"Promiň, že tě tím zatěžuju."
"Promiň, že tě furt otravuju."
"Promiň, že že zatěžuju svojima blbýma náladama."
"Promiň, že to na tebe takhle chrlím."
...
Seznam podobných omluv je nekonečný. Jenom namátkou jsem vybrala pár, které slýchám nejčastěji. Vybrala jsem je zrovna dneska, protože poslední dobou se ty omluvy okolo mě nějak namnožily. A mě už nebaví pořád dokolečka vysvětlovat každému zvlášť, že se nemají za co omlouvat. Takže pro všechny:
Člověk je tvor společenský. Přirozeně i nadpřirozeně. Rodíme se do společenství, vyrůstáme ve společenství, žijeme ve společenství, měli bychom ve společenství i umírat. Potřebujeme společenství. Jsme tak stvoření. A žít ve společenství neznamená žít vedle sebe, ale spolu.
V praxi to znamená, že se sdílíme. Chápu, že některým naskočí při čtení tohoto slova osypky. Taky nemám ráda organizované sdílení se typu: "A teď každý řekne, co dneska zažil krásného." Ale tohle organizované sdílení se mi zdá být náhražkou pro přirozené lidské sdílení. Takové, které probíhá během náhodných i plánovaných setkání, při kterých se druhých lidí ptáme, jak se mají a nemyslíme to jako frázi. To znamená, že nás vážně zajímá, jak se druhý má a riskujeme tak, že si poslechneme, že se má špatně, pokud se má zrovna špatně. Takže pokud na nás náš partner v dialogu vyvrhne všechny své problémy, můžeme si za to sami a on se tedy nemusí omlouvat. On jenom odpověděl na dotaz.
Hlubší sdílení pak přichází mezi přáteli. Těmi opravdovými, ne kamarády a známými, se kterými jdeme "na jedno" a řešíme jenom třeba filmy nebo fotbal nebo vztahy (nebo všechno dohromady).
Říká se, že opravdovému příteli se můžeme ozvat i ve tři ráno. Já ke svým přátelům tak krutá nejsem, ale napsat okolo jedenácté v noci, že si nutně potřebuju popovídat, mi už problém nedělá.
Protože přátelství je založeno na důvěře v druhého člověka. V to, že chápe, co prožívám, případně prožívá totéž a tudíž mě dokáže povzbudit nebo i poradit. A hlavně v to, že mě vždycky rád uvidí a uslyší. A opačně, přítel musí mít tuto důvěru ke mně.
Nejsme ostrovy. Nejenom, že nežijeme sami, my si ani kolikrát nedovedeme sami se svým životem poradit. A od toho máme okolo sebe nejenom chytré mobily a internety, ale hlavně druhé lidi. K čemu jinému jsme na světě, když ne k tomu, abychom se naučili milovat druhé a vzájemně se se vším všudy přijímat?
Ohromně mi vadí motivační citáty. Už to tady pár články problesklo, teď to říkám znova. Malují totiž neskutečný, růžový svět. Takový, ve kterém není místo pro negativní emoce, protože: "Všechno je takové, jaké se rozhodneš, že to je," "Štěstí je otázka rozhodnutí" a "Od těch, co šíří negativní energii se drž dál."
Zároveň odráží to, co vnímám jako standard (nejenom) dnešní doby. Smutek se nenosí. Negativní emoce se prožívají hezky v soukromí. Když je někomu vyjevíme, jenom ho tak postavíme do nepříjemné situace a najednou nebudeme jenom my sami, kdo se musí se svými smutky poprat. "Zatáhli jsme" do svých problému i druhého člověka. A vlastně zbytečně, protože on si to za nás neodžije. A má svých starostí dost.
Jasně, že má svých starostí dost! Každý má svých starostí dost! Ale znamená to, že budeme všichni ohleduplně sedět ve svých kobkách a necháme své vlastní problémy, aby nás postupně pohltily?! Ne, my prostě potřebujeme radu zvenčí. Už jenom proto, že vyřčená starost je poloviční starost. A taky proto, že druhý člověk nežije v naší kůži a má tak dostatečný odstup. A to, co se nám zdá jako nepřekonatelný problém, může on vidět z úplně jiného úhlu. A najednou je z velblouda komár a z velehory obyčejný kopec.
