Po zážitcích z Bergary jsem byla zvědavá, jak vypadají liturgické zvyklosti v La Rambla. Proto jsem byla trochu zklamaná, když jsme ve čtvrtek zůstali jen u obyčejné mše dokonce i bez obřadu mytí nohou. Na druhou stranu jsem za to byla i ráda, protože po celém dni na nohou jsem už držela sotva utevřené oči a každou chvíli, kdy bylo třeba stát, jsem tiše trpěla.

I tady odešel Pán Ježíš ze svatostánku v kostele do Olivové zahrady. A tady skoro doslova, protože Olivová zahrada byla místnost vyzdobená olivovými větvemi. Po krátké pobožnosti pak začala tichá celonoční adorace. Tu jsem už oželela. Nejenom kvůli únavě, ale hlavně kvůli tomu, že ve čtyři hodiny ráno začínal onen legendární průvod s El Jesús Nazareno, kvůli kterému jsem přijela. Měl sice trvat až do dvanácté nebo jedné odpoledne, ale proč bych hledala průvod ve městě, když se na něj můžu podívat přímo z okna.

(budova na pravé straně, okna v přízemí - přímo luxusní výhled na veškeré dění)

Klášter byl totiž součástí komplexu budov okolo kostela, kde celá sranda měla začínat a končit. V živém přenosu (když jsem se snažila spát, bylo to jenom audio, ale i to stačilo) jsem tak měla veškeré přípravy, poslední úklid a shromažďování davu. Zabrala jsem až ve tři ráno, takže když mi pak o půl čtvrté zazvonil budík, vážně jsem uvažovala nad tím, že se prostě obrátím na druhý bok. Ale cestovatelský režim mi to nedovolil a tak jsem se ocitla na nádvoříčku plném kajícníků. Ostatní civilisté se tísnili na ulici za branou. 

Když už mi bylo dostatečně hloupé pohybovat se samozřejmě někde, kde očividně nemám co dělat, přesunula jsem se k přihlížejícímu davu taky a našla si jedno z nejlepších možných pozorovacích míst. 

Nevím, jak začínaly ostatní průvody, tenhle začal jakýmsi tradičním zpěvem. Představte si muezína s chronickým kašlem, jak svolává k modlitbě - takhle nějak to znělo. Já jsem nerozumněla ani slovo. A nejsem si jistá, jestli v těch všech kličkách, smyčkách, obloučcích a kašli (ty hrdelní zvuky mají určitě vlastní název a určitě je to důležitá součást kultury, ale pro mě to byl prostě kašel) vůbec rozpoznali nějaká slova místní. Pak se mohlo se vší parádou vyrazit.

Vydržela jsem všechno sledovat asi hodinu nebo hodinu a půl - asi tak dlouho trvalo zformování průvodu, hrdelní zpěv, vynesení Krista a Matky Boží z kostela a vmanévrování do správného směru pochodu. Moc se mi líbilo pozorovat lidi okolo mě - jak je sochy míjely, jednou rukou se křižovali a druhou natáčeli videa a fotili. Když už se průvod ustálil na pravidelném pohybu a zastávkách, bylo moc brzo na to, abych se úplně probudila a moc pozdě na to, abych šla ještě spát. Na pomezí těchto dvou činností byl pokus o bdění v Olivové zahradě.

Mezi zelenými větvemi stál obyčejný maličký dřevěný svatostánek ozdobený jediným jednoduchým křížem a pár svíček. Jinak nic. Zvláštní změna po drahých látkách, pozlaceném dřevu, uřvaných trubkách a nafešákovaných sochách. A přitom tady bylo všechno opravdovější. Žádná socha, která by podporovala moji fantazii, abych si spíš uvědomila, co se stalo. Žádný tklivý sbor vzbuzující v srdci soucit (jak s trpícím Kristem, tak s vlastním trpícím sluchem). Žádní kajícníci burcující svým tichým pochodem k pokání. Prostě jenom samotný Král slávy. Kdo je schopný vidět, pohleď. Tady je jádro všeho, co se děje. Průvody jsou vnější pozlátko, aby byl člověk pomocí smyslů vtažen do hloubky, na kterou je naše vnímání krátké. Do tajemství kříže.  

Po nějaké době, kdy jsem už víc pospávala než zbožně rozjímala, jsem se zvedla k odchodu. Spolu se mnou se zvedla ještě sestra klečící opodál. Nechtíc vyrušovat z kontemplace velikonočních tajemství jsem okolo ní chtěla projít potichu jako myška a co nejnenápadněji odejít do pokoje. Ruka, která mě se slovy: "Come here!" zastavila a vtáhla do nejbližší dveří tak docela překvapila. A pak další panslovanština: "Ty jsi z Česka, že? Já jsem z Chorvatska a chtěla jsem tě strašně moc potkat! Mluvím polsky a rozumím česky, tak si můžeme popovídat!" Tolik k dodržování mlčení v jinak kontemplativní kongregaci. Já se tak snažím jim nenarušovat pořádky a ony mi to vždycky zkazí :D 

Nadšení sestry Marie Xavery bylo nakažlivé. Po deseti minutách jsem vzdala dilema oslovování, kterému se ve slovanských jazycích nevyhnu (angličtina tohle vyřešila jednoduše a ve španělštině zaprvé vykací forma pomalu vychází z módy a zadruhé můžu svoji nezdvořilost vždycky svést na to, že v běžném hovoru nemám čas na přemýšlení nad koncovkami sloves) a osobě pravděpodobně starší než moji rodičové jsem začala bezostyšně tykat.

