"Promiň, že tě tím zatěžuju."

"Promiň, že tě furt otravuju."

"Promiň, že že zatěžuju svojima blbýma náladama."

"Promiň, že to na tebe takhle chrlím."

...

Seznam podobných omluv je nekonečný. Jenom namátkou jsem vybrala pár, které slýchám nejčastěji. Vybrala jsem je zrovna dneska, protože poslední dobou se ty omluvy okolo mě nějak namnožily. A mě už nebaví pořád dokolečka vysvětlovat každému zvlášť, že se nemají za co omlouvat. Takže pro všechny:

Člověk je tvor společenský. Přirozeně i nadpřirozeně. Rodíme se do společenství, vyrůstáme ve společenství, žijeme ve společenství, měli bychom ve společenství i umírat. Potřebujeme společenství. Jsme tak stvoření. A žít ve společenství neznamená žít vedle sebe, ale spolu. 

V praxi to znamená, že se sdílíme. Chápu, že některým naskočí při čtení tohoto slova osypky. Taky nemám ráda organizované sdílení se typu: "A teď každý řekne, co dneska zažil krásného." Ale tohle organizované sdílení se mi zdá být náhražkou pro přirozené lidské sdílení. Takové, které probíhá během náhodných i plánovaných setkání, při kterých se druhých lidí ptáme, jak se mají a nemyslíme to jako frázi. To znamená, že nás vážně zajímá, jak se druhý má a riskujeme tak, že si poslechneme, že se má špatně, pokud se má zrovna špatně. Takže pokud na nás náš partner v dialogu vyvrhne všechny své problémy, můžeme si za to sami a on se tedy nemusí omlouvat. On jenom odpověděl na dotaz.

Hlubší sdílení pak přichází mezi přáteli. Těmi opravdovými, ne kamarády a známými, se kterými jdeme "na jedno" a řešíme jenom třeba filmy nebo fotbal nebo vztahy (nebo všechno dohromady). 
Říká se, že opravdovému příteli se můžeme ozvat i ve tři ráno. Já ke svým přátelům tak krutá nejsem, ale napsat okolo jedenácté v noci, že si nutně potřebuju popovídat, mi už problém nedělá.
Protože přátelství je založeno na důvěře v druhého člověka. V to, že chápe, co prožívám, případně prožívá totéž a tudíž mě dokáže povzbudit nebo i poradit. A hlavně v to, že mě vždycky rád uvidí a uslyší. A opačně, přítel musí mít tuto důvěru ke mně.

Nejsme ostrovy. Nejenom, že nežijeme sami, my si ani kolikrát nedovedeme sami se svým životem poradit. A od toho máme okolo sebe nejenom chytré mobily a internety, ale hlavně druhé lidi. K čemu jinému jsme na světě, když ne k tomu, abychom se naučili milovat druhé a vzájemně se se vším všudy přijímat? 

Ohromně mi vadí motivační citáty. Už to tady pár články problesklo, teď to říkám znova. Malují totiž neskutečný, růžový svět. Takový, ve kterém není místo pro negativní emoce, protože: "Všechno je takové, jaké se rozhodneš, že to je," "Štěstí je otázka rozhodnutí" a "Od těch, co šíří negativní energii se drž dál." 

Zároveň odráží to, co vnímám jako standard (nejenom) dnešní doby. Smutek se nenosí. Negativní emoce se prožívají hezky v soukromí. Když je někomu vyjevíme, jenom ho tak postavíme do nepříjemné situace a najednou nebudeme jenom my sami, kdo se musí se svými smutky poprat. "Zatáhli jsme" do svých problému i druhého člověka. A vlastně zbytečně, protože on si to za nás neodžije. A má svých starostí dost.

Jasně, že má svých starostí dost! Každý má svých starostí dost! Ale znamená to, že budeme všichni ohleduplně sedět ve svých kobkách a necháme své vlastní problémy, aby nás postupně pohltily?! Ne, my prostě potřebujeme radu zvenčí. Už jenom proto, že vyřčená starost je poloviční starost. A taky proto, že druhý člověk nežije v naší kůži a má tak dostatečný odstup. A to, co se nám zdá jako nepřekonatelný problém, může on vidět z úplně jiného úhlu. A najednou je z velblouda komár a z velehory obyčejný kopec.

