Minule jsem psala, že si tu připadám jako doma... až na ty ryze španělské věci. Kupodivu jich zas tolik není, protože přece jenom sever Španělska není jih. Takže v první řadě žádné teplo. Teda... na španělské poměry žádné teplo. Letos dokonce extrémně chladná zima. (O čemž jsem se už taky zmiňovala.) Ale snad se nám to začíná lámat. Tento týden teploty konečně stouply nad deset stupňů a zhruba v téhle výši se budou chvilku držet. A včera jsem v praxi viděla to, co nám zatím říkala jenom paní ve španělštině - když je krásně, všichni jsou na pláži. Včera totiž krásně bylo, tak jsem se cestou ze školy stavila podívat k plážím. A opravdu byly plné lidí, většinou se procházejících nebo jen tak relaxujících. Pár odvážlivců a nedočkavců se ale dokonce vozilo na vlnách - surfing je tu vyhlášeným sportem. Všem, kteří se teď chtějí zeptat - ne, nechci si to zkusit. Nevím proč. Prostě mě to neláká. Asi jako lyže. 

Ryze španělskou věcí je jídlo a denní režim. Opět hraje obrovskou roli to, že nejsem na jihu - taková siesta tu sice existuje, ale není braná zas tak vážně. Existují obchody, které jsou otevřené i mezi druhou a čtvrtou. Práce a škola většinou začíná okolo deváté hodiny. Slané snídaně se tu nevedou. Nevím, nakolik je tohle specifikum mojí rodiny a nakolik španělský stereotyp, ale snídá se teplé mléko (případně Colacao - něco jako Granko, ale víc sypké; je ohromně oblíbené po celé zemi, dá se objednat i v barech) a sušenky nebo podobná sladká věc. Sladkostem jsem přivykla rychle, ve vztahu k mléku jsem ale za exota. Protože mi mléko po ránu nedělá úplně dobře, vařím si čaj. Což je mega divné. To usuzuji i z nabídky čajů v obchodech. Zapomeňte na celý regál vyhrazený čajům všech druhů. Nebo třeba čajovny. Základní výběr tu je, ale pokud bych zrovna nechtěla zelený, černý, červený, mátový nebo heřmánkový čaj, tak mám smůlu.
Všeobecně oblíbené je samozřejmě kafe. A kvůli tomu, že můj žaludek je prostě vybíravý a jedno espresso mi pak vyčítá celý další den, vybočuju i tímhle z mainstreamu a v barech, kde mají takové ty promakané stroje, si objednávám buď víno nebo... čaj. (Ano, je to zvláštní, nepochopitelné a možná tak trochu na úrovni zázraku, ale život bez kafe je možný.)

Španělé mají dva obědy. To jsem zjistila až předevčírem. Do té doby jsem si totiž myslela, že je tu normálně desayuno (snídaně), almuerzo (oběd) a cena (večeře). Byla jsem ale poučena, že almuerzo je taková svačinka v polovině dne - buď un pinxto (čti pinčo, většinou jde o kousek nahřáté bagety, ve které je... v podstatě cokoli od vajíček přes šunku po mořské plody... a někdy všechno najednou) nebo sendvič... nebo cokoli, co je zrovna po ruce. Pravému obědu v našem slova smyslu se říká comida. Ten bývá mezi druhou a třetí hodinou a má tři chody. Na začátek něco lehčího - těstoviny, rýže nebo polévka. Pak maso. A pozor, překvapení - prostě jenom maso. Přílohou může být všudypřítomná bageta, hranolky nebo klidně jenom zelenina. Anebo příloha nemusí být vůbec. Extrémem byla večeře ve zdejší komunitě Cenacolo s tou "trochou" mladých katolíků, co tu je - dostali jsme na talíř vepřové žebro a na stůl se položily mísy s brambůrkami. Sice se vší pravděpodobností domácími, ale stejně... vepřové žebro a brambůrky? Jop, i to je možné. A cholesterol může radostí skákat do nejvyšších hodnot. 
Po druhém jídle přichází dezert. A je jedno, jestli je to ovoce, jogurt, zmrzlina nebo zákusek. Prostě sladká tečka musí být.

