...bylo to to, že budu sedět na posteli s přikrytýma nohama, popíjet zázvorový čaj s medem, citrónem a slivovicí (lepší lék na rýmečku už asi nikdo nevynalzne) utahaná z toho, že jsem nejenom napůl nemocná, ale z toho, že jsem stavěla sněhuláka. Z opravdického sněhu. Na pláži.

Ale nejenom to.

Takže pěkně po pořádku.

Nečekala jsem, že můj v prosinci reklamovaný notebook prodělá další příhodu. Naštěstí ho nepotkala černá smrt. Jenom černé bezvědomí, že kterého se probral. Takže jsem okamžitě zálohovala, co se dalo a po Facebooku s kamarádem z Česka řešila, co mám udělat proto, abych nemusela navštívit servis a španělsky vysvětlovat něco, co nezvládnu ani česky. Tak jsem se cítila jako IT master, když jsem si instalovala nějaké ovladače či co. A doufám, že to bude stačit. Zatím.

Nečekala jsem, že budu znova chodit do baletu. Teda... že budu v té jedné hodině, po které usoudím, že bylo sice fajn poslouchat francouzko-španělsky mluvící lektorku a snažit se opakovat její pohyby po dlouhých letech, kdy jsem balet dělala naposled, ale že mi to za ty docela velké peníze nestojí. A co jsem nečekala, když jsem do té jedné hodiny šla v sukni, bylo, že mi nějaká slečna po jejím skončení nechtě přibere punčocháče. Takže jsem asi čtvrt hodiny zmateně běhala mezi skříňkou a šatnou a prohrabala tak desektrát všechny moje věci. Až pak mi nějaká paní řekla, že na lavičce sice viděla něco černého, ale že holčina, co už odešla, si to asi sbalila. Tak mi další paní půjčila svoje cvičící legíny, ať mám ke svojí krásné ale ne úplně dlouhé a teplé sukni něco na sebe. Je prý IN teď chodit s holými kotníky. A venku je tma. A lepší než nic.

Aby toho s odcizováním věcí nebylo málo, někomu se zalíbilo i moje kolo. Takové staré, na mě až moc velké. Nechápu, co na něm kdo viděl. Asi ho neodolatelně vábily ty náhradní díly, protože na nic jiného se to kolo už moc nehodí. Rozhodně jsem ale nečekala, že když vyjdu z domu, abych sedla na kolo a dojela na sraz, nebudu mít na čem dojet. Zkušenost s policií ale nemám, protože kola se tu kradou ve velkém a není moc velká šance, že to moje zrovna najdou. Tak na co si dělat další trapas. Stačí mi to v obchodech, ve škole a doma.

Taky jsem lehce naivně nečekala, že když si vyjdu na výlet o jednom moc krásném víkendovém dnu a budu se producírovat ve větru jenom v mikině (protože přece slunce a pláž a modrá obloha... těch deset stupňů je jenom iluze), dorazí i ke mě bacil, který postupně klátí všechny, kdo jsou buď podobně naivní nebo málo imunní.

A co jsem nečekala už vůbec (a vracíme se k začátku) bylo, že se dneska ráno probudím do zasněženého města. Jo, předpověď na mobilu hlásila sníh... ale kdo by tomu tady ve Španělsku věřil?

No, kalamita jak na Sibiři. Na ulicích kolony, ráno nejezdily autobusy ani vlaky. Na twitterovém účtu univerzity se objevila informace, že všechny hodiny do 15:00 jsou zrušené. Následně to přišlo i mailem. A během dopoledne nám tuto informaci napsanou baskicky přeposlal i jeden vyučující. Zavřené byly všechny školy, do práce se odvážil málokdo. Třicet centimetrů sněhu je holt třicet centimetrů sněhu. 

Podle předpovědi měly ale teploty okolo poledne začít povážlivě stoupat a následně se držet na obyklých 10 - 15 stupních. A Helena říkala, že tolik sněhu nepamatuje, co... prostě nepamatuje. Jako jo, jeden den v roce dycky nasněží, ale jenom symbolicky, aby se neřeklo. Takže by byla hloupost zůstat doma a neužít si tuhle senzaci, rýmčka nerýmečka. 

Venku vládla opravdová ladovská zima. Dopravu na jedné křižovatce kromě světel koordinoval i policista v oranžové vestě, auta se sunula krokem. Na pobřeží korzovaly davy lidí a udiveně pozorovaly, cože se to vlastně přihodilo. Často se objevovaly koulující se skupinky nebo stavitelé sněhuláků, děti se vozily  po chodníku svažujícím se k pláži. No a co, že sníh byl dávno rozchozený a uježděný a zůstala jenom hladká břečka. Je třeba si ho užít, dokud je!

Když jsme se konečně našli s dalšími erasmáky, pustili jsme se do vlastního projektu. A tak jsme postavili tohle. Pro Mexičanky, které s námi byly, to byl první sněhulák v životě. Hotový výtvor si fotili i kolemjdoucí, protože svou výškou suverénně překonával trpaslíky krčící se okolo něj. Včetně jednoho novináře, takže máme naši tvorbu zdokumentovanou profíkem. Jestli stojí i teď, když teploty zase stouply a bílá nadílka začíná zase tát, netuším.

A po vyblbnutí ve sněhu není nic lepšího, než horká čokoláda. Ve Španělsku s ničím jiným, než s churros.

 

A pak ten čaj. Který jsem už vypila. Tak jdu na další rundu. A pak začnu třeba konečně dělat něco produktivního. Třeba prezentaci o dopadu genetické modifikace všeho možného na biodiverzitu. Jo. Tohle bylo taky nečekané. Ale tak filosof musí vědět všechno o všem, aby mohl začít filosofovat a pak dojít k tomu, že vlastně neví nic o ničem.