Moje španělské dobrodružství je za polovinou. To ale vůbec neznamená, že by se přestaly dít neskutečné věci a že občas nešílím nad něčím typicky místním.

Třeba nad autobusy. Už jsem si myslela, že jim rozumím. Ale ne. Časy odjezdů mi asi zůstanou navždy záhadou. Chápu, že ráno ve špičce si budou jezdit tak nějak plus mínus deset minut jinak... ale odpoledne? Věc jako jízdní řád na první pohled opravdu neexistuje. Na každé zastávce je vylepená trasa autobusu s jeho výjezdním místem a časy odjezdu z tohoto místa. A ty, člověče, si spočítej, za jak dlouho se autobus ocitne tam, kde potřebuješ. Máš sice aplikaci, která ti to poví. Ale v té aby se čert vyznal. A elektronické panely jsou taky občas schopné pět minut ukazovat, že autobus právě přijel. A ty si v té sibiřské studené frontě (ano, dorazila i tady) mrzni, jak chceš. 
Do autobusů můžu vůbec tepat klidně ještě celou stránku. To je ale dáno spíš tím, že jsou mi obecně velice nesympatické, necítím se v nich dobře a z dětství na ně nemám dobré vzpomínky. A prostě nechápu, proč nemůžou být autobusové zastávky napříč světem jasně označené. A proč ta španělská obdoba IDOSu ukáže, kdy autobus jede, ale už se nenamáhá oznámit, o jaké jde číslo a odkud přesně odjíždí.

To se stalo třeba když jsem si jeden krásný víkend udělala víkend do krásného městečka na pobřeží jménem Zumaia. Helena říkala, že je tam prý krásné pobřeží a vůbec že je tam nádherně a bude se mi tam líbit. Tak místo výletu na hrad, kde se točily Hry o trůny a kam se nedá dostat zrovna jednoduše, jsem dala přednost Zumaii, která je jenom půl hodiny autobusem daleko. Našla jsem si autobus, sbalila si svačinku, knížku, deník a flétnu (ano, tohle všechno nutně potřebuju na výletě pokud se na něj chystám sama) a s mírným zpožděním (jak jinak... a navíc autobusy jezdily každou hodinu, tak by zas tak nevadilo, kdybych jeden propásla) vyrazila. Samozřejmě jsem na autobusové nádraží dorazila na minutu přesně. Chyba. Protože v danou minutu odjíždělo asi šest autobusů. Jak jsem později na informacíh zjistila, můj nebyl ani jeden. Můj odjížděl z maličké zastávky o tři sta metrů vedle.

Když teda po hodině přijel další autobus, objevila jsem po tom měsíci a půl cestování autobusem jednu věc - když necestuju MHD, kartu přikládám ke čtečce jak při vstupu do autobusu (to ji systém zaregistruje), tak při výstupu (to se odečtou peníze). Jo, já vím. Přišla jsem na to brzo. Doteď jsem platila všechno až na konečnou, protože to je cena, která se strhne, pokud se člověk "neodhlásí."

V San Sebastianu chtějí postavit metro. Místním se to nelíbí, že prý by se spíš měl vylepšit stávající systém. Souhlasím. Obrazovky v autobusech, na kterých ve smyčce běží reklamy, jsou k ničemu. Mnohem lepší by bylo zobrazovat, ve které zastávce autobus právě staví, aby ubozí cizinci jako já nemuseli sedět celou cestu jak na trní a bát se, že přejedou místo, kde chtějí vystoupit. Nebo vystoupí zbytečně brzo. A taky by zastávky mohly mít v názvu obec, ve které se nachází. Ono je totiž dost matoucí, když třeba jedu do Bergary (o tom příště) a v plánu trasy se slovo Bergara nevyskytuje ani jednou.

Ale zpátky k výletu do Zumaii. Ten den jsem nechala řádit introverta, kterého v sobě někdy trochu dusím. Bylo to sice tak trochu z nutnosti - tak krásný víkend nešlo zůstat doma a neměla jsem energii shánět si parťáka mezi těmi lidmi, co sotva znám - ale vyplatilo se to. 

