Od toho víkendu jsem čekala všechno možné. A zároveň jsem nečekala nic. Ale to, co přišlo, překonalo to všechno možné a dokonce i to neočekávané. Protože i když si myslím, že nečekám nic, podvědomě něco čekám. (A vím, že nic nevím, takže vlastně ani nevím to, že tohle vím... no nic, radši zpátky do reality.)

Čekala jsem, že prostě strávím víkend v kontemplatiním klášteře, přiučím se, jak se španělsky modlí breviář, trochu se zklidním a změnou prostředí se třeba budu trochu víc modlit. Ale ocitla jsem se v prostoru, kde se modlitba potkává s filosofií a společenstvím tak, jak jsem to ještě nikde nezažila. 

Na sestry od Marie Hvězdy jitřní (Hermanas de Maria Stella Matutina, oficiální český název jsem neobjevila, tak jsem si ho právě vymyslela) jsem narazila, když jsem první postní pátek vyrazila do sansebastianské katedrály na křížovou cestu u příležitosti přítomnosti kříže z Bergary (toho z Popeleční středy). Měl to být prostě jenom stylový začátek postní doby, ale Hospodin z toho udělal mnohem víc. Jako v podstatě vždycky. 

Křižová cesta byla koncertní modlitbou. Koncertní proto, že sestry zpívaly tak nádherně, že by byla škoda se k nim přidávat (navíc to dost dobře nešlo, když většinu času zpívaly latinsky nebo řecky). Každému zastavení patřil nějaký žalm nebo starobylý hymnus s melodií inspirovanou předschizmatickou (tj. před rokem 1054) liturgií. Sestry přivedl téhle hudbě, dirigoval a basovou linku jim zpíval jejich přítel Fédéric Tavernier-Vellas. V oblasti chrámové hudby jsem nadšený amatér, který vyrostl na kytarové schole (a stále v ní šťastně funguje), takže čemukoli jinému moc nerozumím. Ale jako laikovi mi připadalo, že takhle má vypadat hudba při liturgii. Ani moc nevadilo, že jsem nerozuměla. Stačila melodie podržená pár tóny v brumendu s nádechem Východu a dávných čásů a připadala jsem si... jako v ráji je moc silné označení, rajskou hudbu už vůbec odmítám hodnotit. Myslím, že jako v kostele je správné označení. Protože, upřímně, některá ne úplně dobrá muzika, či dobrá muzika provedená nevalně spíš někdy vzbuzuje dojem táboráku/špatného koncertu. 

Navíc si na svoje během křížové cesty nepřišly jenom uši, ale taky oči (když sestry chodily průvodem) a nos (když jedna přinesla kadidlo). To jsem byla už úplně unešená a rozhodnutá zjistit víc. Takže bylo už přirozeným vyústěním událostí, že jsem po skončení oslovila jednu sestru, abych jí poděkovala, slovo dalo slovo a už jsem si odnášela kontakt a pozvání: "Napiš a přijeď, kdykoli budeš chtít!"

Napsala jsem a přijela. Přijet bylo třeba do Bergary. Tady patří ta anekdota o autobusové zastávce, co na sobě absolutně nedávala znát, že patří Bergaře, malému městu tři čtvrtě hodiny od San Sebastianu (fascinuje mě, kolik úžasných míst mám hodinu cesty... nejdál jsem zatím byla... no, hodinu cesty :D). Já jsem naštěstí poznala, že mám vystoupit, podle dvou žen v šedém hábitu se škapulířem, který byl na spodu ozdobený dvěma bílými pruhy, bílým závojem a růžencem u pasu. Takoví lidé se těžko míjí.

Jedna z nich, sestra Marie Magdalena (nadšení z toho, že nese moje biřmovací jméno bylo oboustranné), se stala jakousi mojí průvodkyní v úplně novém klášterním světě. Dovedla mě do hospederíe (ehm... pohostinka je asi to správné české slovo), vysvětlila, kde co najdu a kdy se co modlí a do nešpor mě nechala vlastnímu osudu. A tady mě lehce přepadla panika. Co tu asi tak budu dělat?? Jenom se španělskou Biblí, třemi útlými knížečkami z Česka, které není možné přečíst na jeden zátah, deníkem a kaplí? Na první pohled je tohle dokonalá výbava na víkend v klášteře, ale jak se okolo mě poslední dobou pořád něco dělo a já žila obklopená internetem, zážitky a školou - až mě pomalu začíná děsit, jak s daty na telefonu mám pořád potřebu kontrolovat, co se děje - tak mi připadalo, že je toho najednou nějak málo. A navíc já si nikdy takhle úplně sama do kláštera nevyjela! Jako jo, duchovní obnovy v Kroměříži jsou už klasika, ale tam je vždycky skupina lidí a kněz a program a tak... když jsem byla sama, najednou jsem ohromně znejistěla a nevěděla, co se sebou.