Hlavním jídlem dne je ale cena, večeře. Stejně jako comida má tři chody. A její doba je mezi devátou a jedenáctou hodinou večerní. O půl jedenácté jsem se nacpávala jenom dvakrát v životě. A stačilo to. Protože na té zásadě o jídle nejpozději dvě hodiny před spaním fakt něco je.

Ve velkém se samozřejmě konzumují mořské plody. A já objevuju, že moje averze vůči nim se zrodila čistě ze strachu z cizího a divně vypadajícího jídla, protože zatím mi všechno chutnalo. Na chobotnice jsem si ale ještě netroufla. K takovému životnímu kroku je třeba nejdřív nasbírat odvahu.

Vyhlášenou společenskou událostí je tzv. pinxto pote. To se prostě sebere parta lidí a jde do baru, kde se tohle nabízí - jde o pití a jídlo za dvě eura. Jakékoli pití a jakékoli jídlo, které spadá do kategorie pinxtos popsaných výše. Pije se tu hlavně cerveza (nevím, jestli můžu říkat pivo něčemu, co má sice podobnou barvu a chuť, ale téměř žádnou pěnu a servíruje se to v deckách nebo dvoudeckách), víno, cídra (prostě cider... ale tady vyhlášený, existujou i cidreríe, kde se dá zajít speciálně na tohle pití; teď je dokonce jeho hlavní sezóna. Helena tento týden donesla flašku domů, ať taky ochutnám a tak můžu troufale prohlásit, že čerstvá cídra je prostě burčák, akorát z jablek. My máme burčákovou sezónu, tady jede cídra.) a nejdivnější nápoj, jaký jsem kdy zatím pila - kalimocho (čti kalimočo). Jedná se o typickou baskickou záležitost a městské legendy praví, že vzniklo tak, že jistý barman nevěděl, co se špatným červeným vínem... tak ho smíchal s Coca-colou a udělal z toho novinku na trhu. Rum s kolou... budiž. Ale červené víno s kolou... nikdo mi nevymluví, že tohle je už barbarství.

(zdroj: https://media-cdn.tripadvisor.com/media/photo-s/08/e9/d1/7f/taberna-dakara-bi.jpg)

Překvapila mě ohromná spotřeba plastů. Teď už se nedivím těm varovným výkřikům, že nás plasty jednou zaplaví. V obchodech se na nákup zdarma rozdávají sáčky. Ne moc velké, takže na můj běžný nákup potřebuju dva. A řádně plastikově zabalené je skoro všecko.

Specifikem San Sebastianu je pak doprava. Město se pyšní spoustou úzkých uliček, což znamená spoustu jednosměrek. Když chodím pěšky, moc to nevímám, když mě ale občas někdo sveze autem, divím se, jakou oklikou mě to bere, když stačí jenom odbočit... do jednosměrky. Zvláštností jsou kruhové objezdy se semafory. Vážně. Iluze, že kruhový objezd se staví proto, aby nebylo třeba světel, je pryč. Světla jsou před vjezdem na kruháč a pak u každého výjezdu. Intervaly mezi červenou a zelenou jsou nezvykle dlouhé. Na přechodu svítí zelená i třeba tři minuty.

Na co jsem si musela zvykat opravdu dlouho a doteď úplně nechápu, jak celý systém funguje, jsou autobusy. Jejich obrovskou nevýhodou je cena. Bez karty stojí jedna jízda 1,70 euro, s kartou 1,25. Něco jako celodenní jízdenka, se kterou by se dalo přestupovat, neexistuje. Všechny linky jsou okružní a všechny jednosměrné. Trvalo mi dva týdny, než jsem pochopila, že autobus číslo 24 mě sice zaveze za deset minut (ráno ve špičce za dvacet) do školy, ale že týž autobus už nejede opačným směrem. Abych mohla jet stejnou cestou zpátky, musím sednout na 27 nebo 41. No, moje nervy. Tenhle systém je přesně to pravé pro mě, která je ráda, že si pamatuje, že z Hlavního nádraží do centra jezdí v Olomouci všecky liché tramvaje a dvojka.

