Posledních pár týdnů se mi často vybavují slova 127. žalmu: "Marné je časně vstávat, dlouho vysedávat u práce, jíst chléb námahy; neboť svým miláčkům dává ho ve spánku."

Netuším, proč já. Jestli jsem si to něčím zasloužila nebo se u mě takhle projevuje Boží milost. Ale zažívám takovou prazvláštní věc - čekám problémy, a ony nikde. 

Tak třeba:

Sbalila jsem si dokonale kompaktní zhruba dvacetikilový kufr. Moc jsem si nedokázala představit, jak ho potáhnu z Vyšehradu od křížových sester, kde jsem trávila poslední chvíle v ČR, na letiště... hlavně, když ani pořádně nevím, kde letiště je a jak to tam funguje. Nechtěla jsem ale nikoho nutit, aby kvůli mě vstával ve čtyři ráno, tak jsem hrdinsky prohlašovala, že ho na tu autobusovou zastávku dotáhnu a pak to k terminálu nebude daleko. Ale sestra Miroslava po tom, co vezla můj kufr u sebe v autě, rezolutně prohlásila, že tohle sama nikam nepotáhnu, že mi zařídí odvoz a že kdyby to nevyšlo, odveze mě sama. Zařídila mi odvoz a ten mě nejenom dovezl na letiště na tři čtvrtě na pět ráno, ale pomohl mi s kufrem až k odbavení a pak se ujistil, že se zvládnu dostat přes takové ty rámy, které hlídají, jestli člověk nic nepašuje. Ano, gentelmani pořád existujou.

Taky mám skvělou buddy (pozn. buddy je domácí student přidělený tomu zahraničnímu; měl by ztracenému cizinci pomoct s papírováním, orientací ve škole, ve městě, začlenění se do kolektivu, atd. A za to všechno dostane na konci semestru kredity.). Nejenom, že mě neignoruje (což se prý často stává), ale sama mi často píše, pomáhá mi a mluví skoro perfektně anglicky... což je tu obrovská vzácnost.

Mám kde bydlet. Náhodou jsem ještě v Česku při procházení stránek místní univerzity přišla na to, že tu existuje cosi jako "Host Family Programme." Tak jsem si řekla, že je to pro mě jak dělané a že to zkusím. Až když jsem zpětně zjišťovala, o co jde, přišla jsem na to, že jde o úplnou novinku. Zároveň jsem od spolužačky, která tu byla minulý rok, dostala kontakt na borce, který pronajímá byty. Bez střechy nad hlavou bych proto nebyla ani kdyby pro mě oddělení mezinárodních vztahů nenašlo rodinu Heleny. Helena je moc sympatická paní, která žije v poměrně malém bytě v krásném sídlišti se dvěma syny (prototypy puberťáků) a psem (nejroztomilejší chlupatá koule, kterou znám). Jinak je tu obrovský problém sehnat ucházející bydlení za aspoň symbolicky ucházející cenu. Lidi sem jezdí naslepo, prvních pár dní bydlí v hostelu a bydlení si hledají za pochodu. A já si tu žiju s vlastním pokojem a koupelnou a když přijde doba příhodná, Helena uvaří nejenom pro sebe a kluky, ale i mě.

(chlupatá koule jménem Oxi na procházce v parku, který mám kousek za domem)

Vlastním kolo. Správně staré a odrbané, aby mi ho nikdo nevzal. Nechal mi ho tu spolužák, co odjel teď v lednu. Kolo je tu totiž prý nejvýhodnějším dopravním prostředkem - nic nestojí a je poměrně rychlé. Ve městě je i síť cyklostezek. Ty ale cyklista nesmí opustit, i kdyby to pro něj byla zajížďka. Jinak riskuje pokutu 100 euro. A tak jsem zjistila, že dokud se neopraví tunel kousek od našeho baráku (který prý vede přímo k univerzitě), budu do školy jezdit půl hodiny. Nebo pojedu autobusem. Abych nevypustila duši hned po ránu. Protože rozený cyklista fakt nejsem a půlhodinová projížďka na kole, které je o něco větší, než bych potřebovala, dá zabrat. 

Autobusy jsou dalším bodem. Spolužák mi totiž ke kolu nechal i kartičku na autobus. Hromadná doprava obecně je tu opravdu drahá. A bez karty je ještě dražší. Takže místo toho, abych si ji někde složitě pořizovala a se svou šikovností zkazila, co se dá, dostala jsem ji za poloviční cenu.

