S touhle frází jsem měla (a mám) problém. To se lehko řekně... Buď vůle Tvá... ale jak se to dělá? A hlavně, co to vlastně je, ta "vůle Tvá"? Je to, když se ke mně snese anděl s mým životním harmonogramem, že to je ta vůle, která má být? Nebo mi jenom jednou větou oznámí, cože to mám záslužného vykonat, abych v tomhle světě k něčemu byla? Nebo je to pokrčení ramen v beznadějné situaci, kdy už selhaly všechny ostatní prostředky a nezbývá nic jiného, než ta slavná "vůle Tvá"? 

Žádný anděl se mi zatím zjevit neráčil, rezignace asi taky nebude úplně to, co by chtěl Ježíš vložit do modlitby, kterou nás naučil. Takže co to teda je?

Docela dlouho jsem žila v tom, že Boží vůle je něco pevně daného a neměnného, plán na běh světa i člověka, podle kterého musí každý jet. Problém nastal, když jsem tu vůli začala hledat. Nikde nic. Všude ticho. Bože, co teda chceš? Já bych tu vůli klidně nechala být a třeba se podle ní i zařídila, ale to se dělá těžko, když nevím. Nechceš mi nějak jasně ukázat toho vyvoleného? Nebo ten vyvolený řád? Nebo tu vyvolenou práci? Nebo cokoli jiného, ale hlavně něco?!

Pak jsem kdesi slyšela, že Boží vůlí je, abychom byli v životě šťastní. Jenomže říkejte to lidem, proti kterým se spikl celý svět.

A pak jsem hrála hru.

Začalo to nevinně. "Bětko, můžu na tobě vyzkoušet aktivitu, co budeme mít s holkama na obnově? Je to sice pro malé holky, ale potřebuju zjistit, jestli je to proveditelné," řekla jedna sestra, když jsme se procházely po klášterní zahradě, kde jsem nedávno přijela načerpat síly do státnicových bojů.

Jasně, jsem pro každou blbost a do dítěte nemám daleko. Hlavně v klášteře. 

Aktivita se jmenovala "Buď vůle Tvá." Jednoduchá, ale s až překvapivě hlubokým obsahem. 

Dvojice. Jeden má zavázané oči, druhý vede. Poměrně jednoduchá trasa, kterou je třeba projít. Vedoucí se nesmí slepého dotknout, jenom navigovat slovně. A to jenom tehdy, když slepý řekne kouzelnou větu: "Buď vůle tvá." 

Ze začátku bylo trochu divné tu větu říkat nahlas co pár kroků (ač ve známém terénu, rychle jsem ztratila orientaci. Obdivuju všechny slepé.). Ale nic jiného nezbylo, pokud jsem chtěla dodržet pravidla a nezabít se o nejbližší patník. Pár sebejistých kroků, zaváhání, otázka. Nasměrování. A znova. A tak pořád dokola, dokud jsem trasu neobešla. Vzala jsem to zkratkou - jak praví klasik - bylo to dál, ale zato horší cestou. A asi mi až tehdy definitivně došlo, co to vlastně to "Buď vůle Tvá" znamená.

Všichni jdeme do nebe. To je naše trasa, tam nás chce Bůh a pokud my aspoň trochu tušíme, kdo že to Bůh je, chceme tam taky. Jenže jsme slepí jak patrony (a hluší a chromí a vůbec všelijak postižení). A taky svobodní. Takže Boží vůle není něco daného, co bude za všech okolností. Je to ta pro nás nejkratší a v rámci možností nejjednodušší cesta do nebe. A my si můžeme postavit hlavu a naslepo kráčet, kam se nám zachce. A zakopávat o všechno, co nám stojí v cestě a nakonec spadnout z útesu. Nebo se můžeme zastavit a zeptat se na cestu. A ztišit se, abychom zaslechli odpověď. Někdy zašeptanou skrze událost nebo setkání, jindy ukrytou v hloubi duše. Není to záruka bezpečné a bezbolestné cesty. I když si budeme hlídat každý krok, objeví se kámen, který nečekáme. A strmá stezka, kterou máme zdolat, by dala zabrat i zdravým a silným - prošlápl ji ten, kdo byl zdravý, jako řípa a taky volal: "Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?"

Bože, prosím, vždycky, když půjdu zbytečně složitě nebo úplně v opačném směru, postav mi do cesty kameny, o které bych se mohla přizabít, aby mě vůbec napadlo zastavit se a začít přemýšlet, kam vlastně jdu. Až se Tě zeptám, otevři můj sluch pro to, co budeš zrovna říkat. Abych pochopila správně, co mi chceš říct. Ať třeba nejdu doleva, když řekneš "doprava," víš, že s tím mám dodneška problém. Jo, vím, že tohle závisí hodně i na mě. Já se snažím, jak nejvíc umím. A i když asi kolikrát jdu zbytečnou oklikou, věřím, že se jednou v nebi sejdeme. Amen.