Moc se mi líbí i španělská mentalita. Tedy ta severní, umírněná verze :D Je to takový kompromis mezi jižní anarchií a naším z Německem inspirovaným ordungem. Sice existuje nějaký systém, v rámci kterého je třeba fungovat, ale systém je tu pro nás, nikoli naopak. Takže pak se stalo třeba tohle:

Šla jsem si vyzvednout univerzitní kartičku na sekretariát. Když jsem tam byla poprvé, řekli, ať přijdu za týden. Pro jistotu jsem přišla za dva, na co tam chodit zbytečně, že. Kartičku jsem dostala během minuty. Pak se mě paní, co mi ji dávala, zeptala, jestli ji mám aktualizovanou. No... vzhledem k tomu, že jsem ji držela v ruce asi deset vteřin, tak ne. Místo toho, aby mi cokoli složitě vysvětlovala, vyšla se mnou k vrátnici, ukázala mi malou krabičku ve stěně a řekla: "Tady tak jednou měsíčně přijdeš a takhle tu kartu přiložíš..." Jenže než dořekla, krabička červeně zablikala. "To se normálně neděje, mělo by to svítit zeleně," konstatovala. Aha. Tak po třech pokusech mě poslala do knihovny, že prý tam se to dělá manuálně a že mi tam pomůžou. Aha. Šla jsem do knihovny. Paní se pokoušely moji kartu aktualizovat, ale dozvěděla jsem se, že se jim neukazuju v systému. Že prý mám jít na sekretariát a zjistit, jestli mám správně udělanou imatrikulaci. Aha. Tak jsem se vrátila na sekretaritát. Paní nad mojí kartou čtvrt hodiny bezradně seděly, protože jsem se jim taky neukazovala v systému. Pak se mě zeptaly, jestli mám s tou kartou jinak problémy. No... ne, vzhledem k tomu, že ji mám asi půl hodiny. Tak mě propustily s tím, že ta aktualizace stejně moc k ničemu není a že mám přijít jenom kdybych měla problém. Aha. 
Problém nastal, když jsem si chtěla půjčit knížku v knihovně. Ano, správně, nebyla jsem v systému. Ale nevadí, tady vyplň papír, dones potvrzení o imatrikulaci a všecko bude oká. Jo, ty nevíš svůj univerzitní mail? Nevadí, pojď tady k mojemu počítači a podívej se. Aha, ty neznáš ani svoje přihlašovací údaje? Nevadí, jde to i jinak. Tak, tady máš mail, tohle je tvoje přihlašovací jméno do knihovny a tohle heslo. Už ti bude všechno fungovat.
A během celého procesu se na mě nikdo nerozčílil, nikdo neměl poznámky k tomu, jak jsem ohromně neschopná, nikdo nenadával, že je hrozné, jak to zase nefunguje. Nejsilnějším výrazem bylo: "To je divné... to vidím poprvé, to se snad ještě nikdy nestalo." 

(slavná kartička, jejíž aktualizace je prý úplně k ničemu)

Připadá mi, že tady vlastně funguju úplně normálně a že tu zas tolik věcí dolišných není. Ale pokaždé, když se rozhodnu něco sepsat, uvědomím si, že vlastně je jiné úplně všechno. A že je to absolutně skvělé a že sice občas přemýšlím nad tím, co by kdyby (co kdybych jela někam, kde je víc "španělštěji," kdybych bydlela jinde, kdybych...), ale že ve skutečnosti jsem tu moc ráda.