El mundo de mi alma

Zvláštní. Čekala jsem to mnohem emotivnější. Že si na pár hodin zalezu do kaple, kde si budu vypisovat slzy do deníku, že budu listovat starými stránkami a nostalgicky procházet po pavlači... a nakonec mi ukáplo jenom pár slziček vděčnosti při Te Deum na oficiální rozlučkové mši (ty další dvě "teď už určitě poslední" jsem v podstatě prospala, protože ráno a pak protože zkoušky) a když jsem před předáním klíčů ještě na chvilku skočila do kaple se rozloučit a během tří minut jsem si stihla uvědomit, že tahle kaple už nikdy nebude součástí mého doma, že jsem obrovsky vděčná za to, že pět let byla součástí mého doma a že bych měla už jít, protože všichni normální lidi jsou už vystěhovaní a sestra čeká na to, až mě bude moct naposledy vypustit.

A tak, už s cca dvoutýdenním odstupem, se z té nostalgie zkouším vypsat. I když mám tenhle článek rozepsaný už od dne vystěhování. Ono totiž není vůbec jednoduché se smysluplně vypsat z celých pěti let života :D

Když jsem ještě jako pískle odmaturovala, dělala jsem si s bydlením v Olomouci trochu starosti. Věděla jsem, že bych nejradši na Stojanky (tj. Stojanovu kolej pod správou AKS Olomouc). Bydlelo tam pár lidí od nás (což pro takového asociála jako já bylo fakt důležité... ne, vážně, tou cérkou, co nezavře pusu, jsem se stala tak nějak pod tlakem života :D), bylo to tak moc v centru, jak jenom mohlo být (Mariánská ulice, tedy knihovna naproti a do školy jsem to měla nejdál patnáct minut pěšky) a byla tam kaple. Sečteno a podrženo, sen. Tak jsem si podala přihlášku. Na konci června. Už tehdy jsem to brala jako zázrak a dneska, když už nějaký ten pátek vím, že přihlášky se podávají už od března a na konci dubna bývá plno, jsem o tom přesvědčená ještě víc. Stalo se totiž, že mi sestra Dagmar, která má celé koleje pod palcem, odepsala, že sice mají (překvapivě) plnou kapacitu, ale že koncem srpna a začátkem září se ještě spousta věcí mění a že pokud se uvolní místo, tak se ozve. 
A pak přišel konec srpna a já slavila svoje narozeniny s rodinou a do všeho hovoru a veselí mi zvoní mobil. Volala Dagmar, že jestli mám pořád zájem o to místo na Stojankách. A že jestli by mi nevadil třílůžák, kde bude jedna holčina z Valašska a druhá od Opavy. Protože ona tehdy netušila, že mám někdy v těch dnech narozeniny a že je navíc zrovna ten den slavím, beru to jako jeden z nejkrásnějších narozeninových dárků od Hospodina. Protože tohle nevymyslíš.

Pak přišel den nastěhování se. Lehce nervózní, natěšená, ale zároveň ustrašená ze všech výzev vysokoškolského života, které měly přijít, jsem se vsetínskou partou dorazila na kolej, dostala klíč od pokoje 312 a následovala sestru, protože jinak bych se v tom bludišti (z něhož teď znám důvěrně každou kachličku) nenašla. Vejdeme, obě holky už jsou nastěhované. A místo nesmělého představování přijde: "Čáááu! Co tu děláš?!" "No já tu bydlím, co ty tu děláš?!" "Já tu jdu bydlet! Takže ty jsi ta holka z Valašska?" "Já si to jméno na dveřích nespojila s tebou, ale říkala jsem si, že ho znám!"

A tak jsem začala bydlet s Terkou. Seznámili jsme se na jedné pouti do Říma, docela jsme si sedly a ten týden toho spolu docela dost namluvily. Pak jsme se párkrát do roka potkaly na nějaké akci, kde jsme si jenom rychle řekly, jak se máme... a teď nás spolu čekaly tři roky bydlení. Bohu díky za to, že vzdala tu medicínu! Jinak by se naše cesty protínaly stejně náhodně jak do té doby. Což by byla škoda, protože ty tři roky byly nezapomenutelné. A mimo jiné jsme spolu začali chodit do irských tanců... a zlanařili do toho jakousi další stojaňáckou historičku-archeoložku, na kterou ještě přijde řeč. :) A taky se mi díky ní začaly zdát sny nejenom o tom, že rodím já sama, ale že pomáhám někomu rodit. Protože přece vím, jak se má člověk chovat u fyziologického porodu, že. Tohle taky nevymyslíš.