Navíc pokud nám druhý sám nabídne pomoc, znamená to často, že je ji ochotný i poskytnout. Tady chci zase vyhlásit válku všem zdvořilostním nabídkám pomoci, které nejsou myšleny vážně. Když mi někdo nabídne odvoz domů, beru to tak, že se stará o moje bezpečí a zdraví a že je opravdu ochotný si trochu zajet. Když mi někdo nabídne pití, předpokládám, že chce, abych netrpěla žízní. Nabízí-li někdo, že si poslechne moje trápení, znamená to, že ho opravdu zajímá, co prožívám a že se mi bude snažit poradit, bude-li to v jeho silách. Když já někomu nabídnu, že se s ním rozdělím o večeři, znamená to, že mám navíc a chci se podělit. Když řeknu, že mu pomůžu s vymýšlením úkolu/čehokoli jiného, znamená to, že nabízím svou pomoc v oblasti, ve které se cítím být docela jistá a tedy myslím, že moje připomínky budou druhému k užitku. Když někomu řeknu, že mi může kdykoli napsat, když bude potřebovat něco vyřešit, znamená to, že mě svými smutky zatěžovat nebude.

Naopak nenabízím něco, co nejsem schopná dát. Když mám opravdu chuť na ten poslední katolický zbytek, který už půl hodiny leží na talíři, neptám se jenom, jestli někdo chce, ale dodávám: "Jinak to sním sama a už nebude." Pokud právě nestíhám, neříkám: "Jo, jasně, pomůžu ti s tím," ale: "Promiň, ráda bych, ale mám toho teď dost." (teda... snažím se to říkat :D) Když si druhý potřebuje nutně popovídat, ale já sama jsem v rozpoložení, kdy bych potřebovala sama naslouchající ucho, odkážu ho radši na někoho druhého, abych nenapáchala víc škody než užitku.

Jak by byla mezilidská komunikace jednoduchá, kdybychom se vzdali zdvořilých frází a nabízeli jenom vážně míněnou pomoc! Minimálně by zmizel pocit provinilosti z toho, že zatěžujeme druhé svými smutky, protože kdo by nechtěl být zatěžován, neptal by se.

Ano. Je to idealistická představa. Ale jelikož se sama prezentuji jako idealistka a odmítám se smířit se světem, jaký je a ráda bych ho měla takový, jaký by mohl být (srov. "Modrá Popelka," alias nejnovější disnesyovka o Popelce), tak vyvíjím aspoň mravenčí snahu. 

A ve světě, jaký by mohl být, bychom nemuseli za každým vylitím si srdíčka říkat: "Promiň, že tě tím zatěžuju," ale "Díky, že jsi mě vyslechl/a."

P.S. Samozřejmě nenabádám k tomu, abychom si jenom stěžovali (na to jsme prý jako Češi odborníci). Ani k tomu, abychom se na potkání svěřovali se svými nejhlubšími trápeními. Jako všude i tady je potřeba rozlišovat. Rozlišovat v tom, komu se svěřit. A taky kdy. A taky nemít jenom vrby, kterým se vypovídáme, ale sami takové vrby dělat. A... ještě bych toho psala spoustu o tom, jak je hezké být vrba, ale zároveň náročné a jak je potřeba si všechno pouštět k tělu tak akorát... ale už jsem se rozvášnila dost. V případě zájmu to vidím na samostatný článek :D (jo, sama toho za sebou eště moc nemám a už bych poučovala :D no jo, budoucí paní učitelka se nezapře :D)

P.P.S. Aby to nevypadalo, že jenom tak plácám chytré věci a mám všecko dávno zmáknuté - jeden z mojich ohromných problémů je právě překonat ten blok: "Budu zbytečně otravovat někoho, kdo má svojich starostí dost." Pořád s tím bojuju. Takže když se někomu ozvu, že potřebuju pomoc, je to vlastně sebezapření. Ale kupodivu, čím častěji to dělám, tím lehčeji to jde.