aneb Půlnoční vylévání si srdíčka

Byla nebyla jedna malá holčička, která se tak úporně bránila dospělatění, až skoro neprošla pubertou. Viděla dospěláky okolo sebe, jak řeší jenom ty přízemní dospělácké věci jako je jídlo, drby kdo s kým, práce a podobné radosti. A ohromně se divila tomu, jak tak můžou žít a proč jim nechybí takový ten úžas nad rozkvetlou loukou nebo zasněženým stromem. Nedokázala pochopit, že dokáží žít bez těch příběhů, kde je jasné, kdo je padouch a kdo ten, co to všechno vždycky zachrání, že nehledají cizí světy, které čekají na to, až je přesně oni objeví a zachrání od nějaké hrůzovlády.

Ta holčička uměla žít. Uměla si jenom tak vyjít na vycházku (i když je prý divné chodit ven sama), uměla si vzít flétnu a jenom tak si zahrát pro radost, příběhy chrlila na počkání a občas vypotila nějakou nepovedenou básničku a docela dost se modlila a vůbec byla šťastná.

Pak se něco stalo. Holčička moc netuší co, ale když se to snaží vystopovat, končí zhruba někde u odevzdání bakalářky. To na chvilku vypnula motor... a když ho pak znova nahodila, začal se jaksi zadrhávat. Čas ztracený zíráním do obrazovky se začal nenápadně prodlužovat. Bylo to v pohodě, říkala si (a všichni okolo ní jí říkali), že si přece potřebuje odpočinout, že se musí nějak odreagovat. Docela ty ztracené dny chápala, vyrovnávaly totiž ten pravý opak - dny, kdy nebyl čas pomalu ani spát. Jasně, není to ideální, ale prý se to časem samo spraví.

Asi ještě není to časem. Ale asi to už bude, protože ona si už nějaký ten pátek uvědomuje, že je v háji. Že má plné poličky knížek, které nečte a hlavu nápadů, které nerealizuje a jenom se snaží nějak fungovat. Sem tam  lehce vzplane zbytek naděje, že se může znova stát tou, kterou byla, ale vzápětí zase bojuje o to, aby den nebyl až tak moc ztracený. A pitomé na tom je, že když si na svoji neschopnost cokoli tvořit a vůbec fungovat postěžuje, dozví se, že přece musí i odpočívat a trochu se odreagovat...

Ještě pořád není tím dospělákem, který řeší, kde je v akci máslo a který sice nehledá vchod do Narnie, ale jinak svůj život docela zvládá, ale zároveň už není tím dítětem, které si nadšeně četlo veškerou dostupnou chytrou literaturu a jenom tak pro radost dělalo střelené věci. Je jako jedna postava z jejích příběhů. Mladá a naivní, která šla hledat svoji lásku a skončila zakletá v zemi stínů, kde je všechno každý den stejně šedé a duše jsou v kleci tak těsné, jak velká je jejich touha utéct. Když už se s tou šedostí smíří, klec se zvětší tak, že by mezi mřížemi šlo pohodlně projít... jenže jak jí to dojde a chce ven, klec se smrští a někdy může i udusit.

Nejhorší je, jak vidí okolo sebe všechny ty krásné lidi, kteří žijí. Kteří malujou nádherné obrázky, paličkujou krajky, šijou šaty, píšou básně, někteří studují na Princetonu, vedou druhé, organizujou... a ona má problém vylézt z postele. Na první pohled to nejde vidět. Ale ona tu prázdnotu v sobě vidí. A dál ztrácí čas, dál se dívá do obrazovky a čeká, že konečně přijde ten okamžik, kdy plná energie vstane a začne žít. Ví, že na takovou chvíli se nečeká, že ta chvíle je teď a tak. Ale ono to prostě nejde. A tak si říká, jestli je tohle ta dospělost, jestli i ti ostatní jsou tak prázdní a taky to tak maskujou nebo jestli přijede princ s kouzelným mečem jako v tom příběhu, zachrání ji a vezme si ji za ženu.

Prostě se zasekla. Stojí na místě a cosi jí to nejde tam ani zpátky. Drhne jak gramofonová deska. Občas z ní vyleze nějaký tón, ale většinou prostě jenom šumí nebo tak nějak divně chrčí.

Ale furt doufá. Třeba ta chvíle, kdy se to zlomí, je právě teď. Třeba se ráno konečně vzbudí a nebude se bát toho, co ji ten den čeká. Anebo bude, ale konečně se sebere a postaví se tomu. Protože, do háje, za dobrodružstvím a bojem s příšerami se nemusí do Narnie. Už dokonce i začala. Už zlikvidovala fakt velkého pavouka, který docela připomínal Odulu z Pána Prstenů. Tak další příšery prostě potká stejný osud.

Anebo není a ona zůstane dál zakletá. Ale to si nepřipouští. Protože pak by se už doopravdy vzdala, a to nepřipadá v úvahu.