K cestě do Taizé jsem měla jeden velice konkrétní důvod: Poděkovat za dar víry. 

Stalo se totiž před nějakými jedenácti nebo dvanácti lety (je děsivé, že to číslo je už vyšší než deset... stárnu nějak rychle :D), že jsme jeli s tehdejší sestavou naší Malé scholy na víkendovku. 
Tehdy jsem byla milé tiché dítě, které se se svým okolím až na výjimky moc nedružilo a do kostela chodilo prostě proto, že se to musí. A ty písničky s kytarou bylo jediné, díky čemu mě dění okolo i trochu bavilo. 
Takže je pochopitelné, že jsem vůbec nebyla nadšená z toho, že po mši a večeři nejdeme hrát hry, ale znova se modlit do kostela, protože přišla nějaká skupina z Taizé či co.
Nakonec to ale nebylo zas tak špatné. Zpívalo se, tak jednoduše, abych se mohla (tehdy ještě s nevycvičeným falešným hlasem) přidat, ale zároveň byl prostor pro spoustu nástrojů a hlasů. Prostě normální taizovky, jenom já to viděla poprvé v životě a docela se mi to líbilo. Pak přišlo sedm minut ticha. Přesně si pamatuju, že tohle bylo napsané i v brožurce s programem - sedm minut ticha. Moje prepubertální já se zděsilo, cože to bude tak dlouhou dobu dělat. Když to celé začalo, nevěděla jsem, co se sebou. Oči jsem nakonec nechala na nejbližším a nejvýraznějším objektu - na kříži z Taizé. A v tom tichu najednou promluvil Bůh. Poprvé jsem ucítila, že všecka ta forma, ve které jsem se celý život pohybovala, má i obsah. A že obsahem je Bůh, který mě miluje tak, že za mě dává život na kříži. Ta fráze mi začala dávat smysl. Froma, která byla do té chvíle prázdná, se naplnila obsahem.

Kdyby nebylo tohoto okamžiku, postupně do kostela chodit přestanu, protože ona ta forma občas nestojí za nic a objektivně není moc důvodů být katolíkem. A můj život by se odvíjel úplně jinak. 

Připadalo mi proto tak nějak správné jet se podívat na místo, které za to všechno může.

Ani nevím, co jsem čekala. Rozhodně ne obrovskou občas improvizovaně postavenou Archu (či jiné centrum mládeže, doplňte podle vkusu), kde jsem se ztrácela mezi zástupy mladých vystupujících z autobusů. Ale po všem cestování mě tohle ztrácení už nevyvádělo z míry. Ten týden byl posledním týdnem prázdnin pro spoustu Němců, takže úplně náhodou tvořili osmdesát procent dvoutisícového davu.

Režím v Taizé rozepisovat nebudu, dá se jednoduše najít. Minimálně jsem tu kdysi viděla pár blogů, jejichž autoři detailně popisují každý svůj den tam strávený. Spíš se trochu posdílím se střípky, které dohromady vytvořily mozaiku nezapomenutelného týdne.

První den na zkoušce sboru (kromě toho, že fakt ráda zpívám a tady nemám kde, mi taky připadalo hezky symbolické pomáhat s tím, co tehdy tak pomohlo mě) se dirigent ptal, odkud jsme. Většina Němci, pár jedinců z jiných koutů Evropy (třeba z Česka) a jedna Japonka. Japonka mě po zkoušce zastavila a celá nervózní se ptala, jestli bych jí mohla s něčím pomoct. Proč ne, když jsme teď na sebe všichni celý týden hodní, že.
Chtěla přeložit vzkaz z angličtiny do češtiny. Pro paní, která ji hostila během setkání Taizé v Praze. Chce se k nám totiž podívat a když už u nás bude, ráda by navštívila i tu paní. Jediný problémem bylo, že paní je skoro osmdesát a anglicky neumí ani slovo. Yuriko proto tři týdny hledala někoho, kdo jí vzkaz přeloží. Našla. A navíc jsme paní i zavolaly a zaptaly se, jestli bude mít čas. Paní byla moc ráda a čas si prý udělá. Yuriko brečela štěstím. Chtěla mi ty dvě minuty hovoru proplatit, já si místo toho vyžádala japonský dárek - variantu bez odměny Yuriko striktně odmítala. A dostala jsem nádherné origami-náučnice.
Yuriko je blázen do české klasické hudby a do všecho českého, takže její nadšení kdykoli jsme se potkaly, neznalo mezí. Kdyby jenom tenhle okamžik byl tím hlavním důvodem, proč jsem přijela, stačilo by to.

