Minulý rok jsem si řekla: Bylo by moc fajn využit toho, že čtvrťák bude klidný a jet se podívat do světa. Tak jsem se jela podívat do světa. 

Chtěla jsem někam, kde bude teplo. Mohla jsem jet přes katedru historie do Říma. Čímž by se mi splnil sen strávit v tomto městě nějaký čas jinak, než jako turista (sice jsem tam byla jenom jednou a jenom na týden, ale je z toho láska na celý život). Ale já jsem se rozhodla zůstat při zemi a uvažovat pragmaticky. Radši bych totiž jela přes katedru filosofie - k tomuto oboru mám o něco blíž a navíc je tato katedra poměrně komorní, takže bych se u zařizování nemusela bát toho neosobního byrokratického přístupu, kterého se obecně bojím. Navíc na co jet do Itálie, kde nebudu rozumět ani slovo, když může do Španělska a oprášit španělštinu. A poslední důvod je moje diplomka. Protože jsem blázen, rozhodla jsem se, že rozpracuju svoji bakalářku. O španělském spisovateli 17. století, který byl tak trochu filosof. Tak kam jinam jet hledat literaturu, že. 

A tak jsem tu. V San Sebastianu, čili po baskicku Donostii.

Teplo je tu přesně takové, jako v Česku - plus mínus deset stupňů. Prý je tahle zima nějak extrémně chladná, zlepšení se čeká v březnu. Třeba na patnáct stupňů. A díky strategické poloze mezi horami a oceánem tu prší cca 200 dní v roce. Takže, jak nám dneska vysvětlila lektorka španělštiny, když je v San Sebastianu hezky, všichni jdou na pláž. Není to jako jinde ve Španělsku, kde si řeknou: "Půjdu později, teď se musím učit." Ne. Protože teď je hezky a teď je teď. Maňána je maňána, to se pořeší maňána (pamětníci WYD Madrid si můžou zatlačit nostalgickou slzičku :) ). A je pravda, že když zrovna neprší, je rozhodně o co stát:

Ano, okolo tohohle můžu chodit do školy. Sice je to dál, ale zato hezčí cestou :)

Co se španělštiny týká... jako jo, castellano (čili španělsky) se tu domluvit dá a docela se cvičím... ale je opravdu inteligentní jet si procvičit španělštinu do Baskicka. El País Vasco je totiž poměrně autonomní správní celek Španělska s absolutně autonomními obyvateli, kteří po období perzekuce za Francova režimu (kdy za výuku baskičtiny hrozilo vězení) zažívají národní obrození. Takže lidé mezi sebou většinou mluví baskicky (tenhle jazyk viděl španělštinu jenom z rychlíku) a i když jsou ke ztraceným cizincům moc milí, tak se moc hodí vědět, že když chci pozdravit, mám říct: "Caixo!" (čti: kaišo), u loučení se říká: "Agur!" a děkuje se slovy: "Eskerri kasko." Nebo tak nějak.

A diplomka... Zatím čeká na rozhodnutí, jestli se do ní fakt pustím v téhle podobě. Protože moje iluze, že Španělé by o svém spisovateli mohli vědět víc, jak různé internetové databáze, které jsem už prošla, padla hned první den na univerzitě při návštěvě knihovny. Tohle je všechno, co jsem našla pod hlavičkou filsofie:

Jo, je fajn, že mají asi čtyři výtisky Hobbesova Leviathana. Ale to mě asi tak úplně nezachrání. 

A tak si tu žiju. Jsem tu přesně týden a den k tomu a připadá mi, jako kdyby to už byl měsíc. Za ten týden jsem totiž udělala ohromné pokroky. Třeba v orientaci. Zatímco ještě před pár dny jsem potřebovala hodinu na to, abych se někam přemístila, teď se zvládnu na většinu míst, kam potřebuju, dopravit během půl hodiny. A i když pořád nerozumím tomu, jak přesně tady fungují autobusy, už vím, které čísla mě dovezou domů a na které už v žádném případě nesmím sedat.

O dalších pokrocích se budu snažit průběžně informovat.