Často se mi stává, že od řešení jakékoli banality se v diaogu dostanu k zásadním otázkám života, vesmíru a vůbec (ach, ta oborová deformace...). Dneska to bylo při obědě se spolužačkou. A od školních věcí jsme se přes Terryho Pratcheta dostaly k Narnii a jejímu poslednímu dílu.

"Mě ten díl strašně zklamal. Bylo mi líto jedné z těch holek, že se nedostala do Narnie," řekla ona.

"Jo, to mě taky naštvalo, ale rozhodla se sama. Vybrala si život dospěláka, ve kterém prostě není pro Narnii místo," kontrovala jsem (na moji milovanou Narnii a hlavně nejmilovanější poslední díl mi nikdo šahat nebude :D).

"Já si nemyslím, že se rozhodla úplně dobrovolně. Cítila to jinak."

"Jo, však v tom je ta volba - měla stejné startovní podmínky, jak ostatní děti, jenom se prostě rozhodla jinak a to zapříčinilo to, co se stalo. Rozhodla se nevěřit v Narnii, tak se tam nedostala."

"Ale neměla jinou volbu. Nemohla se rozhodnout věřit, když to tak necítila. Já myslím, že aby člověk něčemu uvěřil, musí to nejdřív cítit."

Pak jsem ji asi lehce šokovala a ranila slovy: "Ne, když chci v něco věřit, nemusím cítit nic."

Debata se stočila jinam (přece jenom jsme se sešly, abychom se učily na státnice...), ale ve mně to nějak zůstalo... "Aby člověk něčemu uvěřil, musí to tak cítit."

Podle téhle logiky bych už dávno nevěřila. Nevěřila v Boha, ve smysl života, v sílu modlitby, v dobrotu v člověku, v sama sebe... Anebo bych v to věřila v závislosti na fázi měsíce :D

Vůbec se v poslední době potkávám s tím, že se city nějak přeceňují. Nechápejte mě špatně, vím, že mají svou důležitou roli a je chyba je potlačovat a ignorovat, jak to dělali třeba stoikové. Ale na druhou stranu by něco, co je vlastně výsledkem chemických procesů v mozku nemělo určovat naše životy. Když někde slyším: "Já to tak cítím," otevírá se mi kudla v kapse.

No a? Já taky (někdy) cítím, že Bůh není. Mám (někdy) pocit, že moje modlitby jsou plané řeči. Cítím se (někdy) mizerně a cítím, že nemám na to, abych zvládla školu/vztahy/život vůbec. A co víc, ke stávce citů se přidává i mozek, moje druhá pojistka. A najednou i vím, že Bůh není, že modlitby nikam nemíří, že život nemá smysl. Znamená to, že je to pravda? Podle téhle logiky ano. Je to moje pravda, kterou mi nikdo nevezme, protože já to tak cítím. 

Když jsem tak rezolutně prohlásila, že když chci něčemu věřit, nemusím nic cítit, bylo vidět, jak po tváři spolužačky proběhl stín nesouhlasu. Změnila téma hovoru (nebo jsme se spíš z duchaplné odbočky dostaly zpátky k fantasy). Tak jsem jí už nemohla vysvětlit, že víra v něco není závislá na citech, ale vůli. Že nemusí jít ani o víru v Boha. Že pokud se rozhodnu, že věřit chci, tak věřit budu. Že to platí na víru v cokoli, ale já mám zkušenost s vírou v Boha - že navzdory citům v Něj věřím docela často (protože znám svoje city, které ve vleku hormonů umí kouzelné věci) a někdy věřím i navzdory rozumu (což je vůbec skvělý stav...). Moje víra není určována city a rozumem, ale zkušeností vlastní i cizí.

Úplně stejně je na tom třeba i moje rozhodnutí dostudovat. Nebo být milá na protivné lidi, ke kterým rozhodně nic, co by ve mně vzbuzovalo chuť být milá, necítím. Nebo...

Příkladů je spousta.

Berme city v úvahu. Ale nestavme je na první místo.

P.S. Možná jsem jí křivdila. Možná to slovo "cítit" použila v kontextu, v jakém ho občas používám, když nedokážu pojmenovat takovou tu jistotu spojenou s pokojem, která je zahrabaná hluboko pod city i rozumem. Jak jinak se dá nazvat ten stav věcí, kdy cítím pravý opak, rozum mi namlouvá pravý opak a já si jsem přesto jistá, že ... (Bůh je, modlitba není k ničemu, věci se dějí tak, jak se dít mají, rozhodla jsem se dobře...)?