pořád dokola i pár hodin, tím jsem si jistá.

„Vše je jen zdání,“ řekl muž melodickým, klidným hlasem. „Nic není skutečné, vše je ve mně.“

„Ale proč jste tak špinavý?“

„Nejsem špinavý,“ muž se ani nenamáhal oteírat oči. „To se zdá jen tobě, protože tvoje nitro je špinavé. Když je špinavé tvoje nitro, je špinavé i všechno okolo tebe.“

„Ale já jsem čistý. Pravidelně se myju,“ ohradil se malý princ dotčeně. U sebe doma se opravdu myl v rose každý den. Dokonce i uši si řádně čistil.

„Nemyslím tělesnou špínu, samozřejmě. Jde o tvoje nitro, tvoji duši.“

V mužově hlase bylo poprvé cítít lehké rozladění. Přesto jeho řeč stále plynula na jedom tónu, ničím neznepokojená.

„Moji duši? Ta je uvnitř mě, tu přece nemůžu zašpinit,“ odpověděl zmateně malý princ.

„Samozřejmě, že můžeš. Tím, že se na něco špatného podíváš nebo si něco špatného pomyslíš – tím špiníš svoji duši. A tvoje duše je součástí Vesmíru, takže vlastně znečišťuješ celý Vesmír.“

„Takže tvoje duše je špinavá, protože je špinavé všechno okolo tebe.“

„Ne, právě naopak. Moje duše je čistá. Moje duše je Vesmír. Já jsem Vesmír. Já jsem všechno a všechno jsem já. Jsem osvícený.“

Malému princi se udělala vráska mezi očima od usilovného přemýšlení, jak se všechno poctivě snažil pochopit. Nakonec se zeptal: „Co je to osvícený?“

Muž se nadechl, to byl jeho první pohyb, kterého si malý princ všimnul.

„Osvícený,“ řekl pak, „je takový člověk, který po dlouhé cestě hledání a po hodinách, dnech, týdnech, měsících a letech meditece přijde na to, že ve skutečnosti je jeho já součástí celého Vesmíru a že on se díky tomu může stát Vesmírem samotným. Přijde na to, že už není on, květina, přítel a země, ale že všechno je v něm a on je ve všem. Nemusí se tedy starat o světské záležitosti a může se věnovat jenom svojí duši, protože světské záležitosti, vzhledem k tomu, že on sám je svět, ztrácí význam.“ Po tomto projevu se odmlčel a opět ztuhl. Malý princ chtěl něco poznamenat, když muž, bez toho, aniž by pohnul jakoukoli částí těla, udělal slastné: „Ááách.“

Malý princ pak dlouho stál před osvícencem a hleděl na jeho zanedbanost a divokost krajiny kolem.

Potom se pomalu otočil a odcházel. Těsně předtím, než z mýtiny vkročil do pralesa, řekl: „Tohle není pro mě. Já jsem rád, že jsem takový maličký, jaký jsem. Kdybych byl velký jako Vesmír, jak bych po něm mohl cestovat a objevovat jeho zázraky? Možná bych je viděl všechny najednou, protože bych je obsáhl, ale netěšilo by mě to. Krása zázraku je v tom, že jej musíme objevit.

Taky bych nebyl rád, kdybych já byl všechno – kdybych mohl říct já i své květině. Její jedinečnost je právě v tom, že je jiná, než já, že její osobnost není ta moje. Připadal bych si jako největší zloděj, kdybych si myslel, že moje květina je jen část mého já, protože bych jí tím ukradl její originalitu, její vědomí, že ona je právě ona.

A taky bych se nemohl starat jen o svoji duši, kdybych viděl, jak je moje zahrada přerostlá a zaneřádněná. Musel bych ji dát do pořádku a potom bych se těšil z její krásy a uspořádanosti. Jestli se duše špiní tím, že se oči dívají na něco špatného, tak tím, že vidí něco krásného, musí pookřát i duše.“

Potom vklouzl mezi stromy a nechal osvícence, ať si dál myslí, že on je všechno, že dokázal spolknout celý svět se všemi jeho tajemstvími a že jim všem rozumí.