Ale tak když už jsem na té obnově... tak se půjdu hezky zbožně pomodlit růženec a omrknu u toho zahradu!

(Jedna z mála fotek - rádoby uměleckých - modré oblohy, kterou moc jinak vidět nebylo.)

Tahle snaha být pěkně zbožná už od začátku vyšla tak trochu vniveč a naznačila, jakým směrem se věci vyvinou dál. První desátek a půl a narazila jsem u malé poustevničky na sestru Lucii, představenou, která si se mnou vyměnila pár mailů, než jsem přijela. Silencium, nesilencium, host se pozdravit musí.
Okolo druhého desátku jsem dorazila do sadu k soše Panny Marie Lurdské a pohodlným křeslům, která už byla obsazená jedním starším francouzským párem a jejich dcerou. Ona se nedávno do kláštera přestěhovala, oni byli poprvé na návštěvě. Tak jsem pozdravila... a takový pozdrav, když se pořádně rozvede do představování a dalších fází, tak nějaký čas zabere.
A do třetího desátku dorazila sestra Marie Magdalena se španělským breviářem a s tím, že má chvilku čas, takže si můžem povídat. 

Tak jsem se dozvěděla, že její oblíbený svatý je Filip Neri, že kongregace je celosvětově rozšířená a že skoro každý den má v režimu dne místo tichá modlitba, modlitba hodinek, vyučování (filosofie a teologie) a práce. A dostala jsem slib, že si za mnou určitě přijde popovídat novicmistrová, sestra Cristina Cécile. Protože jsem byla jak se patří zvídavá a chudák sestra mě tak radši odvelela k povolanější autoritě.

Pomalu se blížil čas nešpor. A v oratoriu (já bych řekla normálně v kapli, ale ony říkají oratorium) byla celodenní adorace. Tak jsem, nezatížená světskými starostmi o to, jestli není něco nového na FB, dorazila i včas.

A samotné nešpory... byly sice jednohlasé, ale jinak podobné té kráse, kterou jsem slyšela v katedrále. A taky úplně jiné, než na jaké jsem zvyklá a jaké mám v mobilu. Takže jsem se marně těšila na to, že si budu v klidu sledovat český text během španělských modliteb :D Zaprvé proto, že žalmy se modlily tři místo dvou a liturgie byla naditá o dvě kantika navíc (jedno ze SZ, druhé NZ) a zadruhé proto, že oficiálním jazykem této komunity je francouzština. Jako jo, poslouchá se to hezky. Ale hůř se to už sleduje ve španělštině, kde jsem měla problém už s nalezením správného textu. Natožpak s jeho překladem. Tak jsem si sice listovala knížkou (protože kdykoli jsem působila ztraceně, objevila se nějaká sestra, co mi ochotně nalistovala, co se děje), ale ve skutečnosti jsem se jenom nechala unášet melodií. Podobně jsem pak proplouvala všemi společnými modlitbami.

Ticho bylo samozřejmě taky, ale prokládané spoustou hovorů. Tak jsem se (nejen) od novicmistrové dozvěděla, že kongregace vznikla v osmdesátých letech, když skupinka studentů řekla svému učiteli filosofie na univerzitě, P. Marie-Dominique Philippovi OP, aby jim vymyslel pravidla komunitního života, že chtějí žít to, co je on učí. On nejdřív nechtěl (dobře věděl, že už tak je různých řádů, kongregací, společností, společenství a jiných uskupení tolik, že se v nich ani Duch svatý nevyzná), pak dal ale na radu mystičky Marty Robinové. Ke studentům se později chtěli přidat i studentky. Jedny s touhou po kontemplativním životě, druhé po aktivnějším životě. Takže jestli jsem všechno pochopila, máme tu jedno Společenství sv. Jana (muži), Sestry Marie Hvězdy jitřní (kontemplativní větev) a sestry se službou ve světě (nejsem si jistá, jestli se jmenují stejně nebo ne). A pilíři života je tichá modlitba, liturgie a hledání pravdy ve filosofii. V čemž napomáhá právě filosofie P. Philippa. Jak je asi dominikánskou tradicí, tak jde o podobu tomismu (moc dominikánů sice neznám, ale ty, se kterými jsem měla tu čest, měli k Tomášovi blízko), na první pohled docela sympatickou. Na druhý teprve uvidím, odvezla jsem si trochu studijního materiálu :) Každopádně každá filosofie, která vychází z toho, že svět okolo nás je opravdový a že ho máme možnost pravdivě poznat, je moc sympatická.
A tahle sympatická filosofie láká zároveň asi 200 sester z celého světa. V Bergaře je jich okolo 40, jde o největší dům v Evropě. Tak jsem poznala sestry z Litvy, Francie, Mexika, Číny, Nového Zélandu a USA. A mají hábit i na noc. Aby nezapomněli, že i v noci patří Kristu. A taky co kdyby byl zrovna dneska v noci konec světa? Byl by trapas potkat Ho jenom v pyžamu :D 

