Jdu tmou. Zachumlaná v kabátu, v ruce držím svíčku. Vlhký chlad s vůní sněhu zalézá do všech škvír, které v oblečení jsou. Jdu, sotva vidím na cestu. Opatrně našlapuju, nohou vždycky zkoumám, jestli přede mnou neleží překážka. Ruce zatím chrání malý plamínek. Musím ho přinést. Slíbila jsem to. 

Nejdu sama. Je nás víc. Celá armáda. Kráčíme vedle sebe, děláme hradbu větru. Každý úzkostlivě střežíme svůj plamen. Občas se stane, že vítr mezi nás pronikne, že si někdo nedává pozor. Svíčka zhasíná. Člověk hned vedle ji okamžitě pomáhá znova zapálit. Není moudré jít tmou bez světla. A už vůbec není moudré jít tmou na vlastní pěst. Když ti zhasne světlo a jsi sám, nemáš šanci. Najdou tě a staneš se jimi.

Zima a vlhko je k nevydržení, plamen sotva skomírá. Naštěstí se blíží úkryt. Vcházíme do dvěří, uprostřed místnosti šlehá oheň. Podobná místa jsou rozeseta po všech částech města. Pevnosti Věčného ohně. Jenom světlonoši smí vědět, kde se nachází, aby je nenašla Temnota a nezadusila.

Zahříváme se, měníme svíčky, pár jedinců dostalo i lucerny. Není jich dost pro všechny, ale aspoň ti nejslabší se budou cítit bezpečněji.

Vyrážíme dál. Každý sám za sebe a zároveň všichni spolu. Jdeme tmou. Už dlouho tu vládne.

Ale jednou dojdeme do samotného srdce města, vyšplháme se na vrchol Věže světla a zažehneme v ní tak velký a jasný oheň, že udrží Temnotu zase na nějakou dobu mimo město. 

A jednou taky vyjde slunce. A Temnota bude poražena navždy.

(foto momentu inspirace - roráty na Stojankách v Olomouci)