Jedním z hlavních důvodů, proč jsem se do Španělska rozhodla vyjet na letní semestr, byly Velikonoce. Nevím, kdy přesně jsem se poprvé dozvěděla o svérázné jihoevropské tradici obrovských průvodů, ale přesně od té doby jsem si moc přála takové průvody vidět na živo. Takže jsem oželela Velikonoce u nás doma a letos uschnu, ale sen jsem si splnila. A hned nato jsem si splnila druhý sen - podívat se na místo, které v podstatě může za to, že dneska ze mě není sváteční katolík... nebo spíš pocitvý agnostik s příchylností k východním moudrům - do Taizé.

Z jedenácti dnů a jedné noci bylo nakonec třináct dnů a jedna noc. A za tu dobu jsem  toho procestovala docela dost: Sevilla - Córdoba - La Rambla - Sevilla - Paříž - Taizé. 

Byl to šílený nápad. Ten nejšílenější, jaký jsem kdy v životě dostala. Jsem zvědavá, jestli se ještě trumfnu. Nejspíš už ne. Protože teď jsem někdy i vědomě těžila z toho, že jsem zatím mladá a blbá a neschopná vidět všechny možné následky všech mých šílených plánů. Protože vypustit mě samotnou na neznámém místě je docela riskantní, jelikož naprosto pasuju do stereotypu ženy, co se nevyzná v mapách a jízdních řádech. A že to všechno klaplo, překvapilo i mě samotnou. Těch třináct dní mi připadalo jako dva měsíce. Nebo rok. Nebo prostě časové vakuum mimo realitu. Protože to všechno, co se stalo, bylo tak trochu neskutečné. A čas, který jsem musela strávit ve starosti o sebe samu bez jakékoli berličky v podobě nějakého stálého zázemí, ať už v podobě místa nebo osoby, mě změnil. Asi tak, že až příště uvidím akční letenku a budu mít čas, okamžitě ji kupuju, protože ono to cestování tak hrozně složité není. A když se to umí, je to i levné. A už se nebudu bát letiště a všeho, co mě tam může potkat. Ani vlaků. Jediné, z čeho budu mít respekt snad do konce života, budou autobusy :D A taky se budu vždycky bát přesedání v Paříži. O tom se mi zdála už dokonce i noční můra. Ale to už předbíhám.

Už začátek mojí cesty stál za to. Znalá svého špatného návyku dobíhat všechny možné dopravní prostředky, sbalila jsem se už den předtím a na autobusové nádraží v San Sebastianu dorazila o celých dvacet minut dřív. Úspěšně jsem našla svůj autobus. Na to jsem byla náležitě pyšná, protože byl až na druhém konci obrovské podezmní haly. S kamenným výrazem profesionálního nomáda, který takhle cestuje úplně běžně, jsem si strčila batoh do úložných prostor (a ve skutečnosti se bála, že ho už nikdy neuvidím, protože co když ho někdo vezme, co když vypadne, než se prostor zavře a nikdo si toho nevšimne...) a zařadila se do fronty. Tam jsem potkala spolužáka, který mě začal přesvědčovat, že k tomuhle autobusu mi nestačí moje kouzelná kartička. Totéž mi pak vysvětlil řidič kontrolující jízdenky, když lakonicky mávl rukou někde k opačné straně nádraží. Tak jsem čtyři minuty před odjezdem doslova běžela (ta hala je fakt obrovská) k pokladně, kde naštěstí nebyla fronta, koupila lístek a běžela zase zpátky. Dorazila jsem minutu před odjezdem a během vydýchávání jsem si zkoušela představit, co bych asi tak dělala, kdyby autobus odjel sice s mojím batohem, ale beze mě. Bylo to moc sci-fi i na mě. Bez batohu, s pozdním dojezdem do Vitorie a tím pádem propásnutí busu, co by mě dovezl na letiště, zmeškání letadla... a mohla bych zpátky domů. 

Takže už tehdy jsem ohromně poděkovala svému andělu strážnému, kterému v té chvíli začala pohotovost.

Zbytek cesty byl kupodivu klidný. Vyrážela jsem ve středu svatého týdne večer, v noci jsem dorazila do Sevilly. Ohromně unavená jsem už nebyla schopná zjistit, jestli z letiště pořád jezdí autobusy nebo ne (jezdily) a světaznale sedla do nejbližšího volného taxíku (dlužno podotknout, že to byla moje první a zároveň poslední jízda v životě - taxikář byl fajn a podle přízvuku mě tipoval na Američanku, ale jeho cena už tak fajn nebyla). 

