Zas se mi to stalo. Stejně jako u Camina, které skončilo pěkně v Santiagu, i když já skončila až na Konci světa. Chtěla jsem pěkně poctivě doinformovat všechny své věrné čtenáře o tom, že jsem svoje španělské dobrodružství přežila... a pak se prostě stal život (čti: semlelo se toho tolik, že ke psaní chyběla buď síla, nebo čas). A teď je najednou listopad. Jestli to tak půjde dál, tak zítra budou pravděpodobně Vánoce, pozítří Velikonoce a o víkendu oslavím pětatřicáté narozeniny.

Nicméně zpět k tématu. Nevím, jestli je to jenom tím počasím, které mě vrací zpátky do Baskicka, steskem po té spoustě volného času, co jsem tam měla, dopisy od Slovinky Any (k této osobě více zde) nebo tím, že konečně můžu nosit txapelu (obyčejný baret, který Baskové vydávají za svůj vynález a tradiční pokrývku hlavy), kterou jsem si v San Sebastianu pro radost koupila jako dárek na rozloučenou. Každopádně se poslední dobou čím dál častěji v myšlenkách do Baskicka vracím. A tak jsem si řekla, že přišel ten pravý čas na to, abych svému Zpravodaji nasadila pořádně velikou korunu z mých zážitků z posledních španělským týdnů. 

(ještě naposledy pohled na pláž Conxta)

Někdy začátkem května jsem měla vzácnou návštěvu. Přijeli za mnou dva kamarádi z Česka. Vy, kteří máte tu trpělivost a můj blog už čtete nějaký ten pátek, možná si pamatujete mé dva drahé spolupoutníky Ondru a Šimona. Kdo jste tu náhodou a máte zrovna spoustu volného času, můžete je poznat tu. Na tu návštěvu jsem se těšila jak na Ježíška, protože to znamenalo, že po pěti měsících konečně nebudu muset hledat, koho si vezmu na výlet. A jak už to bývá, když se na něco opravdu moc těším, něco se zkazí. Tehdy jsem den před jejich příjezdem chytla opravdu obrovskou rýmu. Ale protože jsem silná žena a nějaká rýmečka mě přece neporazí, nebála jsem se a statečně jsem kluky uvítala.

Problém nastal, když mi rýmečka ucpala v podstatě celou hlavu a průdušky k tomu. Pořád to ale byla jenom rýma, takže jsem sice troubila jak slon, kašlala jak tuberák a spala jak medvěd v zimě, ale výletů jsem se nezvdávala. Vzala jsem kluky do svého malého ráje v Bergaře, abych to místo sdílela aspoň s někým. A abych konečně objevila ty nádherné kopce okolo.

Myslím, že na ty kluky z Česka budou sestry ještě dlouho vzpomínat. Protože stačilo, aby si dva varhaníci všimli, že v kostele jsou varhany. A že je k nim sestry pustili i okolo osmé hodiny večerní navzdory tomu, že prý nehrajou. Když jeden ovládal měch, hrály. A sestry měly předčasné Vánoce, protože varhany slyšely v tomhle kostele poprvé... a na blíže neurčenou dobu taky naposledy. Už jsem si zvykla, že tyhle sestry jsou tak trochu praštěné všecky. Ale ty rozzářené oči a ruch, který opravdu připomínal smečku dětí, které objevily pytel čokolády, byl k nezaplacení.

Můj plán na pořádný výšlap padl, když se ukázalo, že jsem sotva schopná kvůli rýmečce zvládnout obyčejný den, natož den v horách. Tak jsme hledali náhradní variantu nedělního programu, která by mě úplně nezabila. Docela nám pomohlo, že kousek od Bergary je místní Svatý Hostýn - Arantzatzu. Betonová obluda, které se říkalo kostel nás moc nelákala, ale když je to to nejnavštěvovanější poutní místo Baskicka... už jsme byli v podstatě rozhodnutí, když nás zradila doprava. Arantzatzu je totiž obyčejná dědina s obrovským kostelem a v neděli tam toho tudíž moc nejezdí. Tak sestry poradily druhou variantu - Loyolu. Je to prý taky jenom třináct kilometrů. A když to představená dovolí, půjčí nám auto. 

A tak jsem zjistila, že Loiola, kterou jsem vídávala na jízdních řádech, je opravdu TA Loyola. Nebýt mojí rýmečky, odjela bych z Baskicka s tím, že jsem měla rodiště svatého Ignáce u nosu a ani nezajela pozdravit.

