Nevím, proč mám na ty dopravní prostředky (a autobusy zvlášť) takový pech. Být vyznavačem úplně jiného náboženství, řekla bych, že je to karma a že jsem v minulém životě musela být asi hodně protivný řidič autobusu a teď si za trest procházím všemi svízelemi, které můžou nebohé cestující potkat.

Třikrát jsem dostala otázku: "A kde je zastávka víš?"
První odpověď: "Nevím, ale ta chorvatská sestra říkala, že to ví a že mi to řekne, až se dneska sejdeme." (Poznámka pod čarou: Sestře Marii Xaveře nestačilo zatáhnout mě do kuchyně, ona si se mnou domluvila na sobotu dopoledne i lectio divina.)
Druhá odpověď: "Nevím, ale ty to prý víš. Je to ta zastávka tady kousek? Ta zelená, co na sobě nemá žádný nápis ani jízdní řád?" "Jo, jo, přesně ta, je to hned tady."
Třetí odpověď: "Ano, vím, je to prý tady kousek, snad pět minut cesty. Ale já radši vyjdu o čtvrt hodiny dřív."

Tak jsem se k ní přesunula s dokonce dvacetiminutovým předstihem, protože čekat na další autobus do osmi do večera a pak zas přijet do Sevilly kdoví kdy se mi moc nechtělo.

Podezřelé bylo, že na zastávce nestál nikdo jiný. Prvních pět minut mě to nechávalo chladnou. Kdo by tu taky chodil na autobus o dvacet minut dřív, že. Dalších pět minut už bylo lehce zvláštních. Tak jsem se rozhodla ujistit, jestli opravdu stojím správně. Nikdo nevěděl. Vlastně byl každý překvapený, že tu nějaká zastávka vůbec stojí. S tušením, že jsem mluvila se samými příbuznými na návštěvě, kteří o městečku ví jenom to, že existuje, jsem se vrátila tři minuty ke klášteru. Tam mi lidé uklízející po uplynulých průvodech konečně vysvětlili, že zastávka je dole ve měste. Kousek. Tak deset minut cesty. Do toho přijely sestry, asi z nákupu. Zrovna spěchaly, tak je ani nenapadlo mě o těch deset minut cestu zkrátit a svézt mě. Jenom mi prostě ukázaly směr. Mělo to být pořád rovně z kopce a: "Pak se doptáš."

Na desetiminutovou cestu jsem měla celých pět minut. Nejdřív jsem začala rázovat svojí rychlochůzí, protože běh opravdu nemám ráda a vyhýbám se mu všude, kde je to možné. Metry ale ubíhaly nějak pomalu a po nejisté odpovědi jedné slečny, že neví, jestli to jde na pět minut uběhnout, ale ujít to jde rozhodně za deset, jsem se rozběhla, abych pětiminutovou hypotézu ověřila sama. 

Ano, je možné uběhnout desetiminutovou vzdálenost za pět minut. S vyplazeným jazykem jsem dorazila přesně v minutě, kdy měl autobus odjíždět. Do baru, na jehož zahrádce byl prostě vylepený jízdní řád. Aha, tak takhle se pozná autobusová zastávka.

A autobus přijel až za dalších pět minut. Tohle je na jižním Španělsku ohromně hezké. Lidem, kteří nestíhají autobusy, dává čas se vydýchat.

Přesun z Córdoby zpátky do Sevilly už tak dramatický nebyl. Vlaky jezdily skoro každou půlhodinu, lístek jsem si koupila dvacet minut předem a dokonce stála na správném nádraží.

V Seville jsem si konečně užila vytoužené španělské teplo. Córdoba byla fajn, ale teploty byly spíš jarní. V La Rambla se pod dvacítkou držely celou domu, až mi většinu času byla zima. Ale tady - dvacet sedm stupňů ve stínu! Volejte sláva a tři dny se radujte!

(btw. můj starý problém s fotkama, které si dělají, co chcou, trvá :D já se můžu přetrhnout a ono to vypadá furt stejně :D)

Město samotné je nádherné. Následujíc hlavní proud turistů (protože tolik lidí si jde určitě prohlédnout něco zajímavého) jsem našla Plaza de España, monumentální novogotické náměstí z počátku dvacátého století které má symbolizovat jednotu všech španělských území. Podobnou taktikou (a trochu za pomoci modré tečky v mapě) jsem prošla i centrum a obejvila katedrálu, kde jsem chtěla jít v noci na vigílii. Na kterou jsem se moc těšila, protože je to přece katedrála, která by měla být liturgickým vzorem a jsme na jihu Španělska, které je katoličtější než sever. Ale zas nic. Španělská liturgie je prostě odfkláknutá obecně. :D

Ještě před vigílií jsem se ale podívala na další průvod, pořád ještě s Kristem na kříži, protože přece ještě nevstal, a pak jsem měla sraz s Benem.

