El mundo de mi alma

Už se ta vzácná chvíle blíží. Moje nejoblíbenější část dne. Okamžik, kdy už bude úplně všechno jedno, kdy zavřu počítač, zavřu knížku, udělám kříž a padnu. Naštěstí do objetí měkké postele a ještě měkčího Pana Medvěda, kterého mi dal před pár měsíci brácha, prý abych nebyla na pokoji sama. (A měl recht, mě, která skoro celý život neměla pokoj sama pro sebe, občas fakt bývá trochu smutno po duši, se kterou můžu prokecat noc.)

Padám pod tíhou všeho, co přinesl den, a vzdávám se neúprosné Únavě, která mi vlastně docela milosrdně nedovolí pokračovat v tamté rozdělané práci, začít ten nový úkol, co musím udělat, napsat tomu a onomu a vyřešit problémy světa. Protože zatímco ráno často jenom hledím jak čerstvě vyoraná myš a musím si zvykat na to, že se ode mě vlastně i něco během dne čeká, večer jsem už konečně dokonale nastartovaná a připravená hory přenášet (až teda budu mít tu správně velkou víru).

Padám a hlavu pomalu opouští všechny starosti, všechny "musíš stihnout", "dodělej" a "zařiď". Už totiž nic nestihnu, nic nezvládnu dodělat, nic nezařídím. Co jsem nestihla, nestihla jsem. A zítra je taky den? Možná. A možná taky ne. Jenom Hospodin ví.

Padám a přemýšlím nad tím, jak je zvláštní, že já postelovou náruč vítám s takovým nadšením, zatímco pouštní otcové (jak jsem slyšela před pěti lety, takže ta informace může být už dávno zkreslená časem) se každý večer s obavami chystali na smrt a ráno vítali s nadšením, že jsou pořád živí. 

Ze všeho nejradši mám padání do postele po opravdu náročných dnech, kdy se k lůžku doplížím z posledních sil a ať už denní bitvy dopadly jakkoli, mě to už netrápí. Jsem totiž opravdu a nefalšovaně mrtvá a i když mě budík ráno zase nejspíš vzkřísí, teď už nemám sílu se hýbat ani myslet. A tuhle nemohoucnost vkládám do Boží všemohoucnosti, protože prostě On je tu ten, co může fakt všechno.

A co když zrovna dneska v noci umřu doopravdy a ne jenom metaforicky? 

Tak... stane se. 

Teda, asi by mě to trochu vyvedlo z míry. Přece jenom nejsem v tom starodávném (a stejně furt aktuálním) umění jít spát s vědomím toho, že se nemusím probudit, ještě tak dobrá a chodím spát s tím, že ten bordel uklidím ráno a na nedodělanou práci je ten čas taky moudřejší jak večer. Ale asi bych se cítila trochu trapně, kdyby pak ty hromady a hromádky všeho možného a nemožného, co se u mě vždycky během pár týdnů nakupí v podstatě na jakékoli volné ploše, musel uklízet někdo jiný (ha, ten dospělácký život mě už asi fakt začíná dohánět :D).

A taky by mě trochu naštvalo, že už nestihnu spoustu věcí. Třeba se ještě jednou potkat se všemi nejbližšími. Podniknout všechny ty návštěvy, které jsou v kolonce "až bude čas". Přečíst si všechny ty knížky, co jsou v kolonce podobného druhu - "až dostuduju a nebudu muset číst jenom věci do školy". Podívat se na všechny ty prý fakt dobré filmy, na které nebyla buď nálada nebo čas (a fakt hodně by mě naštvalo, že jsem místo toho strávila hodiny u Criminal Minds nebo Castla a Becketové... Bohu díky za to, že Topseriály a podobné srandy přestaly fungovat, fakt :D). Naopak by mi už byly absolutně volné státnice s diplomkou. Protože komu tím na věčnosti prospěju, že.

Ale tohle všechno by bledlo ve srovnání s tím, že by tam byl ON. Možná blízko, konečně tak blízko, že už nebude potřeba říkat: "Má duše po tobě touží," protože ta touha bude naplněná. Tak nádherně a dokonale blízko, jak je blízko těm, kteří v tom ráji už jsou. A možná ale obrovsky daleko, akorát už aspoň na dohled, a jediné, co budu muset, bude sebrat veškerou odvahu a projít ohněm, abych HO mohla vidět tváří v tvář. 

Jasně, pak je tu ještě to druhé místo. Temná, hluboká a bezedná prázdnota, ve které se Samota píše zásadně s velkým S. Protože žádná jiná samota není na světě tak obrovská, teskně prázdná a definitivní jako Samota v pekle. Tak děsivá, že ji nepřeju ani těm, kteří si ji vybrali dobrovolně. Aspoň se to tak říká. Že peklo si prý člověk vybírá svobodným a dobrovolným odmítnutím Boha.

A já doufám, že i když o té věčnosti nemůžeme říct nic jistě, tak na tomhle něco bude. Protože navzdory bujné fantazii si bez NĚHO nedokážu představit ani tenhle život, natož pak ten věčný. 

A tak padám do postele, té báječné, tak akorát měkké a teplé postele, a na podobně báječně měkkého Pana Medvěda a jsem nadšená z toho, že dneska už všechno končí... ale ten binec okolo sebe si aspoň trochu uklidím. Protože co kdyby, že.