(ach, ta příroda cestou...!)

Sestry nám opravdu auto půjčily. Tomu se říká opravdové nelpění na pozemských statcích a láska k cizincům. Prostě jsme dostali klíčky a papíry a vyjeli jsme. O Loyole samotné můžu prohlásit jenom to, že si můžu odškrtnout, že jsem tam byla. Bylo to španělské a jezuitské, tudíž monumentální. Hlavně bazilika. A taky kaple Obrácení svatého Ignáce v místnosti, kde se svatý Ignác obrátil, když s rozdrcenou nohou četl životopisy svatých. Můj nezapomenutelný postřeh toho okamžiku: "Tak to už je fakt nejvyšší level svatosti - když udělají kapli na místě tvojeho obrácení a zasvětí ji tvojemu obrácení."

Po návratu z Bergary to vypadalo, že moje rýmečka se dala konečně na ústup. To byl ale klamný manévr. Jenom se mi přestěhovala do ucha. Tak jsem se v den, kdy jsem chtěla kluky vzít za humna do Francie, probudila s tím, že je mi trochu divně. Protože mi bylo divně čím dál víc, vypravila jsem je nakonec do Francie samotné s tím, že Šimon má nějaké základy francouzštiny a Ondra angličtiny, tak se třeba neztratí. To už mě pomalu ucho začínalo bolet. Pro jistotu jsem volala mamince, abych zjistila, jak se to pozná, že má člověk zánět středního ucha. Když jsem telefon položila, byla jsem si už tímto zánětem téměř jistá, přestože jsem si ho odmítala připustit. Na tuhle diagnózu mám totiž hororové vzpomínky z dětství. Hlavně na ten hnusný trychtýř, který studil a dráždil bolavé ucho. Jehlu jsem naštěstí vytěsnila. 

Bolest ale byla čím dál větší, tak jsem se ujistila, že jsem opravdu pojištěná, zavolala Heleně, že jsem opravdu nemocná a kde je nejbližší dobrý doktor přes uši a podle jejích instrukcí se vydala na polikliniku asi pět minut pěšky od baráku. (Jo, zas to moje štěstí. Nevím, jak bych se s fakt akutně bolestivým zánětem plahočila přes půlku města.) Tam jsem si to suverénně podle instrukcí nakráčela k recepci a oznámila, že mě bolí ucho a chci k doktorovi. Musela jsem vypadat hodně zoufale, protože pán za přepážkou mě neposlal pro číslo a do řady jako ostatní lidi (tam mě poslala až paní, když jsem se později vrátila s receptem... až tehdy jsem zjistila, že tam nějaký takový systém funguje), ale vyřídil mi všechny papíry, oznámil mi, jak dlouho budu asi čekat (a měl v tom odhadu pravdu!) a poslal mě do čekárny.

Jaké bylo moje rozčarování, když mi doktor po těch očistcových mukách oznámil: "Ale jo, máte to tam trochu zarudlé. Berete něco na bolest?... Jo, aha, to je jasné, že vás to bolí, to je slabé. Tu vám předepíšu antibiotika, to si kapejte do ucha třikrát denně, kdyby to bolelo, tu máte ještě recept na Ibuprofen... Jo, do školy klidně můžete, můžete všude, kde nebude velký hluk. Letadlo za dva týdny? V pohodě, jenom to bude možná trochu nepříjemné..." A ještě se na mě díval jak na hypochondra, který chce s obyčejným zánětem středního ucha ležet doma měsíc. Očividně tu bolest nikdy nezažil.

Každopádně antibiotika zabrala, kluci si výlet do Francie užili a šťastně se vrátili i do Česka a mě čekal závěrečný sprint. Objevila jsem, že můj úvodní problém, že nejsem v systému, je opravdu problém. Celý semestr jsem totiž měla zapsaný předmět, který se vyučoval o semestr dřív místo toho, který jsem opravdu fyzicky navštěvovala. A přestože paní v kanceláři na katedře netušily, co v téhle situaci dělat, moje koordinátorka všechno vyřešila jedním mailem té správné osobě. Dokázala jsem splnit všechny závěrečné požadavky, naskenovat si stovky stránek o otci Marie-Dominique Philippovi (abych měla v Česku co číst... a o čem psát diplomku. Ten člověk mě totiž uchvátil natolik, že jsem udělala docela bláznivou věc a změnila téma, abych se na něj mohla trochu kriticky podívat... a teď bych si měla číst o jeho etice a ne psát tenhle elaborát :D) a sbalit se.