Z holčiny od Opavy, Klárky, se taky stala moje moc dobrá kamarádka. Díky ní třeba vím, že takový ten gumový napůl nafouklý fyzio-míček (či jak se to jmenuje :D) je skvělá věc. Zvláštní, jak moc si můžou sednout lidi, kteří se úplně náhodou potkají na koleji. Dneska je z ní už nádherná maminka. O dalších dvou kamarádkách, které celou svoji stojaňáckou kariéru bydlely spolu, jsem byla přesvědčená, že se znají z dřívějška a nevěřila jsem jim, když mi vysvětlovaly, že poprvé v životě se opravdu potkaly až na pokoji. A vůbec, během těch pěti let jsem poznala obrovskou spoustu lidí, bez kterých si už svůj život neumím představit. 

Třeba tu historičku-archeoložku Marki. Kromě zájmu o irský tanec toho totiž máme společného mnohem víc. Jak pozitivního, tak negativního. Tak moc, až jsme spolu začaly bydlet a zažily dokonalé dva roky (nebo spíš rok a půl, protože v mezičase jsem odjela zažít své španělské dobrodružství) souznění v tom, jak moc nejsme schopné ráno vstanout z postele, jak sice chceme a opravdu potřebujeme pracovat, ale ty štěňátka prostě musíme vidět, jak plánujeme pravidelně chodit plavat, ale nikdy není ten správný den začít... naštěstí na ranní vstávání pomáhala vidina snídaně v Café+ (aspoň poslední měsíc, protože pak už nikdy nebudou tak dokonalé podmínky), práci všechny naše deadliny a plavat jsme přece jenom jednou byly. A navíc bydlení s archeoložkou je něco, co chce každý. Třeba protože když jsem přijela ze Španělska, na stole mi trůnila taková divná nádoba. Prý 3000 let stará. Pod stolem v krabicích byly další. Taky 3000 let staré. Pár dní nato mi Marki z ničeho nic řekla: "Hej, když jsem tu byla sama, mě vlastně došlo, že to jsou pohřební nádoby. Ze hřbitova." Jo, jako ty, kde se dává ten popel a ty kosti a pak se to zahrabe do země. A pak se podívala do další, co začínala kreslit: "Jé, tam jsou i kosti!"
A tak jsme zjistili, že s náma bydlí ještě Květa. Letos, když byla konečně hotová analýza kostiček a když Marki konečně dopsala bakalářku, zjistily jsme, že nevíme, jestli to byla Květa nebo Květoš, jak byl/a starý/á nebo vysoký/á, ale víme jistě, že hořel/a při 700°C.
Teď se stěhujeme od sebe. Ale přesto je toho dost, co máme pořád společné. Třeba psa, kterého máme ve střídavé péči. Asistenčního plyšového. Vyhandlovala jsem ho při tombole na stojaňáckém plese a od té doby s námi Socík (za jméno vděčí sestře Dagmar) prožívá všechna naše studentská dramata. A pak i po zásluze slaví. 

