Jděte do celého světa a hlásejte evangelium, křtěte ve jménu Otce, Syna a Ducha svatého a každý, kdo uvěří a bude pokřtěn, bude spasen. Tak nějak to čteme ve Skutcích, pokud se nepletu. 

Ale to spasení... je vůbec třeba? 

Jasně, pro nás křesťany jo. My víme, jak je to s tím hříchem, dědičným i osobním, víme jak je to s vykupitelskou smrtí na kříži, s nebem, peklem a případně očistcem. My víme, že nás Bůh přece miluje a že nás chce všechny v nebi, kde to bude na věky jedna velká párty, že bolesti, co máme teď, jsou nic ve srovnání s tím, co nám ani na mysl nepřišlo a co Bůh připravil těm, kdo ho milují. Víme, že spása je dobrá věc, vlastně ta nejlepší, co nás mohla potkat, protože... hej, ono to všechno tady má smysl a i když je to těžké, bude zas krásně, pokřivené se spraví, hřích nebude a smrt bude zničena.

Jenže jak to dostat dál? Jak evangelizovat? Tohle slovo bude asi za chvíli docela dost používáné, místy až nadužívané (takže jsem s tím hipstersky přišla ještě před tím než to bylo cool... ha! Já vím, slabý vtip, ale co už...), ale kromě jiných problémů mi poslední dobou docela vrtá hlavou.

Protože evangelizovat ve světě, který si myslí, že už žádnou radostnou zvěst nepotřebuje, jde docela ztuha. Odehrávají se pak konverzace podobné následujícím:

"Tak mi teda vysvětli, proč bych měla věřit v Boha a snažit se dostat do nebe. Mě přijde mnohem cennější chovat se dobře ne proto, že mi to někdo přikázal a že se bojím, abych se nedostala do pekla nebo očistce, ale protože prostě chci a připadá mi to dobré."

"No... protože ne vždycky máme sílu být dobří, protože ne všechno můžeme zvládnout... pak je fajn spolehnout se na Všemohoucího... navíc ono nějaké zlo v nás přirozeně je, tak tady je způsob, jak se s tím popasovat."

"Ale já si nemyslím, že je v nás přirozeně zlo. To mi přijde jako úplná blbost. Naopak si myslím, že je v nás přirozeně dobro. A vůbec, jestli je Bůh všemohoucí a stvořil na začátku CELÝ svět, stvořil ho i se zlem. A já nechci věřit v Boha, který schválně stvořil zlo."

"Jenže..." (následuje jakési zmatené vysvětlování toho, co je to vlastně hřích a jak může Bůh stvořit všechno a nestvořit zlo - stvořením svobodné vůle, která může dělat, co chce, tedy i to, co je v rozporu s řádem světa...)

V odpověď přichází podobně dlouhé a zmatené vysvětlování toho, že Bůh opravdu zlo podle toho, co píše Bible, zlo stvořil a že přece žádná normální dobrá všemohoucí bytost nechce tvořit zlo a hřích je jenom nástroj strašení, aby se lidi nějak chovali a hlavně platili a tak vzniká debata utnutá třeba začátkem další vyučovací hodiny.

Takže tu máme člověka (resp. lidi, protože takových je mnohem víc), kteří sami žijí nádherný život postavený na morálních hodnotách, ke kterému nepotřebují nikoho, kdo by jim vysvětloval, že je třeba takový život žít a nevadí jim, že smrtí to všechno končí. Někdo občas uznává nějakou vesmírnou energii/vyšší bytost/harmonii světa, občas se obejdou bez toho všeho a jsou jen poctivě žijící ateisté. Hřích je pro ně něco, s čím se strašilo někdy dávno, když církev byla tou zlou organizací, která měla moc a ovládala svět. To ale neznamená, že by se považovali za dokonalé. Ví o svých slabostech a pracují na nich, protože vyšší zákon mravní nebo ty energie všeho druhu. Ví, že se svět nezboří, když se nepolepší ze dne na den, ví, že na sobě musí pracovat, že to nejlepší, co může člověk udělat, je žít tak, aby se za sebe nemusel stydět. Nějaká spása je jim tedy naprosto ukradená. Nepotřebujou ji, protože oni už dobrý život žijí. A pokud je něco po smrti, tak by od Boha bylo hodně hnusné, kdyby šli do pekla jenom proto, že v neděli nechodili do kostela, protože přeci žijí líp než spousta křesťanů. Ale po smrti nic není. A i kdyby bylo, tak celý ten křesťanský příběh je tak na hlavu postavený, tak historií zpřehýbaný a tak zneužitý, že nemá cenu s ním ztrácet čas. A taky je to spousta jiných příběhů a náboženství, které tvrdí, že mají pravdu. Jak dokážeš, že ten tvůj je zrovna ten pravý? A jak k tomu přijde ten zbožný hinduista? A vůbec, ono je to celé beztak úplně jinak, ale na to my nepřijdeme. 

Navíc ty máš svůj názor a já svůj. A budu se bít za to, abys ho mohl říct, byť by to byla sebevětší kravina. Takže je hezké, že jsme si podebatili, ale tím to hasne.

Co vlastně máme tak neodolatelného, aby to někoho dostalo ke křtu? Co můžeme hlásat v celém světě? O čem je ta radostná zvěst? Nebo spíš - jak ji podat, aby byla radostnou zvěstí i pro ty, kteří si myslí, že hřích je jenom přežitý folklor? Jak šířit křesťanství v době, kdy frčí mezináboženský a jiný dialog (což je pořád mnohem lepší než když frčely mezináboženské války) a kdy říct: "Mám pravdu a ty ne," se skoro rovná urážce nejhoršího kalibru, protože všichni máme přece tak trochu pravdu, a vůbec, co je pravda, a beztak pravda ani není? Jak vysvětlit těm, kdo se docela dobře obejdou bez Boha, že Ho nutně potřebujou? A jak vysvětlit, že potřebují k tomu správnému přístupu k Bohu církev, nejlíp katolickou?

A jak vysvětlit sobě, že Boha a církev nutně potřebuju, když se dá žít takhle jednoduše bez nich a po té smrti to bude beztak všechno jinak...?

_________________________

(Poznámka pod čarou: Ne, nechystám se opustit církev, a jo, vím, proč chci zůstat katoličkou. Jenom si to všechno potřebuju znova pojmenovat a překlenout tak další krizičku. Dík, že mi s tím pomůžete. Doufám, že tohle bude k užitku i jiným, ve kterých občas hlodají podobné otázky.)

 

 

P.S. Jak jsem se podívala do náhledu jak to celé bude vypadat, všimla jsem si, že se mi pod sebe skládají samé pesimistické nadpisy. Není to účel a mám se jinak fajn :D