Strávila docela dlouhou dobu v Polsku, samozřejmě znala Prahu a když se dozvěděla, že se chystám do Taizé, její nadšení ještě stouplo jakkoli nemožné se to zdálo. Sama tam byla aspoň pětkrát a určitě se mi tam bude moc líbit a mám se tam za ni moc modlit. Slíbila jsem jí k tomu ještě pohled, jsem zvědavá, jestli si už k ní naše cestu. Líčila jsem jí taky svoje problémy se zpáteční cestou - tušila jsem něco o stávce francouzských vlaků, takže jsem si pro jistotu neplánovala cestu zpátky. Na vavřínech jsem usnula, když jsme se dozvěděla: "To není problém! Je tam obrovská tabule, kde lidi píšou, kam potřebují svézt nebo nabízí odvoz. Určitě tam bude někdo, kdo pojede do Španělska nebo na jih Francie!" Ha, ha. Naivní Bětka tomu uvěřila a přestala svoji zpáteční cestu řešit. Kdyby tehdy věděla to, co vím teď, tvářila by se asi jinak. Ale nikdo nepředpokládal, že zrovna ten týden bude v Taizé sice dva tisíce lidí, ale z toho osmdesát procent Němců. Ale to zas utíkám někam, kam teprve v klidu dojdeme a doletíme.

Zvlášť pro dromedara přidávám malý liturgický exkurz: Oficium (aspoň to standardní) bylo úplně stejné jako to v Bergaře. Dokonce taky ve francouzštině, přetože mě bergarské ubezpečovaly, že na jihu Španělska se všechno modlí španělsky. Jenom zpěvy byly o něco jedodušší, protože tady nebyl žádný francouzský kamarád, který by oprašoval byzantské melodie. 

Průvod skončil mnohem dřív, než bylo v plánu. Když jsem v klidu začínala snídat (buď pořádně spát nebo pořádně jíst, půst nepůst), celé procesí se začalo vracet. Důvod byl jednoduchý - obloha se trochu zatáhla a spadlo pár kapek. A protože El Jesús Nazareno a Vírgen María mají už víc, než čtyři sta let, nebyl by úplně nejlepší nápad nechat je zmoknout. Se vší parádou tak tahle paráda skončila už po čtyřech hodinách. Můj plán jít se podívat, jak se změnili jeho účastníci a jestli ještě mají sílu pokračovat, tak zkrachoval. Do městečka jsem se ale mohla jít podívat tak jako tak. Kdy jindy se tady znova podívám, že ano.

Městečko jsem procházela svým oblíbeným způsobem "kam mě nohy zanesou." Ke konci procházky jsem pak objevila podivuhodnou věc. Zpoza vitríny na mě hleděly vysmáté panenky Barbie a Kenové a panáčci Lego naaranžovaní do podoby procesí se vší parádou. Chvilku jsem nemohla uvěřit vlastním očím (ono to totiž vypadalo docela vtipně, viz níže), pak jsem si přečetla, že je to soutěž vyhlášená jednou z místních farností o nejlepší miniaturu s tématikou Semana santa (svatého týdne) v La Rambla. Účastnit se mohl každý, komu už bylo dvanáct let. Roztomilejší piety jsem ještě neviděla. A nikdy se nemá říkat nikdy, ale nejsem si jistá, jestli tohle něco překoná :D

Pak byl čas zase na návrat, protože mě čekal oběd. Byla to další zvláštnost tohoto Velkého pátku. Jídlo třikrát denně, žádné starosti s vyzpívanými hlasivkami a velkopáteční obřady prožité po dlouhé době v pozici toho nejobyčejnějšího účastníka... divný pocit :D

Ani tyhle obřady nevybočovaly moc nevybočovaly z římskokatolických zvyklostí. Jediná zvlášnost byla uctívání kříže: Sestry si zuly boty (asi že stojí na místě svatém nebo tak něco) a cestou ke kříži se poklonily až k zemi ne jednou, ale dokonce třikrát. Poprvé na začátku cesty ke kříži, pak v polovině a nakonec před samotným křížem. I proto bylo uctívání kříže dlouhé podobně jako u nás, i když nás v kapli mohlo být dohromady se sestrami i lidmi z venku tak třicet.

V rámci nešpor (nebo velkopáteční pobožnosti nebo jak se ta věc správně jmenovala) se už děly zajímavější věci. Četlo se určitě něco nádherného a duchaplného, ale tyhle sestry nejsou zvyklé fungovat tak často jako simultánní překladatelé, takže tohle mi zůstalo utajeno. Okolo kříže vystavenému k uctívání hořelo sedm svíček. S každým žalmem se zhasly dvě svíčky, až zůstala hořet jenom jedna. Symbol naděje Panny Marie, která očekávala vzkříšení. Kříž se pak zakryl bílou látkou a tak vznikl Boží hrob. 

Jak proběhlo vzkříšení už nevím. Na Bílou sobotu jsem se vracela zpátky do Sevilly, abych se konečně podívala, jak vypadá to město, které jsem chtěla vidět původně. A taky abych se pohodlně v brzkých ranních hodincáh dostala na letiště, protože levné lety nelétají v křesťanských hodinách. A můj anděl strážný se opravdu hodně posnažil, abych se nezasekla v La Rambla tím, že bych si nechala ujet autobus čekajíc na úplně jiné zastávce...

...To be continued...