I když jsem obyčejně milovník spánku a k tomu, abych aspoň trochu rozumně fungovala, potřebuju spát opravdu dost, během cestování jsem si osvojila přesvědčení, že na spaní bude dost času v hrobě. Navíc to hlavní se během svatého týdne odehrává na jihu Španělska v noci. Už od Květné něděle městy chodí obrovské průvody, obecně jde první kříž a kadidlo, pak první kapela, pak socha Krista (jeho pozice záleží na tom, co se zrovna připomíná), za ním jde zástup kajícníků, další kapela - průvod je totiž tak dlouhý, že první kapela už nejde slyšet - a Panna Maria v adekvátním oblečení a s patřičným výrazem ve tváři. To všechno ohromně pomalé, protože sochy mají svoje vlastní obří nosítka ošněřená vším možným a ozářená neskutečným počtem svíček. A tato obří nosítka nosí lidé. Tak, že si zalezou pod celou konstrukci, že jde vidět jenom deset párů nohou na každé straně a podle pokynů ceremonáře chodí rovně nebo provádí složité manévry, aby celý ten kolos otočili, protože brány a prastaré vchody se sice kvůli králi slávy zvedají, ale ulice se kvůli soše krále slávy rozhodně nenarovnají. Po každé otáčce trvající i pět nebo deset minut ocenili výkon nosičů všichni přihlížející potleskem. Jinak se průvod pohyboval rychlostí líného hlemýždě a co pár metrů zastavoval. Není tedy divu, že takový svatotýdenní průvod trval průměrně šest až osm hodin. A střídali se jenom nosiči, zbytek účastníků nehledě na věk nebo postavení se poctivě účastnil od začátku do konce.

Jde o živou tradici - atmosféra a slavnostně oblečení lidé všude kolem (a když si kajícníci sundali kápě, bylo možné vidět krásně namalované ženy, vyfešákované muže a nastrojené děti) napovídala, že i když se možná duchovní rozměr téhle obří akce trochu vytrácí, pro Španěly je to pořád národní hrdost a je poctou, když člověk může pochodovat osm hodin mezi kajícníky. Později jsem se ptala jednoho pána, jestli ty fešné oblečky mají všichni vlastní nebo se někde půjčujou. Hrdě mi odpověděl, že je má každá rodina vlastní a že je to tradice stará čtyři sta let.

Rektor córdobského semináře (ještě na něj přijde řeč) mi zase prozradil, že v šestnáctém století měli františkáni skvělý nápad přiblížit lidem tajemství Velikonoc. František začal s živým Betlémem, tak proč nenavázat na osvědčený nápad. Zorganizovali teda obrovské smuteční/slavnostní průvody, v čele Kristus Král, za ním Jeho Matka, která se od Něj celou křížovou cestu ani nehnula a je důležitou postavou velikonočního dění. Kajícníci někdy nesou vlastní kříže, vždycky aspoň část z nich vysoké svíce. Většinou nosí vysoké špičaté kápě. S padrem jsme se shodli na tom, že to bude na jedné straně příklad k následování a výzva, aby kolemjdoucí se sebou taky něco dělali (ty obří věci, co v některých případech připomínají kápě Ku-Klux Klanu je docela těžké přehlédnout), na druhé výraz pokory - kdyby byl vidět obličej, může si každý kajícník hýčkat svoje ego svou kajícností a tím by se celé pokání minulo účinkem.

Výjevy na nosítkách jsou hodně realistické, jednou jsem se dokonce lekla, že u nohou zbičovaného Krista klečí živý posmívající se voják. Na bolestnou Madonu jsem se taky musela dívat dvakrát, abych se přesvědčila, že její slzy nejsou opravdové.

A komentář si zaslouží i kapely. Dechovky, ale španělské. Takže i když občas hráli nějaké to um-ca-ca a jednou i Bárku, ukřičené pronikavé žestě zněly opravdu jako smuteční kvílení. Ne jak to naše tlumené troubení. Atmosféra slavnostní tryzny tak byla dokonalá. 

Podobných průvodů jsem viděla přesně tolik, kolik jsem ci přála. Takže až příště budu psát něco o tom, že jsem potkala nebo viděla průvod, bylo to tohle.

Po tom, co jsem se nabažila noční Sevilly, vrátila jsem se do hostelu. Před ním stál recepční zabraný do hovoru s nějakým borcem. Porotože jsem s recepčním chvilku předtím řešila svoji trochu zvláštní situaci (inteligentně jsem si včas neuvědomila, že mám sice zamluvené dvě noci, ale využiju jenom jednu) a byla u toho patřičně zmatená, vryla jsem se mu nesmazatelně do paměti. A navíc zatímco na severu jsou lidé spíš uzavřenější a trvá, než si vás pustí k tělu, na jihu jsou to kamarádi od začátku. Aspoň na povrchní kamarádské úrovni. Recepčí mě teda pozdravil jako starou známou a představil mi Jadea: "Říkala jsi, že jedeš zítra do Córdoby. On jede taky a taky cestuje sám, tak můžete jet spolu."

A tak jsem poznala madagaskarského adventistu sedmého dne, který žije v Paříži.

...To be continued...