Navíc pokud nám druhý sám nabídne pomoc, znamená to často, že je ji ochotný i poskytnout. Tady chci zase vyhlásit válku všem zdvořilostním nabídkám pomoci, které nejsou myšleny vážně. Když mi někdo nabídne odvoz domů, beru to tak, že se stará o moje bezpečí a zdraví a že je opravdu ochotný si trochu zajet. Když mi někdo nabídne pití, předpokládám, že chce, abych netrpěla žízní. Nabízí-li někdo, že si poslechne moje trápení, znamená to, že ho opravdu zajímá, co prožívám a že se mi bude snažit poradit, bude-li to v jeho silách. Když já někomu nabídnu, že se s ním rozdělím o večeři, znamená to, že mám navíc a chci se podělit. Když řeknu, že mu pomůžu s vymýšlením úkolu/čehokoli jiného, znamená to, že nabízím svou pomoc v oblasti, ve které se cítím být docela jistá a tedy myslím, že moje připomínky budou druhému k užitku. Když někomu řeknu, že mi může kdykoli napsat, když bude potřebovat něco vyřešit, znamená to, že mě svými smutky zatěžovat nebude.
Naopak nenabízím něco, co nejsem schopná dát. Když mám opravdu chuť na ten poslední katolický zbytek, který už půl hodiny leží na talíři, neptám se jenom, jestli někdo chce, ale dodávám: "Jinak to sním sama a už nebude." Pokud právě nestíhám, neříkám: "Jo, jasně, pomůžu ti s tím," ale: "Promiň, ráda bych, ale mám toho teď dost." (teda... snažím se to říkat :D) Když si druhý potřebuje nutně popovídat, ale já sama jsem v rozpoložení, kdy bych potřebovala sama naslouchající ucho, odkážu ho radši na někoho druhého, abych nenapáchala víc škody než užitku.
Jak by byla mezilidská komunikace jednoduchá, kdybychom se vzdali zdvořilých frází a nabízeli jenom vážně míněnou pomoc! Minimálně by zmizel pocit provinilosti z toho, že zatěžujeme druhé svými smutky, protože kdo by nechtěl být zatěžován, neptal by se.
Ano. Je to idealistická představa. Ale jelikož se sama prezentuji jako idealistka a odmítám se smířit se světem, jaký je a ráda bych ho měla takový, jaký by mohl být (srov. "Modrá Popelka," alias nejnovější disnesyovka o Popelce), tak vyvíjím aspoň mravenčí snahu.
A ve světě, jaký by mohl být, bychom nemuseli za každým vylitím si srdíčka říkat: "Promiň, že tě tím zatěžuju," ale "Díky, že jsi mě vyslechl/a."
P.S. Samozřejmě nenabádám k tomu, abychom si jenom stěžovali (na to jsme prý jako Češi odborníci). Ani k tomu, abychom se na potkání svěřovali se svými nejhlubšími trápeními. Jako všude i tady je potřeba rozlišovat. Rozlišovat v tom, komu se svěřit. A taky kdy. A taky nemít jenom vrby, kterým se vypovídáme, ale sami takové vrby dělat. A... ještě bych toho psala spoustu o tom, jak je hezké být vrba, ale zároveň náročné a jak je potřeba si všechno pouštět k tělu tak akorát... ale už jsem se rozvášnila dost. V případě zájmu to vidím na samostatný článek :D (jo, sama toho za sebou eště moc nemám a už bych poučovala :D no jo, budoucí paní učitelka se nezapře :D)
P.P.S. Aby to nevypadalo, že jenom tak plácám chytré věci a mám všecko dávno zmáknuté - jeden z mojich ohromných problémů je právě překonat ten blok: "Budu zbytečně otravovat někoho, kdo má svojich starostí dost." Pořád s tím bojuju. Takže když se někomu ozvu, že potřebuju pomoc, je to vlastně sebezapření. Ale kupodivu, čím častěji to dělám, tím lehčeji to jde.
Komentáře
my prostě potřebujeme radu zvenčí. Už jenom proto, že vyřčená starost je poloviční starost.
To jsou dvě odlišné věci. A často stojí proti sobě.
Málo kdo, kdo se chce sdílet, stojí o radu.
A je málo co tak frustrující, jako když někdo řádá o radu, shodou okolností mu ji mohu kvalifikovaně poskytnout, a on radu neposlechne.
A vyřčená starost je dvojnásobná starost.
Nebo alespoň pro mě 1,5 násobná. Třeba tu starost měl nejprve on (nebo spíš ona), potom jí vyřkla, ona má poloviční a já celou.
Dohromady 1,5. V lepším případě.
Kdyby ten, komu bylo sděleno, starost neměl, bylo by mu sděleno falešně. Na to je lepší vrba holiče Kukulína.
@JiKu: Ano, rada a sdílení jsou dvě různé věci. Díky za upozornění, takhle zkratkovitě jsem to napsala proto, že sama radu většinou čekám.
Ano, máloco je tak frustrující, jako někdo kdo chce poradit na nakonec se radou neřídí.
Ale nesouhlasím s tím, že vyřčená starost je dvojnásobná. Když já ji vyřknu, je pro mě poloviční a když ji druhý vyslechne, měla by být poloviční i pro něj. Protože co on si bude brát celou moji starost? Skoro celou něčí starost si beru jenom tehdy, pokud s ní můžu něco efektivně udělat. Jinak je to blbost.
