Že se mi tu dějí divné věci už musí být všem, kdo četli z téhle rubriky víc, jak nula článků, musí být jasné. Je to zvláštní. Protože já nic takového nevyhledávám. Nejsem ten typ, co odmala skáče po hlavě do všeho, co se zrovna nachází v jeho blízkosti. Spíš jsem ta, co už odmala (aspoň většinou) říká: "Hej, jsem sice pro každou blbost, ale tohle je už moc. Pojďme dělat něco normálního." A to hlavně, když jsem v úplně cizím prostředí. Takže teoreticky bych tu měla žít životem absolutně střídmým a prostým veškerého vzrušení (což je ve srovnání s ostatními Erasmus lidmi, kteří jsou minimálně na jedné párty týdně pravda). Prakticky mám ale někdy dobrodružství až nad hlavu.

Nevýhoda bydlení v rodině v kombinaci s neláskou k velkým párty je izolovanost. Španělští spolužáci jsou uzavření do vlastních skupinek (a rozumět jim bývá nad moje síly), erasmáci zase mají už kupu společných zážitků ze spolubydlení nebo akcí, takže se mezi ně hůř proniká. I proto, že občas prostě opravdu nevím, o čem by se tak dala vést konverzace a tak usoudím, že než kecat blbosti, lepší je mlčet. Takže přijdou dny, kdy si připadám trochu osamělá a trochu out. Třeba ve čtvrtky, kdy se veškeré studenstvo zvedne a vyrazí na pinxto poté (o kterém vyprávím v Ryze španělských věcech). A na pinxto poté se nechodí sám. 

Tak jsem byla fakt ráda, když do jedné z konverzací, které sleduju, přišel oznam od jedné známé Mexičanky, že jde jeden čtvrtek do jednoho kulturního centra na film a že kdo se přidá. Lidi většinou odmítali. Třeba protože měli pořád kocovinu z předchozího dne. Ne tak já. Já jsem uviděla příležitost k socializaci. A bylo mi v podstatě jedno, co za film to je.

Ten čtvrtek se mi nikam nechtělo. Ale zapřela jsem sama sebe a vyrazila. Přece jsem to slíbila, přece nebudu furt sedět doma a pak brečet, že mě nikdo nemá rád a tak. Jenže nastal můj oblíbený problém - jak se tam, do háje, dostanu? 

Neznala jsem adresu ani nejbližší zastávku. Jenom jsem věděla, kde zhruba centrum je. Abych ušetřila čas, sedla jsem na autobus do centra, že si zkrátím cestu. Ve výsledku jsem si ji jenom zbytečně prodloužila, takže plánované čtvrthodinové zpoždění se protáhlo na půl hodiny. Plus čas k tomu, abych našla, kde ta věc má vchod a kde je ten správný sál. Kde mě už nechtěli pustit, protože film už dávno běžel. Skvěle.

Naštěstí hned ve vedlejším sále začínal za půl hodiny jazzový koncert. Nechtělo se mi vracet se znova zpátky a jazz si ráda pouštím jako podkres k učení, zůstat a poslechnout si ho naživo vypadalo jak fajn nápad. Tak jsem dala do skupiny vědět, kde se budu nacházet a doufala, že mi někdo odepíše: "Fajn, my jsme pak šli na pinxto, najdeš nás tam a tam." Poznámka pod čarou: Nikdo nenapsal. Asi nakonec zůstali doma s kocovinou všichni.

Před koncertem jsem se trochu bála, že zůstanu vyčnívat mezi důchodci. Během něj se ale sál naplnil lidmi všeho věku, kteří si prostě přišli užít mistrovskou muziku (jak ten styl neznám, tak mi přijde fenomenální každý jazz, protože hrát ty šílené rytmy a melodie je záležitost pro mistry). Francouzští staříci (frontmanovi kapely mohlo být klidně i 70) to rozjeli slušně. Jo, bylo to mnohem lepší, než nějaké sci-fi z padesátých let, ať je jak chce kultovní.

Protože se mi nechtělo domů a protože jsem se rozhodla naučit se, že dát si něco v kavárně i když jsem sama je úplně normální, zůstala jsem v centru ještě nějakou chvíli. A tahle chvíle byla osudová. Protože jinak bych cestou domů nenarazila na kamarádku Francouzku, nepřidala se k ní, nedošla na slavné pinxto poté a nezažila super večer s partou náhodně poskládaných lidí z celého světa. Jo, občas jsem sice jenom tak v té skupince stála a tiše pozorovala, ale moje potřeba někam patřit byla zase na nějakou dobu naplněná. A potřeba vína a sangríe zrovna tak - Španělsko bez vína a sangríe není tak úplně Španělsko. A víno a sangría nejlíp chutná, když se pije s někým.

A kupodivu jsem se vrátila domů docela brzo. Což bylo dobře, protože přede mnou byl naprosto neskutečný víkend, který si zaslouží samostatný článek. Víkend u sester - filosofek.