Vtipné věci se dějí i ve škole. Zrovna včera jsem měla mít dvě hodiny v jeden čas. Už jsem byla s jedním vyučujícím domluvená, že tento týden půjdu na tu druhou hodinu (je to pro mě divné, ale opravdu tu není normální mít víc hodin v jeden čas :D), když jsem zjistila, že třída, kde tato hodina má probíhat, je prázdná. Paní na informacích mi řekla: "Je to v učebně 1.1-1." "Já vím," odpověděla jsem. "Ale tam nikdo není." "Tak v tom případě ti nepomůžu. Podle rozvrhu by tam být měli a já tu nemám nic nahlášené. Promiň, nemůžu ti pomoct." 
Fajn, tak jsem chvilku přemýšlela, jak v následujích momentech naložím se svým životem (tuto existenciální otázku tu řeším poměrně často) a došla jsem k závěru, že nejlepší bude být poctivá studentka a jít do druhé hodiny. Tam jsem potkala Poláka Wojcka, který sice přijel o týden později jak já (proč jsem si naivně myslela, že musím být ve škole se začátkem semestru, když se tu všecko rozjíždí až do půlky února?!), který mi vysvětlil, jak fungují kurzy španělštiny, do kterých jsem taky zapsaná. Podle toho, co říkal, jsem už propásla asi dvě hodiny marným čekáním na výzvu, abych si hromadně přišla napsat test. Protože kurzy fungují tak, že člověk prostě přijde, až přijede nebo až se mu chce, napíše si úvodní test, sympatická lektorka mu řekne, ze kterých úrovní má na výběr a pak může plynuje přejít k výuce. Nebýt zmatku s odpadlou hodinou, tohle se možná ani nedozvím.

Poslední vypíchnutou věcí je pak místní společenství mladých. Jsem z Olomouce těžce zhýčkaná co se duchovního života týká. A bála jsem se, že tu nenajdu jediné společenství, kde bych se mohla nějakým způsobem realizovat. Španělsko je sice katolickou zemí, ale na první pohled se zdá, že katolíci tu jsou (jako ostatně i v Česku) důchodového věku. Moc mě nepotěšila ani moje buddy, která mi řekla, že nezná jediného člověka, který by chodil do kostela. Jo, sociální bubliny sice fungujou, já taky znám mnohem víc křesťanů než kohokoli jiného, ale že by až takhle...?
Tak jsem začala hledat. Nejdřív mě napadlo oslovit jednu sympatickou paní po jedné mši (katolíci se sice tváří, že je jich poquito, tedy málo, ale počet mší a kostelů ve městě tomu moc neodpovídá). Ta mi řekla, že tu opravdu jedna ohromně sympatická grupa s ohromně sympatickým knězem je a že tam chodí její sestřenice (nebo neteř...?) a že jí mám dát na sebe kontakt a ona mi dá kontakt zase na ni. Sestřenice mi na moji zprávu neodpovídala, zeptala jsem se tedy toho nejpovolanějšího - strýčka Googla. Ten mi prozradil, že v San Sebastianu existuje něco jako univerzitní pastorace. Od toho už byl jen krůček ke kontaktování facebookové stránky této pastorace, kterou spravuje... moment překvapení... ten sympatický kněz, o kteérm mluvila paní před kostelem! Domluvil si se mnou schůzku, že mi všecko vysvětlí. Na poprvé jsem dorazila o půl hodiny později (ach, ten orientační nesmysl...), na podruhé jsem měla přijít na nedělní mši. I když jsem vyrazila s předstihem, dorazila jsem po lehkém bloudění až k přijímání (s tím má asi něco společného to, že během bloudění jsem se modlila: "Bože, viděl jsi, že jsem fakt chtěla přijít včas. Když teď přijdu tak akorát ke konci, bylo by krásné, kdybych stihla aspoň přijímání...").
A po mši jsem se dozvěděla, že letos se první rok rozjíždí něco jako pastorace vysokoškoláků, že San Sebastian je misijním územím, že jich je málo (viděla jsem zatím tak dvacet lidí...), ale o to víc drží spolu a že každé pondělí jsou adorace a večeře a někdy udělají nějakou akci navíc. V nejbližší době třeba jedou do Lurd, tak že se můžu klidně přidat. A tak už tu mám i grupo católico a začínám se tu cítit jako doma. Teda až na všecky ty ryze španělské věci. Ale na ty si zas nechám protor příště, dneska jsem napsala už dost dlouhý román. Ale o tyhle malé zázraky (a to zdaleka nejsou všechny) jsem se musela podělit :)