S Benem jsme se seznámili přes Couchsurfing. Couchsurfing je sociální síť pro všechny, kdo rádi cestují, rádi poznávají nové lidi a neradi utrácí peníze za ubytování. Lidé můžou vystupovat buď jako hosté hledající ubytování, hostitelé, kteří jej nabízí nebo prostě lidi, kteří rádi chodí na pivo a můžou s hosty strávit nějaký čas. Původně jsem chtěla využít tuhle variantu ubytování, ale sehnat volného člověka v Seville během semana santa je nemožné. Napsal mi ale Ben z Británie, že bude ty dny taky v Seville, takže bychom se mohli sejít a zajít na pivo nebo večeři nebo jenom obejít město.

Pokud by se chtěl někdo začít právě teď bát – ano, jako všude ve virtuálním světě, i tady hrozí nebezpečí setkání s úchylem. Proto na CS funguje systém autorizace účtu a osobních referencí. Pokud má uživatel plně autorizovaný účet (je k tomu třeba asi čtyř kroků a jeden se platí) a asi stovku referencí od dalších autorizovaných uživatelů, pravděpodobnost, že to bude někdo nebezpečný, je mizivá. Ben byl tento případ a já v něm viděla člověka, který napíše referenci zase mě, aby bylo vidět, že nekoušu a hostitelé si mě mohli beze strachu na den nebo dva adoptovat.

Ben je skoro čtyřicátník, pracuje v Londýně, má vystudovanou politologii a zajímají ho současné dějiny, trocha filosofie a trochu náboženství – jeho matka je hluboce věřící, on skončil u agnosticismu. Takže u večeře nebyla o témata k hovoru nouze. Pak jsme se rozhodli přesunout do baru s živým flamencem, kde si už užíval zbytek CS komunity – lidé všech ras, jazyků, národů i věku, dohromady jich bylo asi patnáct. Devatenáctiletá Američanka na výletě, postarší italští manželé na dovolené, Mexičanka, co je na Erasmu v Německu a Němka, která s Mexičankou bydlí, Syřan, co se po tom, co mu zbourali dům, uchytil taky v Německu, Brazilka, Brit, Rakušan… a už ani nevím kdo. Společně jsme v tichosti poslouchali srdceryvný zpěv plný vzlyků. Přes dav lidí jsme nic neviděli a když si kdokoli ze stovky štamgastů chtěl začít povídat, ti ostatní ho okamžitě upštili, aby toho milého vzlykajícího pána s kytarou a tleskající slečny nikdo nerušil.

Když veškerý program skončil a my se mohli začít zas normálně bavit, přišel čas na to, abych se přesunula oslavit vzkříšení z baru do katedrály.
Co se mi líbilo, byly trojjazyčné brožurky pro všechny zúčastněné, takže ztratit se ve víru dění nebylo dost možné jak pro domácí, tak přespolní.
Zajímavý a veskrze praktický byl nápad přenášet dění okolo ohně do katedrály na obrazovky, takže neprobíhaly žádné složité manévry při vylidňování a zalidňování chrámové lodi.
Ano, lodi. Katedrála má lodě tři, plná byla jenom jedna. Ze tří čtvrtin.
Co mě lehce zklamalo, bylo to, že se četla jenom tři čtení. Chápu, že je to dlouhé a že se u toho dobře usíná a že je třeba ráno vstávat kvůli dalšímu slavení… ale vážně? To ani ve Španělsku nemají na to, aby to tu hodinu navíc vydrželi? Ale třeba jednou… Schválně mi dejte tipy, kde bych mohla někdy na Velikonoce dojet a poslechnout si ta čtení všecka.
A největším zklamáním byla hudba. Od katedrály jsem čekala minimálně smíšený dvojhlasý sbor. Smíšený, to jo, to byl. Sbor… no, ono i šest lidí je schopných vyprodukovat kvalitní muziku, tak proč ne. A klidně i šest důchodců. S dvojhlasem jsem se spletla. Slyšela jsem přesně šest různých hlasů, každý místy o necelý půltón někde jinde. Možná to byl záměr (na světě je i čtvrttónový klavír, tak proč ne), ale znělo to spíš tak, jakoby se šest náhodných aktivních farníků sešlo hodinu před vigílií, jednou si všechno přezpívali a vyrazili do chóru (v téhole katedrále je správně do chóru v přízemí kostela, nikoli na chór někde do výšin) s tím, že „nějak to už dopadne.“
Po kázání se zvedla polovina těch tří čtvrtin, co v katedrále byla, takže jsem si s klidem mohla pro sebe a svůj batoh zabrat celou řadu židliček.
Po přijímání odešla další polovina poloviny a statečný zbytek opustil katedrálu okamžitě po závěrečném průvodu. Hodina a půl je na zbožné Španěly prostě moc.

