Výhoda levných letenek je to, že jsou levné. Ze Sevilly do Paříže za dvacet jedna euro, no neber to. Nevýhoda levných letenek je to, že létají v nekřesťanské hodiny. Takže už v pět ráno jsem stepovala připravená na letišti.

Do Paříže jsem tak přijela unavená, hladová a kvůli rozdílnému jaru jihošpanělskému a francouzskému zmrzlá. Když jsem se podobně cítila později v Taizé, měla jsem sto chutí navázat na dobrou rodinnou tradici pohledů od dětí a napsat: „Ahoj všichni. Je mi zima a mám hlad, ale jinak se mám dobře. Těším se domů.“ (Pohled s podobným vzkazem došel od v té době asi šestiletého bratra z tábora. A zatímco tatínek si už představoval hororové scénáře, tak brácha psal pohled před večeří a nechtělo se mu chodit pro mikinu do stanu. Dneska je z toho taková ta tradiční rodinná historka, co se vytahuje při každém nostalgickém vzpomínání.)

A místo toho, abych okamžitě jela za Redouanem, se kterým jsme se taky našli přes Couchsurfing, jela jsem podle instrukcí do Notre Dame na mezinárodní mši. Protože velikonoční neděle a Notre Dame, to je pro nepařížany tak vzácná kombinace, že bylo škoda ji nevyužít.

Po poloprázdné Seville jsem čekala podobně poloprázdnou i Paříž. Ono přece jenom Francouzi taky nejsou až tak zapálení katolíci. Jenže jsem se přepočítala. Fronta přes celé náměstí, přestože jsem dorazila celých deset minut po začátku mše. Když jsem se prodrala davem až k zodpovědné osobě s tím, že já nejdu na prohlídku ale na mši, muž zákona mě usadil: „To všichni tady, běžte do řady.“

Tak jsem šla do fronty. Pěkně po čecháčkovsku jsem se zamíchala do té části fronty, která byla nejblíž vchodu – zaprvé jsem nevěděla, že po skončení téhle začne okamžitě další a zadruhé jsem už byla se svým Maročanem domluvená na určitou hodinu a nechtěla jsem měnit plány.

A – vevnitř moje katolické srdce zajásalo. Konečně, po všech těch španělských eskapádách, pořádná důstojná episkopální mše svatá. S čtyřhlasým smíšeným sborem, který ladil a duněl celým gotickým prostorem, knězi, kteří nic neuspěchávali a lidmi všech národů, kteří se chovali zbožně a potichu. Do toho nádherná gotika a barevné odlesky z vitráží. Opravdu: Aleluja!

Mezinárodní mše to sice nebyla (to byla ta navazující), ale bylo to mnohem lepší. Dokonce jsem zapomněla na to, že jsem ode dne předtím nespala a někdy od dvou ráno nejedla.

Na své potřeby jsem neměla čas myslet ani po mši, kdy jsem zas hledala, které metro je moje. Naštěstí jsem měla v mobilu spolehlivé instrukce, takže po nějaké hodině jsem se konečně potkala s Redouanem.

Redouanovi je skoro čtyřicet a působil na mě dojmem člověka, co sice má své sny, ale už mu chybí síla je realizovat. Odjel pracovat do Paříže kvůli penězům. Život tam se mu nelíbí, rád by zpátky do Maroka. Práci by tam slíbenou od jedné firmy měl, taky za slušné peníze. A mohl by si žít mnohem líp, protože Paříž je pro žití tak drahá, že i s poměrně dobrým platem má tak akorát byt tři čtvrtě hodiny cesty od centra a možnost vyjít si na výlet za nejbližší roh a zase zpátky.
Dokonce i ženu by rád spíš marockou a děti vychovával po marocku (což v Paříži sice je možné, ale pochopitelně ne tak jednoduché jako v Maroku).
Každý rok si říká, že se už přestěhuje a každý rok to nakonec odloží na ten další. Proč? To neví. Prostě… ne, letos ne.
Jestli si podobným způsobem hledá matku svých dětí, tak si nejsem jistá, jestli se té rodiny, největšího požehnání Alláhova a naplnění lidského bytí, dočká.
Což o to, otec by byl asi dobrý. Celý den se tvářil sice zdvořile, ale trochu unaveně a smutně, ale když jsme jeli v metru vedle babičky, co vyzvídala od asi osmiletých vnuků, co bylo ve škole, celý se rozzářil. Měla jsem až pocit, že vedle mě stojí úplně cizí člověk, co má ten život i rád.
Jinak to byl kavalír. Když jsme se mačkali v davu, statečně mi rozrážel cestu, pořád se mě ptal, jestli mám všechno a nepotřebuju nic a jsem spokojená a opravdu chci jít tam, kam on plánoval. 