Poslední dny jsem se potácela mezi stavy, kdy mi každý kout San Sebastianu byl protivný a čím sál víc jsem se těšila domů, a kdy naopak jsem se nostalgicky procházela po plážích a smiřovala se s tím, že už fakt musím jet.

A pak... Pěkně jsem se rozloučila (a stihla párty v knihovně, kterou Helena chystala celého toho půl roku, protože její otec, poměrně známý nakladatel, slavil jakési výročí), ulehčila svému kufru o pár kilo a ještě naposledy byla vděčná za Helenu, která mě svezla na autobusové nádraží. Naštěstí jsme se obě shodly, že bude moudřejší jet dřívějším autobusem, co by kdyby. Protože přece známe svoje lidi. Naše poslední loučení bylo takové... obyčejné. Jakoby mě jenom vezla na výlet a já se měla zase za pár dní vrátit. Slíbila jsem, že dám vědět, že moje cestování probíhá dobře a vyrazila jsem vstříc poslednímu dobrodružství.

(borec napravo ode mě /modrý šátek, béžový kabát, druhá zleva/ je tiskový mluvčí radnice, vedle něj Helena a vedle ní ten vysoký zase starosta San Sebastianu - byla to fakt velká akce)

Co by kdyby se naplnilo. Dojela jsem na letiště v Bilbau, podívala jsem se na tabuli odletů - a čekal mě šok. Všecko fungovalo, všecko létalo... až na můj let. Ten byl zrušený. Nic nepotěší o půl sedmé ráno víc. Tak jsem začala poctivě panikařit. Protože, aby bylo všehcno dokonalé, letěla jsem s přestupem a se dvěma různými aerolinkami, které spolu nijak úzce nespolupracují. Nakonec jsem ale zvládla najít správnou info-přepážku a vyjasnit si všechna nedorozumění ("Tak letíte do Barcelony, ne do Prahy! Proč mi lžtete?!") a už jsem si to valila k odbavení, abych stihla let o hodinu dřív. S vyplazeným jazykem jsem tak našla správnou bránu, akorát se stihla zařadit na konec dlouhého hada a vydýchat se.

(vítězné foto s posledním boarding passem)

Barcelona mě zase překvapila změnou brány (říkala jsem si, že se okolo mě mluví nějak moc neměcky a vůbec česky), naštěstí jsem si ale poměrně brzo všimla že je něco špatně. Najít tu správnou totiž taky zabralo docela dost času. A propásnout kvůli tomuhle po tom všem let domů, to už by mě opravdu naštvalo. Hlavně, když na mě na letišti čekala jedna sestra z Vyšehradu (bylo totiž takové pěkné skončit přesně tak, jak jsem začínala... a hlavně se mi ohromně nechtělo po celodenním cestování se štrachat ještě na vlak a opravdu domů se dostat okolo půlnoci, to bych si vůbec neužila) a s ní Horalka - moje první české jídlo v Česku. Zvláštní bylo, že nám oběma připadalo, že jsme se rozloučily tak maxilmálně před dvěma týdny a že jsem vlastně ani nebyla nikde daleko. Prostě jsem se vrátila z jednoho z mnoha mých výjezdů a znova jsem se vrhla do všeho, na co jsem teď nějakou dobu nemusela myslet.

O den později na Valašsku na mě čekal guláš od tatínka (protože jak tohle jídlo normálně úplně nevyhledávám, tak mi opravdu chybělo a protože můj taťka dělá nejlepší guláš na světě) a pak... ten život, o kterém jsem psala na začátku. Rovnýma nohama jsem se vrhla do všeho, co jsem na pár měsíců opustila. Rodinná oslava (naplánovaná na den po mém návratu úplně náhodou), svatba bývalé spolubydlící, život na Stojanově koleji, brigády, prázdniny...

...a nový akademický rok, kdy doháním všechno, co jsem kvůli Erasmu odložila a kdy se sžívám se svojí novou pracovní pozicí - od psaného slova jsem přesedlala k mluvenému a pomáhám obhospodářovávat (uf, nikdy bych nevěřila, že se tohle dlouhé slovo dá nějak normálně použít! Jde vidět, že je už opravdu pozdě v noci :D) proglasácké studio Radim v Olomouci. 

A poučení na závěr? Jestli přemýšlíte o podobném dobrodružství, nebojte se vlka nic a jeďte. Když jsem přežila já, přežije už opravdu každý. A třeba taky objevíte téma diplomky. :D

Takže ještě naposledy:

¡AGUR!