Vyjela jsem si na výlet do Cluny. Přestě toho jediného dne, kdy bylo nejkrásnější počasí. Překvapuje mě, že ani sami Francouzi nebo Španělé kousek od Francie, co třeba i studovali obory příbuzné historii, ani netuší, že tohle místo existuje. 
Prošla jsem si opatství a promítala si do torza zdí všechno, co ty stěny mohly vidět. Všechny modlitby, disputace, zpěvy, průvody mnichů, návštěvy králů a papežů... v troskách ještě zůstává duch po Římu druhého nejvýznamnějšího centra raného a vrcholného středověku. Kostel, ze kterého je dneska už jenom pár stěn a kleneb, byl před stavbou svatého Petra v Římě největším na světě. A zašlá sláva zůstala ve stěnách i navzdory Velké francouzské revoluci, která Cluny definitivně poslala do archivu dějin.

V pátek, během modlitby u kříže, jsem si vystála celou tu frontu a završila tak svoji cestu složením svého života ke hlavě Ukřižovaného. S díky za všechno co bylo a díky čemu jsem tam a tehdy klečela. Byl to krásný a intimní okamžik mého návratu ke kořenům.

Jeden den jsem, už unavená z těch davů okolo a zpěvů (ano, i z nadšení z Taizé jsem tak trochu vyrostla - písně odtud mám ráda pořád, ale všeho s mírou), šla na ranní modlitbu do blízkého románského kostelíčka, kde zase kdysi začínal bratr Roger. Pro ranní chvály a rozjímání jsem už nemohla najít lepší místo. Jeden den jsem jej dokonce našla prázdný a z plných plic si zazpívala Olejníkovo Oběti velikonoční. Protože tu krásnou akustiku, která znásobovala sebemenší šramot, nešlo nevyužít a protože bez Olejníka ty Velikonoce nejsou úplně ono.

Celou tu dobu jsem ale měla na srdci obrovský kámen jedné obrovské existeciální starosti. Jak se, do háje, dostanu zpátky domů?! Stávka pořád probíhala, její další část připadala zrovna na neděli a pondělí, kdy jsem chtěla odjíždět. Neměla jsem dopředu koupené lístky na vlak s tím, že "ono to nějak dopadne." 
Dopadlo.
Můj vzkaz na nástěnce, že bych ráda odvoz kamkoli do Španělska, zůstal dlouho ignorován. Z jednoduchého důvodu. Ze dvou španělských skupin měla jedna plné auto a druhá sice místa v autobusu měla, ale jela do Valencie. Na úplně opačnou stranu Španělska. Přijeli by v pondělí v šest hodin ráno a já bych měla po osmnácti hodinách cesty před sebou dalších dvanáct. Ne moc dobrá varianta.
Letadlo vzhledem ke složitosti a ceně nepřipadalo v úvahu. Autobusy z Lyonu jely z nějakého důvodu do San Sebastianu čtrnáct hodin. Vlakem přes Paříž (takže s docela velkou zajížďkou) to bylo osm hodin cesty.
Když jsem v sobotu po páté hodině šla k místním zjišťovat, jestli mi teda ten můj nedělní vlak zrušili nebo ne, dozvěděla jsem se, že zrušený není, ale že dotyční netuší, proč si nemůžu koupit lístek. Že prý mám jet v neděli na nádraží a zeptat se. To v praxi znamenalo zdrhnout ze mše, jet půl hodiny do Macon Ville, tam se zeptat a buď počkat dvě hodiny na vlak nebo na autobus zpátky. Taky ne úplně ideální řešení.
Trochu zoufalá jsem ještě napsala kamarádce Francouzce, která se mnou chodí do kurzu španělštiny. Ta mi konečně řekla, že můj vlak je opravdu zrušený. A že nejrozumější je prostě počkat do úterka, až se zase všechno vrátí do normálu. Měla jsem sice ve středu dvě prezentace, ze kterých jsem neměla ani písmenko, ale omluvenka: "Nemohla jsem se připravit, protože jsem zůstala zasekaná ve Francii kvůli stávce vlaků" byla natolik originální, že jsem ji opravdu použila. A setkala jsem se s pochopením a účastnými pohledy, protože nikdo nechce zůstat zaseklý ve Francii kvůli stávce vlaků.
Takže jsem byla donucená zůstat v Taizé o den dýl. A tenhle den navíc, to byla ta nejlepší nehoda, která se mi stala.

...To be continued...

P.S. Tenhle díl měl být původně poslední. Ale ze soucitu se čtenáři, kteří by měli právě teď před sebou ještě jednou tolik textu, rozhodla jsem se po vzoru Božím (časem Mu přece budeme tak podobní, že Ho uvidíme, jak je, takže je na čase na tom začít pracovat) i mé dílo završit sedmou částí, u jejíhož publikování budu jen odpočívat, protože už je hotová.