Knihy, duchaplné hovory ve všech možných jazycích... to všechno mě nadchlo. Protože kde jinde se stane, že se sestrou z Nového Zélandu probíráte přednášku, co jste právě slyšely, okolo projde jiná sestra a místo toho, aby pokračovala v tom, co měla zrovna na práci, se zastaví a začne zapáleně vysvělovat povahu zkušenosti? Už jsem se zakecala s různými sestrami o všem možném, ale o metafyzice a epistemologii ještě ne :D

Ale co mě už dostalo definitivně byl oběd s biskupem. Ukrajinským. Původem ze Slovenska. A za sebou čtyři roky pastorace ukrajinských Čechů, takže mluvícím česky. Vladyka Milan Šášik, eparcha řeckokatolické mukačevské eparchie na Ukrajině, se přijel podívat, jak sestry žijí, protože budou mít dům i na jeho území. Obdivovala jsem ho za to, jak dokázal v sobotu večer odsloužit mši svatou. Nejenom v římském ritu (který je vlastně oproti tomu řeckému brnkačka), ale španělsky. Španělsky jinak neuměl ani slovo, dorozumíval se italsky. Ze začátku jsem o něm věděla jenom to, že je z Ukrajiny a že přijel na návštěvu. Fajn, ukrajinština mi aspoň trochu připomene slovanské jazyky, říkala jsem si. Ale po zmiňované mši za mnou přišla jedna sestra, že prý jestli se s ním nechci pozdravit. Moc jsem nechápala proč a snažila se nějak vybrousit z odpovědi, když se za mnou ozvalo: "Vy jste z Česka?" V tom šoku jsem se zapomněla představit nebo se zeptat na jméno jeho. Jenom jsem jak blbeček opakovala: "Tyjo. Fakt bych nečekala, že někde ve Španělsku v klášteře potkám někoho, kdo mluví česky." Jo, není nad to chovat se v zahraničí reprezentativně. Omluvou mi buď, že po intenzivním dnu už tohle bylo moc. Doufám, že jsem národní hrdost obnovila druhý den při obědě, kde seděl on, rodiče a kandidátka ze začátku přispěvku, já a dvě sestry - tlumočnice. Jedna pro biskupa s jeho italštinou, druhá pro mě s angličtinou. Do toho jsme si s biskupem řekli sem tam něco česky, protože mi bylo trochu blbé sedět vedle něho a bavit se s ním přes tlumočení :D 

(Na moji žádost jsme se všichni vyfotili. A tohle je nejnormálnější fotka. Na všech ostatních se někdo šklebí tak, že moje spaní je to nejmenší zlo :D)

Původně jsem se chtěla vrátit v neděli odpoledne. Abych se jako poctivá studentka nachystala do školy (haha...) a měla čas na návrat do reality. Ale pak sestry začaly říkat: "Zítra je slavnost svatého Josefa, která je pro nás důležitá. Máme dneska večer vigilii, veladu se svíčkama. Zůstaneš?" "No... nevím, musím zítra do školy... co to je?" "No... to se nedá popsat, to prostě musíš vidět a zažít." (Tomuhle jsem po zkušenostech věřila.) A tak jsem zůstala. S geniálním odůvodněním: Už asi nikdy v životě nebudu v Bergaře na svatého Josefa, takže teď nebo nikdy. A vlastně proč ne. Jiní celí víkend paří nebo cestují po celém Španělsku a pak jsou v pondělí utahaní... tak proč bych já neměla být utahaná z toho, že zůstanu na nějaké adoraci? 

A stálo to za to. Celou dobu organizované modlitby (asi hodinu a půl) mi do ouška šeptala jedna sestra anglicky, co se říká, takže jsem rozuměla třeba polovinu - ono rozumět šeptané angličtině, když okolo zní francouzština, ze které pobíráte tak každé desáté slovo, není úplně sranda :D

Loučila jsem se pak v pondělí vybavená pár knížkama, které zároveň zaručovaly, že se ještě někdy vrátím. A návrat přímo do školy byl... přímo skok do reality. Z nadšeného rozebírání toho, jestli je naše zkušenost opravdu autentická k rozebírání kulturní podmíněnosti vzniku antických děl navíc spíš na úrovni střední školy než univerzity... děkuju pěkně. Ale teď mám aspoň čtení pod lavici :)