Ozve se zvonek, zahřmí varhany. A chrámová loď se najednou stává prostorem, kde začínají platit zákony věčnosti.

Zvenčí ještě doznívají lidské hlasy, cinkání skleniček a hudba, ale my uvnitř už nejsme v tomtéž čase jako ti venku. Dokonce nejsme ani v žádném jiném. My uvnitř jsme totiž mimo čas.

Poznala jsem to při kázání.

Opíral se o ambon a pronikavě hleděl do davu před sebou. Hleděl tak, že z těch očí přímo šlehaly plameny. Plameny toho ohně, který Kristus přišel vrhnout na zem, plameny ohnivého keře a ohně, který sestoupil na apoštoly ve večeřadle. Z úst se valil nepřetržitý vodopád slov, jehož divoký tok nemohl být řízen nikým jiným než samotným Duchem, který dává řád i absolutnímu chaosu. 

Ten člověk, co tam stál in persona Christi, strhával všechny s sebou do věčnosti. Když začal mluvit, čas se definitivně zastavil... aspoň pro něj. 

A tak mluvil a mluvil a slovenčina z reproduktorů hřímala do uší nás spících, nás hladových, nás žíznivých, nás, doufajících, že stihneme ten vlak, nás, kteří jsme si právě uvědomili, že jsme si doma zapomněli něco důležitého, pro co se musíme vrátit, nás uklidňujících děti, které jsou vůči takovému zmrazení času odolné.

A on pořád mluvil. 

V té řeči bylo asi něco o tom, že máme taky opravovat Boží chrám a jakže to máme provádět. Ale to nebylo zas tak důležité. Důležitý byl ten hlas, který si podmanil čas. Hlas, který zpíval a sálal teplem a byl plný toho, o kterém mluvil.

Byl to hlas volajícího na poušti, kázajícího ptákům a zpívajícího o chvále stvoření. 

A když konečně řekl: "Amen!", rozhostilo se věčné ticho. To ticho, které bylo ještě před stvořením světa. Ticho, které je zatím plné jenom Boha.

A do toho, jako první paprsek světla v nicotě, zahřměly varhany.

Pak se děly věci ještě větší a ještě tajemnější... až se nakonec řeklo: "Bohu díky," dozněly poslední tóny dohry... a čas se znova rozběhl.

Taky kázání :)
odsud: http://www.christnet.eu/img-main/big/941.jpg

Konečně!

Ještě nějaký kousek věčnosti a padla bych hlady.

Naštěstí se tehdy zrovna slavilo a všichni jsme už v normálním běhu času šli na chlebíčky. Protože duchovní pokrm je sice něco neskutečně skvělého, ale ten opravdický... jo, ten opravdický, ten má taky něco do sebe.