Napsáno po výživné přednášce o Eucharistii.


zdroj obrázku: http://karenzach.com/tag/bride/

Přes barevná skla vitráží padaly sluneční paprsky a malovaly po stěnách a obrazech duhové ornamenty. Ve vzduchu se vznášel Majestát s Radostí, oba objímal nezměrný Údiv. Shlíželi pod sebe na Ženicha.

Ten před síní až k prasknutí nacpanou vznešenými svatebčany právě odříkával svůj svatební slib.

„Dávám se ti, moje milá. Se vším, co jsem a co mám. Vezmi si mne. Skládám sebe sama k tvým nohám. Dělej se mnou, co chceš.“

Sál zalapal po dechu. Části hostů připadal ten slib zbytečně moc podbízivý, část byla dojata velikostí Ženichovy lásky.

Přišla řada na ni. Pod nádhernými šaty a závojem občas matně vysvitla jizva a i když stála vzpřímeně, bylo na ní vidět, že mnoho let strávila se shrbenými zády, snad pod tíhou nějakého břemena. Upřely se na ni všechny oči. Co slíbí ona? Jaká bude její odpověď na Ženichovu absolutní lásku?

Mlčela. Mlčela dlouho. Nejdřív mysleli, že je dojatá, pak si ti v předních řadách všimli prázdného výrazu nezájmu v jejích očích. Okamžitě se otočili ke svým sousedům a ti zase ke svým, až začalo v síni bzučet jako v úle. Od úst k ústům letělo: „Nechce ho!“ „Dělá, jakoby ho ani neviděla!“ „Chudák… myslel si, že ji svým slibem přesvědčí.“ „Ne chudák. Blázen! Neměl si s ní nic začínat. Měl ji nechat ležet v tom bahně, ve kterém ji našel!“

Ženich už také chápal. „Prosím,“ zašeptal, „odpověz mi. Cokoli! Jenom nebuď zticha.“

Podívala se na něj prázdným pohledem. Vzala z jeho ruky prsten pro ni připravený a jakoby nevnímala pohoršené pohledy, odkráčela po barevných odlescích do poledního slunce. V síni se rozprostilo absolutní ticho.

A do toho ticha se ozvaly rázné kroky. Svědomitý kostelník začal pečlivě sklízet po nedělní mši. Celé nebe, které se vytrácelo z nevyvedené svatby, neviděl. Hlavou mu, Bůh ví proč, prolétla myšlenka: Odešli ti všichni opravdu ve jménu Páně…?