Život na koleji byl tak trochu životem ve skleníku. Kapli jsem měla jenom pár kroků a mohla jsem tam i v pyžamu (a nikomu to nepřipadalo divné), v teple domova jsem mohla i ke zpovědi, kaple pravidelně ožívala při mších a adoracích. Když se mi kdysi během postu nechtělo nikam na křížovou cestu, přišla křížová cesta za mnou, protože někoho napadlo projít během ní kolej. Když jsem zase moc nechtěla řešit advent, neunikla jsem rorátům na pavlači. Okolo Tří králů k nám zase přišla delegace otce a ministranta požehnat pokoj. Bylo normální si nezamykat pokoj, protože je mnohem praktičtější nechat ho přístupný všem. Během těch pěti let se sice řešily průšvihy a někdy i docela závažné, když ale vezmu v potaz počet lidí a velikost prostoru, je s podivem, že se toho kázeňského neřešilo víc. Zažila jsem dokonce chvilku fungující spolčo, které vzniklo v návaznosti na seminář Obnovy v Duchu a naučila jsem se nejenom bez ostychu hrát při mši na flétnu (i když to hraní často nebylo nic moc... ono jedna věc je hrát bez ostychu a druhá hrát dobře) a dokonce zpívat sólo žalm. Což je vlastně taky zázrak, protože já nikdy nebyla přirozeně zpěvná. Pokud dneska můj hlas zní aspoň průměrně dobře, jsou to léta praxe a snahy zpívat tak potichu, abych zjistila, jestli zpívám stejně, jako ostatní okolo mě. Užívala jsem si, že jsem v prostředí, kde je úplně normální se modlit a bavit se o "zbožných" věcech a to mě chystalo na setkání s nevěřícími kamarády a spolužáky. Protože i ze sebelepšího skleníku je třeba občas vypadnout.
Já ten skleník ale potřebovala. Potřebovala jsem dostatečně pevné zázemí, abych ustála ve zdraví všechny svoje vnitřní bouře, o které při mém studiu nebyla nouze. Nouze o ně nebude pochopitelně ani dál a tuším, že budou silnější a silnější a mezi nimi bude víc poušť než oázy, ale už vím, jak na ně a že není potřeba se hroutit pokaždé, když mám pocit, že je všechno špatně. Zažila jsem pár let v inkubátoru a teď můžu v plné síle do světa. 

Jmenovat všechno, díky čemu se Stojanova kolej stala místem, kde jsem prožila zatím nejlepších pět let svého života, by bylo na dlouho. Jsem vděčná jak za všechno to duchovní, co jsem mohla čerpat, tak i lidské. Protože kromě těch zbožných věcí byla spousta času i na večery různého druhu i na různé druhy pití (já se pořádně naučila pít až na katolické koleji... jo, to taky nevymyslíš :D ), společné sledování hokeje, seznamováky, plesy, Mikulášské... Původně jsem těch pět let chtěla být prostě jenom jedna z davu, nenápadná, starající se jenom o svoje věci. Akčnosti jsem totiž měla z naší farnosti už dost. Jenže jsem byla tak moc jednou z davu a starající se jenom o svoje věci, až jsem se ocitla v radě koleje (pár vyvolených, kteří plánují větší kolejní akce a vůbec řeší kolejní život) a jenom díky výletu do Španělska unikla funkci správcové. Tak doufám, že jsem aspoň trochu vrátila to, co jsem sama načerpala.

Teď už mám všechny svoje krabice v pokoji na bytě, který budu obývat příští rok. Protože je čas se posunout dál. A protože soustředit se na diplomku, státnice a práci není na Stojankách úplně jednoduché, aspoň pro mě. Taky myslím, že je čas uvolnit místo dalšímu člověku, aby si i on mohl prožít svých skvělých pět let. S mým odchodem se toho sice na koleji mění hodně, protože nás odchází letos docela dost včetně otce Pavla Šupola, který se o nás pět let staral, ale pořád zůstávají skvělí lidé, kteří ví, že kolej není skvělá tak nějak automaticky, ale že záleží na každém a na tom, jakou trochou k té skvělosti přispějí. Ono to dává smysl, protože pokud se pár ochotných duší nerozhodne, že pro celou kolej udělá palačinky, tak palačinkový večer prostě nebude. Pokud se někdo nerozhodne investovat svoji energii do rozlučky, tak žádná legendární noc neproběhne. A pak třeba nevzniknou nová přátelství (protože i po roce můžete objevovat, kdo to s vámi vlastně bydlí a že je to moc fajn člověk, že Marie :D) nebo dokonce partnerství (už by pomalu mělo cenu začít si dělat statistiku stojaňáckých párů...).

Takže mi nezbývá než děkovat za nádhernou životní etapu. A prosit, aby Stojanky zůstaly tím skvělým inkubátorem, do kterého člověk vleze třeba jako nezvedený čerstvý vysokoškolák a vyleze jako o něco zralejší osobnost, jak se to povedlo mně. Už od prváku jsem se tak trochu bála okamžiku, kdy budu muset odejít. Ale ono to přišlo nějak samo. Je čas přicházení a čas odcházení. A ten druhý teď přišel...