Ocenila jsem výhody toho, když jsem si vlastní paní a nejsem závislá na ničích plánech ani potřebách. Chce se mi odbočit z trasy a dát si sendvič a sklenku vína? Dám si sendvič a sklenku vína (a pokusím se překonat blok, že do barů se musí chodit jenom socializovat - ne, do barů a podobných podniků se chodí jíst a pít a vůbec není divné, že je tam člověk sám mezi těma veselýma rodinkama a partičkama a vůbec lidma). Chci si projít tuhle uličku? Jdu, i když je to zacházka. Ale hlavně - dostanu se na pohádkově krásné pobřeží plné příběhů a veršů, které stačí jenom chytit? Udělám si prostě obrovsky dlouhou pauzu, najdu si pohodlný flek, ignoruju ostatní výletníky (Zumaia je opravdu vyhlášená) a dle nálady vytáhnu buď deník nebo flétnu. To se s dalšími účastníky provozovat nedá, protože člověk je nucen neustále se socializovat. Obrovskou výhodou je cizí země. Byla jsem tak zbavena i strachu "co si o mě budou myslet," protože tyhle lidi už v životě neuvidím. 

(kostel San Telmo, dneska otevíraný jenom kvůli svatbám)

Zumaia je na jednu stranu ohromně baskická - bazilika svatého Pedra v baskické gotice (bohužel zevřená), lidi o siestě v barech, architektura severu Španělska a jihu Francie - na druhou připomíná kopci a ovcemi a útesy a počasím Británii nebo Irsko. Jako celé Baskicko. A tyhle útesy jsou specifické tím, že na nich jdou vidět geologické vrsty. Nebo tak něco. Národní památka. Ale geologii nerozumím ani česky, natož španělsky. Tak jsem si prostě užívala výhledy a pro samé nadšení se ani nebyla schopná domodlit růženec, který jsem akčně začala.

Zažila jsem i malé drama. To když jsem si v poklidu psala svůj román a okolo začala kroužit helikoptéra. Moc jsem si jí nevšímala... dokud neproletěla tak nízko nade mnou, že mi málem ufoukla sáček s bonbony a papíry. Pak jsem začala registrovat, že cíleně krouží nad oblastí a že o pár set metrů vedle se utvořil hlouček zvědavců. Tak jsem se nahloučkovala taky a jala se zjišťovat, co se děje. "Nějaká holka spadla z útesu a zlomila si nohu," informovala mě starší dáma. Nevypadala moc vyděšeně. Spíš se rozčilovala nad tím, že když člověk lozí kam nemá, tak to pak takhle dopadá. Helikoptéra si ještě chvilku kroužila, pak zmizela za ohybem útesu. Po chvilce se znova vznesla a po dalším kroužku krásně přistála. Tím drama skončilo, protože z něj vysedla jen jakási holčina, která bez problémů došla k přítomné policii (a držela si přitom ruku... takže jen opravdu zainteresované osoby a Bůh ví, co se vlastně stalo). A mě se celá scéna okoukala, tak jsem vyrazila objevovat dál. 

Objevila jsem druhou stranu pobřeží. Nejsem si tak úplně jistá, kam jsem to došla, ale docela klidně to mohl být nejzápadnější cíp Biskajského zálivu. Aspoň na cedulích bylo napsané "Biskaia něcobaskicky" a mapa mi říkala, že ta voda okolo je právě onen záliv. 

A tam za obzorem, když se pořádně podíváte, jsou břehy jižní Anglie. Nebo by aspoň byly vidět, kdyby zastánci Flat Earth měli pravdu.

Pak se začaly povážlivě kupit mraky. A já byla docela uchozená. Tak jsem našla zastávku (ne, opravdu bych nečekala, že bude splývat s posezením baru) a nastoupila do správného autobusu.

A extrovert ve mě začal trochu smutnit. Jo, den o samotě je fajn. Jo, pojala jsem to i trochu jako duchovní obnovu a uvědomila si pár skvělých věcí. Ale přece jenom, v jednom se to někdy špatně táhne. A to se mi ozvala kamarádka z Česka. Že jestli mám čas. Že mě chce pozdravit. A ne jenom ona, ale celá moje milovaná banda. No nádhera! A jak si tak spokojeně povídám, dojde mi zpráva od mojí buddy: "Jaký byl tvůj výlet? Nejsi náhodou v SS? Jsem tu se ségrou, můžeme se potkat :)"

A tak já to tu mám se vším. Šílím z autobusů a technika mě nenávidí, ale všechno ostatní se zázračně propojuje, abych pak po návratu mohla říct: Jo, bylo to opravdové dobro-družství.