Nemyslím, že má cenu popisovat Paříž, protože za těch pár hodin jsem viděla jenom pár nejznámějších památek a atrakcí. Konkrétně Notre Dame, Sacre Coer, Eiffelovku a Moulin Rouge. Pár povinných fotek mám a na některých z nich jsem dokonce i já.

Tady zrovna ne no...

Večer jsme šli do pravé marocké restaurace. Redouane byl náležitě hrdý na to, že je prvním morrocean guy, kterého potkávám a že s ním jím svoje první marocké jídlo. A taky byl řádně překvapený, když zjistil, že marockou kuchyni neznám, protože prý je po francouzské druhá nejlepší na světě. Dokonce mi o tom vygooglil i článek, aby mě přesvědčil, že si nevymýšlí.

Pochopitelně přišla během dne řeč i na kulturu a náboženství. A dopadlo to tak, že se potkala zbožná katolička se zbožným muslimem a vzájemně si slíbili, že se za sebe budou modlit. Resp. že já se budu modlit za něho, on na mě bude jenom myslet.

Podle něj všichni islamisti, co zabíjejí lidi, nejsou muslimové a nechápou Korán, protože Korán výslovně zakazuje zabíjet druhé lidi (vlastně špatným muslimem se muslim stane kdykoli přejde na červenou, i když třeba nic nejede) a taky neříká nic moc o šíření islámu. Prý by správný muslim měl existovat ve stylu žij a nech žít. Život v Paříži je těžký, protože ve Francii platí zákaz jakýchkoli náboženských projevů na veřejných prostranstvích. Kromě dopředu nahlášených křesťanských průvodů jednou za čas. Prý pro muslima není podstatný vztah s Alláhem, ale dodržování toho, co Alláh napsal, protože to je nejlepší cesta ke šťastnému životu a kdo to nevidí, tak je prostě slepý. Marocká muslimská kultura je plná oslav a rodina je v ní nade všechno. A mají pár vtipných pověr, ale ty jsem si už nezapamatovala. Povídání o pověrách našich kultur bylo dalším ze skromných okamžiků, kdy se Redouane smál. A konečně pochopil, proč v Evropě pátek třináctého nosí smůlu.

Perličkou je, že kdykoli jsme prošli okolo psa na vodítku, Redouane zobezřetněl a pejska velkým oblolukem obešel. Protože jinak by se nemohl v tom oblečení, co má na sobě, modlit dřív, než to oblečení sedmkrát vypere, z toho jednou ve vodě se solí (pokud jsem správně pochytila tu sůl…). Když není možnost prát tolikrát, stačí jednou ve vodě se solí.

Zlaté všem kulturám přístupné křesťanství, kde jsou rituály spíš pro člověka než člověk pro rituály.

U Redouana se mi spalo sladce. On byl sice trochu zklamaný, že si nebudeme povídat do tří do rána, ale podle mě byla půlnoc dobrým časem k zalehnutí. I když kdykoli jindy bych s ním klidně až do pěti rozebírala nesmrtelnost brouka a podstatu Boží Trojice.

Druhý den jsme zkontrolovali, jestli můj vlak do Macon Ville jede. Ve Francii totiž právě (tím právě myslím i právě teď, ne jenom tehdy) probíhá vlaková stávka. Systém je skvělý, protože jestli Francouzi něco umí, tak je to mávat bílou vlajkou a stávkovat. Stávkuje se dva dny v týdnu, tři se pracuje. Když se stávkuje, ruší se asi dvě třetiny spojů. Které to jsou, se občané dozví z internetu a ze zpráv den předem po páté hodině odpoledne.

Já jsem měla štěstí, můj vlak jel podle jízdního řádu. Redouane by mě prý rád doprovodil, ale byl dost unavený, takže mi jenom vysvětlí, jak se dostanu na Gare de Lyon. Sednu na tramvaj, pak sednu na podzemní vlak (pozor, ne metro, ale vlak) a jsem tam. Jemu cesta trvá tak půl, tři čtvrtě hodiny, takže když vyrazím hodinu předem, všechno stihnu.

Ha. Ha. Ha. (Zasmály se jahody a ujely na šicím stroji.)