Já jsem ještě chvilku zůstala a kromě zbožného radostného rozjímání jsem nostalgicky myslela na naši scholu, která právě v té době po celém tom maratonu prostě jenom sedí v kostele, hraje na všechny nástroje, co jsou po ruce a jenom tak z radosti ze vzkříšení zpívá úplně všechny Aleluja-písně, co se komu dostanou pod ruku. Nebo možná už tou dobou seděli v pastoračním centru, jedli, pili, hodovali… Co už. Já jsem za to v Seville a za pár hodin letím do Paříže, uklidnila jsem své nostalgické já a mezi posledními odcházela z katedrály, abych se znova připojila k CS skupině a od nich vyrazila rovnou na letiště.

Jenže pak jsem ho uviděla. José Antonia! José Antonio (tak se představuje) je ze San Sebastianu. Tam jsem ho potkala poprvé. Na první pohled se zdál normální, protože ono je normální, že i u piva občas přijde řeč na něco zbožného. Problém je ale v tom, že José Antonio pravděpodobně o ničem jiném jako o víře mluvit neumí. A taky neumí být zticha. Jeho pravda je nevyvratitelná, jakožto i způsob, kterým ji prezentuje. Myslí, že by na světě měli být profeionální misionáři-laici. Jejich práce by, soudě podle jeho vlastního života, bylo překypovat katolickými frázemi, rozdávat svaté obrázky na potkání a vyskytovat se na všech katolických akcích na celém světě.

Auto je němým svědkem zápalu José Antonia.  Jednou jsem se v něm vezla. A víckrát to už riskovat nebudu. Zaprvé José Antonio si se mnou povídal ještě dvacet minut po tom, co mě dovezl domů (a veškeré moje snahy zdvořile odejít komentoval slovy: "Jo, jasně. Zavři ty dveře, ať tu nejde zima.") a za druhé:

("Můžu si to vyfotit?" "Jo, určitě! Haha, na to se ptá každý, koho někam vezu!")

José Antonio má zvláštní schopnost lepit se na lidi. Přilepil se tak i na mě a u sklenky vína vyzýval žoviálním tónem k pokání Mexičana, pro kterého je katolická církev stejná exotika jako Evropa. A pak Francouzku, co přímo nesnáší takové ty akční lidi, co na rozích ulice křičí, že Ježíš tě miluje.

Naštěstí se okolo druhé hodiny ranní sebral a okolo třetí odešel. To zavřeli i bar, kde jsme seděli a mě a Miguelovi z Mexika ještě zbývalo strávit někde dvě hodiny, než půjdu já na letiště a on na první metro. Přidal se k nám ještě Pierre z Francie a spolu jsme zašli ještě do jednoho poměrně klidného podniku (lehce podnapilý Miguel byl trochu zklamaný, když jsem mu zamítla taneční klub) a tam jsem milého Mexičana překvapila tvrzením, že tequilla není vůbec silné pití. Po tom, co mě pozval na panáka a skoro slavnostně mi vysvětloval, že nejdřív se kousne do posoleného citronu, pak se kopne panák a pak se znova kousne. Já jsem si kousla poprvé. A bylo to tak hnusné, že po tequille (která fakt zas tak silná nebyla) jsem se bez něj obešla. Čímž jsem samozřejmě stoupla v Miguelových očích do nebeských výšin. Že mám u sebe naši domácí slivku jsem mu už neříkala. Vypil by mi ji a s Pierrem bychom ho museli nechat u nějakého krásného sloupu v okolí se prospat.

Takhle jsme se jenom vzájemně doprovodili na naše dopravní prostředky a s (pravděpodobně) planým slibem, že se určitě někdy potkáme, jsme se rozloučili.

Tak skončila další kapitola mého dobrodružství. Té příští jsem se tak trochu bála, protože jsem měla dojet po probdělé noci do Paříže a strávit den a noc s muslimem s Maroka. A cestovat vlaky v zemi, jejíž jazyk stěží ovládám na začátečnické úrovni. Spoiler: Přežila jsem.

...To be continued...