Skolena rýmečkou (snad třídenní, jelikož na víc dní v posteli je sice obrovská chuť, ale už ne čas) nemám na práci nic lepšího než číst Zeměplochu a sledovat zdejší dění.

(Mimokontextová poznámka pro znalce Pratchetta: Je lehkou životní ironií, že jsem u dílu Carpe Jugulum, kde je jednou z postav reverend Mořihněv Ovísek... zatím ještě netuším, jak dopadne jeho střet s živými čarodějnicemi a upíry, ale neskutečně mě baví obecný střet toho, co je napsané v zeměplošských svatých a jiných knihách a tím, jak to ve skutečnosti je.)

Nemám žádný chytrý komentář k tomu všemu, co je tady momentálně říkáno kromě toho, co už zaznělo a co by se dalo shrnout větou: Chtěl(a) diskutovat na internetu, ale do diskuzí začali přispívat lidi. Tímto končím s konkrétním tématem a vrhám se do vln obecna.

Nad čím se zamýšlím (a nikoli poprvé v životě, jenom teď mám možná lehce sebevražednou tendenci to svěřovat internetu) je - jak moc se má cenu o něco v naší svaté církvi katolické snažit? A má to vůbec cenu? Protože to vypadá tak, že jakmile člověk nabídne své služby z čisté křesťanské lásky, tak chvilku všechno šlape, a pak přichází jeden či více blbců, kteří to ale vždycky myslí dobře a začnou všechno tak komplikovat, až pokračování v budování čehokoli ztrácí smysl. A to ne kvůli něčí zlé vůli, ale naopak, něčí vůli velice dobré a chvályhodné... akorát se ta dobrota nějak vymkne kontrole. Včetně té mojí dobroty. A to už ani nemluvím o tom, že ta "bohatá" církev obrací v ruce každý haléř, aby vůbec mohla fungovat tak, jak funguje, takže podle toho vypadají i výplaty. A tak se rozjede spousta skvělých věcí, ale zdaleka nenaplní svůj potenciál, protože prostě chybí síly.

Jasně, podobné je to všude. Všude jsou lidé, kteří chtě nebo nechtě mají tendenci všechno komplikovat. Ale v církvi vnímám ještě navíc to, že se všichni 1. snažíme o větší dobro a 2. máme se přece všichni vzájemně rádi. Tedy se stává to, že když se má představa toho, co to dobro vlastně je, nesetká s představou bližního, bližní si to může vyložit a vykládá jako 1. ona chce zlo nebo 2. je na mě vysazená, případně obojí. Je vzácné setkání dvou osob, které chápou, že objektivní větši dobro je, ale že ani jedna na něj nemá patent, takže nejrozumější bude si nad to v klidu sednout, řádně poslouchat a srozumitelně se vyjadřovat. (Ale díky za Vás, kteří takoví jste! Já vím, že existujete!)

A pak je tu hluboko zakořeněná (možná až pod- či nevědomá) snaha vytvořit skleník na místě, kde mu stěny co chvíli prorazí větve vedle rostoucích stromů. Což nejde. Akorát s rychlostí, s jakou si v církvi podobné věci uvědomujeme, tady ta snaha ještě nějakou dobu bude.

Co s tím? Co s tím, když tohle člověk vidí, vidí, jak je v podstatě beznadějná snaha změnit některé věci, ale má církev tak rád, že mu to není jedno... a zároveň nechce vyhořet? Dělat to obrovsky malé málo, co může s tím, že stejně je to k ničemu? Úplně se na všechno vykašlat?

Sama si zatím ve svém mladickém zápalu stojím za tím, že to má cenu. Pořád něco zkoušet, snažit se... a nečekat zázraky. Teda spíš... nečekat je automaticky, ale zase nebýt překvapený, když nějaký přijde... jestli mi rozumíte. Takové to vyvážení toho, že Bůh není automat a musíme se snažit a toho, že nám přece jenom stojí v zádech a je Všemohoucí. A ono to půjde.