Tramvaj jsem stihla pěkně. Pak jsem dojela na stanici, kde jsem měla přestoupit. A tady začíná můj příběh o tom, jak se přestupování v Paříži stalo mojí noční můrou.

Podzemní prostor, kde mě tramvaj vyplivla byl obrovský. Pražské hlavní nádraží se může jít zahrabat. A to byla jenom přestupní stanice MHD. Jediné, co jsem věděla bylo, že mám sednout na vlak na Gare de Lyon. Jenže těch vlaků z různých nástupišť odjíždělo asi deset. A Gare de Lyon nebylo napsané nikde. Francouzi anglicky neumí, ale já měla štěstí. Jakási slečna mi poradila, který vlak mám hledat a kde ho najdu. Už mi ale neporadila, jestli si musím pořizovat nový lístek, sama nevěděla.
Nenapadlo mě nic lepšího než se jít zeptat na informace. Tam by měli umět anglicky a můj dotaz, jestli si musím kupovat speciální lístek (Redouane totiž říkal něco o tom, že jo, ale já si to přesně nepamatovala) vyřídí rychle. Jenže jsem nepočítala s tím, že přede mnou bude fronta celých tří lidí a všechny tři paní ve skleněné kukani budou skloněné nad stolečkem a budou řešit něco veledůležitého a velesložitého.
Po necelých deseti minutách jsem se nějak dostala k okýnku. Můj vlak (aspoň jsem tušila, že je můj) odjížděl za pět minut. Jo, pořád jsem stíhala, protože vlez na nástupiště byl o pár metrů vedle. To ale moji snahu o upoutání pozornosti nesměly paní v kukani mařit uklidňováním, že mám počkat.
Po nekonečné chvíli, kterou jsem radši ani neměřila, ke mně konečně jedna přišla a potvrdila, že opravdu potřebuju druhý lístek, který si koupím hned tu v automatu.
Užuž to vypadalo na šťastný konec. Ale jak už to v akčních filmech bývá, na poslední chvíli se všechno zkomplikovalo. Automat mluvil francouzsky a nabízel asi deset druhů jízdenek. V zoufalství jsem odchytila jakousi francouzskou slečnu, co vedle mě kupovala lístek pro muslimky, které taky očividně nebyly místní, a v podstatě ji přinutila, aby lístek koupila i mně.
Na nástupiště jsem došla přesně ve chvíli, kdy dojel vlak.
Dlužno podotknout, že kdyby mi tohle ujelo, dojela bych na Gare de Lyon svému vlaku tak akorát zamávat. Pěkně z dálky.
Vypadalo to, že tady už opravdu všechno skončí. Další obrovká podzemní stanice mě ubezpečila, že ne.
Rozumné šipky, které by jednoznačně ukazovaly: „Tudy k vlakům“ neexistovaly. Když jsem se snažila zastavit pár náhodných kolemjdoucích, co vypadali, že zvládnou pár anglických slov, ostentativně mě ignorovali. Tak jsem si zastavila jednu na první pohled jasnou rodilou Pařížanku v letech, ukázala jí lístek na vlak a zeptala se: „Ou est le gare?“ Paní začala něco s „au gauche“ a „au droit,“ ale včas si všimla, že s tím na mě moc chodit nemůže. Dva roky francouzštiny před třemi lety byly na tohle krátké. Naznačila mi teda, že mě dovede. Už jsem se chtěla radovat, když jsem zjistila, že paní nehodlá slevit ze svého želvího tempa navzdory tomu, že jsem k najití nádraží a nástupiště a všeho měla deset minut.
Podzemka nás vyplivla před nádražím čtyři minuty před odjezdem vlaku. Před obrovským nádražím.
Tak jsem vletěla dovnitř, na tabuli zkontrolovala, že můj vlak ještě neodjel a doufala, že nástupiště B5 (nebo jak) nebude na druhé straně nádraží.
Měla jsem štěstí. Zase. Na druhé straně nádraží to nebylo. Na směr jsem se pro jistotu ptala každého člověka v uniformě osvědčenou znakovkou – prostě jsem dotyčným strčila pod nos svůj lístek a zatvářila se bezradně.
Check-inem před nástupem (některá nádraží mají turnikety a kontrolu zavazadel před vstupem na nástupiště) jsem procházela dvě minuty před odjezdem vlaku. A jak jsem nastoupila a našla svoje místo, vlak se rozjel vstříc mému odpočinkovému týdnu v Taizé. Od kterého jsem samozřejmě čekala všechno kromě toho, co doopravdy přišlo.

...To be continued...