Ozve se zvonek, zahřmí varhany. A chrámová loď se najednou stává prostorem, kde začínají platit zákony věčnosti.
Zvenčí ještě doznívají lidské hlasy, cinkání skleniček a hudba, ale my uvnitř už nejsme v tomtéž čase jako ti venku. Dokonce nejsme ani v žádném jiném. My uvnitř jsme totiž mimo čas.
Poznala jsem to při kázání.
Opíral se o ambon a pronikavě hleděl do davu před sebou. Hleděl tak, že z těch očí přímo šlehaly plameny. Plameny toho ohně, který Kristus přišel vrhnout na zem, plameny ohnivého keře a ohně, který sestoupil na apoštoly ve večeřadle. Z úst se valil nepřetržitý vodopád slov, jehož divoký tok nemohl být řízen nikým jiným než samotným Duchem, který dává řád i absolutnímu chaosu.
Ten člověk, co tam stál in persona Christi, strhával všechny s sebou do věčnosti. Když začal mluvit, čas se definitivně zastavil... aspoň pro něj.
A tak mluvil a mluvil a slovenčina z reproduktorů hřímala do uší nás spících, nás hladových, nás žíznivých, nás, doufajících, že stihneme ten vlak, nás, kteří jsme si právě uvědomili, že jsme si doma zapomněli něco důležitého, pro co se musíme vrátit, nás uklidňujících děti, které jsou vůči takovému zmrazení času odolné.
A on pořád mluvil.
V té řeči bylo asi něco o tom, že máme taky opravovat Boží chrám a jakže to máme provádět. Ale to nebylo zas tak důležité. Důležitý byl ten hlas, který si podmanil čas. Hlas, který zpíval a sálal teplem a byl plný toho, o kterém mluvil.
Byl to hlas volajícího na poušti, kázajícího ptákům a zpívajícího o chvále stvoření.
A když konečně řekl: "Amen!", rozhostilo se věčné ticho. To ticho, které bylo ještě před stvořením světa. Ticho, které je zatím plné jenom Boha.
A do toho, jako první paprsek světla v nicotě, zahřměly varhany.
Pak se děly věci ještě větší a ještě tajemnější... až se nakonec řeklo: "Bohu díky," dozněly poslední tóny dohry... a čas se znova rozběhl.
Konečně!
Ještě nějaký kousek věčnosti a padla bych hlady.
Naštěstí se tehdy zrovna slavilo a všichni jsme už v normálním běhu času šli na chlebíčky. Protože duchovní pokrm je sice něco neskutečně skvělého, ale ten opravdický... jo, ten opravdický, ten má taky něco do sebe.
Komentáře
"Ten člověk, co tam stál in persona Christi ... mluvil a mluvil"
Patří kázání k jednání "in persona Christi"?
nepatří, myslím, protože se od věřících ani nevyžaduje, aby věřili tomu, co slyší v kázání - kázání je osobní postoj kněze, tudíž se taky nemusí shodovat s názorem církve (což by ale ideálně samozřejmě měl) *tak jsme se to tedaa učili na teolog. kurzu, každopádně až na tuto drobnost je to náááááádhera!!!!! <3 <3 <3
@Matísek co "myslíte" a co "jste se učili na teolog. kurzu"?
Myslíte, že nepatří, a učili jste se, že se nemusí shodovat?
@Matísek, @dromedra: Kněz se musí vždy pohybovat v mezích teologického pluralismu (terminus technicus). Nesmí sklouznout do hereze, být v rozporu s učením církve, zejména pokud jde o pravdy víry.
@PetraO "musí ... nesmí"
To je sice hezké, ale ... jak se to říká? Že v každém pořádném kázání jsou tři hereze?
@dromedar přiznávám se, nechala jsem se při psaní trochu unést.
@ BetkaV: To je taková "epická poezie" (?). To se smí.:)
Myslím, ze nepatří a učili jsme se, ze tomu věřící nemusí věřit tak, jako by to bylo dogma. Kněží se tam muzou vyjadrovat o evoluci a nemusí to být rovnou názor církve...
Bětko, píšeš o kázání, jako by to byl soubor zvuků a energií. Chápu, někdy slova nejsou důležitá, když je nám v té chvíli dobře, když se zastaví čas.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.