@JiKu: "1,5 starosti" To je myšleno vážně?:D
https://youtu.be/29JPnJSmDs0
Jmenovitě o tom sdílení starostí začíná zde:
https://youtu.be/29JPnJSmDs0?t=8m22s
Skoro celou něčí starost si beru jenom tehdy, pokud s ní můžu něco efektivně udělat. Jinak je to blbost.
Podíl starosti, který si vyslechnuv (vyslechnuvši) druhý(á) bere podstatně závisí na intenzitě vztahu. Od osoby blízké je to 100% nezávisle na tom, zda je starost efektivně řešitelná.
Ve většině případů rozhodně neplatí "zákon o zachování starosti". To platí jedině tehdy, když lze řešení rozdělit (ty vyzvedneš děti a já mezi tím dojdu nakoupit).
Ale většinou jde o prožívání. A tam neplatí tak jednoduchá aritmetika.
Kdo nechce pochopit, nepochopí. Díky.
@JiKu: "Ale většinou jde o prožívání. A tam neplatí tak jednoduchá aritmetika." No právě, ale pobavilo mě to.:)
K tomu, že Vám připadá málo co tak frustrující, jako to, že se Vaší radou příjemce neřídí. Vždyť "radící" není žádný majitel pravdy. A ono i aplikování té nejlepší rady do života nemusí být zrovna jednoduché, "rada" je jaksi přirozeně vytvořena v rovině teoretické, ale její praktické využití může být dost složité, to co se jevilo v rovině teoretické jako výborné řešení, nemusí vůbec fungovat v praxi. Vždyť už jen to, že někdo o Vaši radu stojí, nebo Vás o ni požádá a vyslechne si ji, může být pokládáno za čest.:)
Rada je takový dar (někdy teda i danajský) a jak jej příjemce využije je už jen na něm a jeho svobodné volbě.
1 = 0,5 +1 není jednoduchá aritmetika. Ta by byla 1 = 0,5 + 0,5
Ano, rada je takový dar.
A nemyslím, že by bylo zvláštní, když je někdo frustrován, že koupil třeba manželce kožich a ona ho hodí do popelnice. Je to sice obvyklé, má na to právo, ale to neznamená, že to není frustrující. Spousta obvyklých jevů je frustrujících.
Děkuji za poučení z aritmetiky.
No, to že se někdo radou neřídí, neznamená, že ji hází do popelnice. Myslím, že to není přiléhavé přirovnání.
Můžu se zeptat, proč je pro Vás konkrétně tak frustrující, když se "obdarovaný" neřídí Vaši radou?
Skvělé, naprosto přesné! Díky, Běty!! :)
@JiKu díky za ten odkaz, znám to, ale dlouho jsem to neviděla. :) příště třeba napíšu o tom, že někdy je mlčeti zlato :D
Ale stojím si za tím, že i když sdílím emoce s blízkým člověkem, pořád nemám celou jeho starost. Protože nejsem v jeho kůži. Možná je to tím, že nemám děti, takže nemůžu soudit situaci, kdy by rodič za dítě i dýchal.
V ostatních situacích máme (nebo bychom minimálně měli mít) zdravý odstup. Minimálně takový, který nám dovolí nezhroutit se, když se hroutí druhý. Protože dva zhroucení si moc nepomůžou.
Jinak aritmetika prožívání je samozřejmě složitá. A krásná. A je v ní pořád co objevovat. Takže je jasné, že veškerá její moudrost se nebude skrývat v jednom článku sepsaném v podstatě na koleni.
Bětko, prosím Tě co je aritmetika prožívání?:D
Bětko,líbí se mi,že si chceš stát za svým slovem a slibuješ vždy to,co jsi schopná vyplnit.Líbí se mi,že je z tebe cítit ta láska k bližnímu svému,že i toto myslíš a bereš vážně.Začíná to od pouhého pozdravu ve městě,kde se lidé nezdraví a chodí kolem sebe,jak nevidoucí.Žiji se svou nevidomou sestrou,provázím ji a často vedu kolemjdoucí k hovoru.Teprve tehdy sestra pozná člověka proti sobě.Lidé ji znají,vidí ji a ani nepozdraví.Ona kolem nich projde,jak kolem cizích a nemá šanci je rozpoznat.Já neznám ty,které zná ona,žiji s ní teprve půl roku.I když jdu ráno do práce,tak každého pozdravím a vím,kdo mi je schopen odpovědět a kdo zarytě mlčí a projde kolem,jak slepec.I ten by na pozdrav odpověděl!Některé ženy mi živě s radostí odpoví na pozdrav a těší se na opětovné potkání příští ráno.P.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.