Inspirováno úterním evageliem a kázáním u kapucínů...

"Já jsem dobrý Pastýř. Já jsem Cesta. Já jsem Pravda. Já jsem Život. A ty jsi sůl země a světlo světa."

"Počkej, stůj. Jako já?!"

"Je tu snad někdo jiný?"

"No... jo, spousta lidí, dívej, napůl plný kostel!"

"Dobře. Jako ty. Jsi sůl země a světlo světa. Co však bude se solí, která ztratí svou chuť?"

"Ne, počkej. Musel jsi se splést. Víš, že po mně nemůžeš chtít nic zodpovědného! Už jsme to párkrát zkoušeli..."

"Nech mě domluvit. K ničemu už není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali..."

"To nezní moc pozitivně..."

"Říkal jsem ti, abys mi neskákala do řeči! Jsi světlo světa. Nemůže se skrýt město položené na hoře. A když se svítilna rozsvítí, nestaví se pod nádobu, ale na podstavec, takže svítí všem v domě. Tak ať tvoje světlo svítí lidem, aby viděli tvoje dobré skutky a velebili tvého Otce v nebesích."

"Asi Ti nerozumím. Takže Ty nechceš, abych se schovala a tvářila se nenápadně, protože Ti v jednom kuse dělám ostudu...?"

"Ne, nechci."

"A co teda chceš? Já přece nemůžu být Tvojím světlem, které je ještě k tomu někde vystavené. Neumím být v jednom kuse dokonalá."

"Chci, abys žila. Abys prostě tím, že jsi, předávala radost, kterou ti dávám. Proto jí dostáváš tak moc. To si ji chceš skřečkovat všechnu pro sebe? Abys ztichla, nesnažila se vymyslet dokonalé odpovědi a nepřemýšlela nad tím, jaké chování kdo od tebe čeká, ale nechala mě, ať mluvím a jednám skrze tebe."

"Ehm... asi to chápu... ale moc reálně to nevidím, Ježíši. Jak jsi mnou můžeš být tak jistý, když vidíš, jaká jsem?!"

"A co je na tom podle tebe nereálné?"

"Třeba to, že při nejbližší příležitosti si řeknu, že svícení bylo dost, že mě to už nebaví a půjdu si po svých."

"A jak daleko si myslíš, že dojdeš?"

"No... moc daleko ne, však jsem to už párkrát zkoušela, jak moc dobře víš."

"Vidíš. Beze mě nemůžeš dělat nic. A se mnou se zase nemůžeš stát ničím jiným, než světlem, které bude pronikat do temnot srdcí a solí, která smutnému světu dodá koření radosti. Ne, ani se na to neptej. Není tvojí věcí vědět, proč zrovna ty a proč jiní ne. Vševědoucí jsem tu z nás dvou já."

"Eh... dobře. Mám sto chutí Tě zas odmítnout, prostě proto, že je mi jasné, že na to nemám. Ale - i Všemohoucí jsi z nás dvou Ty. Jestli ze mě chceš mít lampu, ve které budeš hořet, tak si ji i vyčistíš, abys vůbec byl trochu vidět. Jediné, co můžu dělat já, je žít, jak nejlíp umím. Nebude to dokonale. Dokonalost už budeš muset dodat sám. Tak. A zas jsi mě přemlouval a já se nechala přemluvit. Ale prosím, pokud se Ti bude opravdu dařit ze mě to světlo dělat, moc mi to nedávej najevo. Já bych si totiž začala myslet, že je to mojí zásluhou. A myslím, že za mě nechceš mít Pyšnou princeznu."

"Tohle bude záležet i na tobě. Nesmíš ale nikdy zapomenout to, co jsi už říkala - z nás dvou jsem Všemohoucí já."

(zdroj: http://www.beliefnet.com/columnists//angelsonyourshoulder/files/2011/08/candle2520in2520hand.jpg)