"Má duše čeká na Pána více než stráže na svítání." (Žalm 130, 6)

Protože jsem se naučila modlit pravidelně kompletář (dlužno podotknout, že pravidelně jsem se naučila modlit zatím právě jen kompletář), potkávám se se sto třicátým žalmem každý týden. Někdy u jeho čtení skoro spím, jindy se pokouším aspoň o základní porozumění textu a někdy se mi dokonce povede rozjímat.

U verše uvedeného výše jsem se vždycky zastavila. Měj v sobě jistý půvab. Viděla jsem vážné, ale očekáváním rozjasněné tváře strážných v blýskavé zbroji stojící na hradbách obrovské ale nádherné pevnosti. Něco jako gondorští strážní. Muži hrdí na svou službu, vykonávající ji důstojně a radostně. Jejich čekání na svítání připomínalo čestnou stráž čekající, až přijede král. Důstojné těšení se, vznešená radost a nedočkavá rozechvělost.

zdroj: pinterest

Ale studium člověka změní. Najednou ho začnou napadat věci, které by v životě neřešil. Tak i já jsem nezůstala u svojí romantické představy vznešeného čekání na Pána a když jsem jednou víc rozjímala než spala, zamyslela jsem se.

Ale ty stráže... to byly normální stráže! Obyčejní vojáci! A obyčejní vojáci se chovají vznešeně jenom v hrdinských eposech. Jinak to jsou... no... vojáci. Chlapi, kteří dělají svoji práci, ale těší se, až si po práci dojdou na jedno či za jednou. Hlavně pokud práce spočívá ve stání na jednom místě, případně obcházení určitého úseku, a zírání do tmy. A hlavně pokud takhle hlídají už pár let v kuse. Můžou být pořád stejně obezřetní a pořád poctiví v tom, co dělají, ale to nezmení jejich postoj při čekání na svítání.

Sotva to bude čekání plné radostného rozechvění z toho, že přijde něco velkého. Spíš taková ta nedočkavost, kterou zná každý student, když očima posunuje ručičku deset minut před koncem nudné hodiny nebo pracující, když odpočívává minuty do odchodu domů. Tohle čekání je tak nějak... víc lidské.

Je to těšení se smíšené s otráveností.

Radost půlená naštváním se.

Ospalost s připraveností sbalit se do minuty a konečně vypadnout.

Tohle je ryze člověčí "čekání na svítání," kdy se sice nemůžeme dočkat, samou nedočkavostí jsme ale otrávení a naštvaní. Zároveň se neskutečně těšíme, až se čas konečně posune o správnou dobu kupředu a představa následné volnosti nás naplňuje radostí.

Má duše má ale čekat "více, než stráže na svítání." Umíte si představit, jak moc těšit se máme na Pána, když máme trumfnout vidinu tepla a odpočinku po probdělé noci venku?