Už jsem zase nedala dlouho o sobě vědět... důvodů bylo hodně- buď nebylo co a jak psát a když bylo, tak zase pro změnu nebyl čas.

Ale teď mám tak asi oboje, a tak teda něco sepíšu.

 

Před pár dny jsem se vrátila z duchovní obnovy z Kroměříže. Co budu povídat, snad každý, kdo už na nějaké duchovní obnově byl, ví, co si odváží domů (pokud se teda "obnovoval" správně). Takové svělýlko v srdci, hlubší vědomí, že Pán je pořád se mnou a předsevzetí, že svůj život budu žít jinak, lépe, tak, abych se ještě víc přiblížila k tomu ideálnímu obrazu Božímu.

Když jsem přijela domů a s batohem na zádech čekala na výtah, měla jsem pocit, že je to sotva půlhodinka, co jsem s tím samým batohem odešla na pěší túru na opačný konec města na nádraží, že je stále datum 30. 6. 2010 a já dostala před pár hodinami vysvědčení a že doma najdu bratry přesně tak, jak jsem je ten den opouštěla (rodiče byli v práci). Měla jsem krásný pocit, že Bůh prostě u nás doma zastavil čas, abych se mohla vrátit do stejného okamžiku, ze kterého jsem odešla a začít ten svůj život od začátku.

 

Jaké bylo ale nemilé překvapení, když jsem vešla do dveří a kromě mámina objetí (které vůbec nebylo nemilé) mě čekali ještě velice otravní bratři, kteří chodili po bytě jako šelma zavřená v kleci a chovali se jako... no, jako puberťáci, co dostali zaracha na chození ven, protože rozbili dvěře od výtahu a místo toho, aby se omluvili, se nějak nemohli dohodnout, kdo za to vlastně může a oba prohlašovali, že jsou absolutně nevinní (jak "překvapivé"). Jaké bylo nemilé překvapení, když rádio nonstop vyhrávalo bezduché písničky a opakovalo stále tytéž zprávy. Jak moc mě tehdy stál milý úsměv a dobré slovo, když jsem chtěla zařvat z plných plic: "Vypněte ten kravál! To tu nemůže být někdy aspoň trochu ticho a klid?!" nebo: "Nechte mě chvíli tak! Zavřete mě někam do zvukotěsné komory a nechte mě být!"

V té chvíli jsem věděla, jak se asi cítil ten indián, co se dostal do jednoho velkého amerického města v jednom filmu pro děti (jehož název, natožpak děj si absolutně nepamatuju- vzpomínám si jenom na scénu, kdy polonahý chlapeček s pérem na hlavě a lukem zavěšeným na zádech prochází po rušné ulici plné aut a udiveně hledí okolo sebe). Tak i já jsem se cítila doslova přehlcená tím vším hlukem a dějem, který se kolem mě odehrával. A to jsem prosím byla doma ani ne patnáct minut! Čím to všechno bylo?

 

Začala jsem tomu říkat "šok z reality." Pět dní jsem totiž byla v relativním tichu, nedělo se nic významného v tom "světském" slova smyslu. Prostě jsem se někde vznášela, jako bych těch pět dní byla někde v jiném světě, jako bych z pouště přešla do oázy. Byla jsem jako v bublině, kde bylo všechno takové jiné, všechny zvuky jakoby obalené do vaty. A když jsem odjížděla, tak ta bublina praskla a ten svět, do kterého jsem se vrátila byl tak velký, hlučný, divoký, nepochopitelný... Proč? Někde v hloubi duše to cítím, ale nějak mi to nejde obléct do správných slov. Někde v hloubi duše to řešení cítím, je takové jednoduché a zároveň složité.

A co jsem teda udělala? Zatnula jsem zuby a řekla: "Pane, bude to hodně těžké tady vydržet tak, abych se od Tebe nevzdálila. Ale já se tak snadno nevzdám. Budu se ze všech sil snažit dělat všechno, co jsem si předsevzala. Možná to dopadne jinak, než jsem zamýšlela, ale bude to pro Tebe. Ale já jsem prostě já, malá a slabá a potřebuju Tvoji pomoc. Buď prosím se mnou, Pane, a když se budu odklánět od Tvé cesty, vrať mě prosím zase zpátky. Amen."