Aneb Jak manželé po dvaceti letech…

                Abychom mohli začít pěkně popořádku, je třeba vrátit se ještě na chvíli do minulosti. Večer předešlého dne totiž Ondra nejenom, že napsal svůj první pohled, on i ve spolupráci se Charlottkou a Virginií zamluvil i albergue! Charlottka měla už vybráno jedno podle ní velice sympatické, asi pět kilometrů za Arzúou, tím opravdu posledním velkým městem před Santiagem. Toto město se ale do našich předsantiagovských posledních měst nepočítá, jelikož jsme neplánovali tam zůstat.

                Tak jsme ráno, už opět v naši obvyklou dobu okolo půl sedmé, vyrazili na dvaadvaceti kilometrovou trasu končící v Bures. Nic nenasvědčovalo tomu, že by měl být tento den výjimečný víc, než jiný, tvářil se naprosto obyčejně, takový poutnický standard. Nebo že by ta duha, kterou jsme potkali, byla znamením něčeho speciálního…?

                Až do desáté dopolední, kdy nás ze zbožného modlení se růžence vytrhla skupinka mladých v čele s okolárkovaným duchem snad ještě mladším týpkem (do typických španělských padres, které jsme potkali, měl daleko) a chtěli po nás, ať se vyfotíme s nimi a s vlajkou s papežem Františkem, že prý tak loví každého poutníka a fotky pak dávají někam na Facebook.

                A že se těší, že se potkáme večer na mši pro poutníky v Arzúe. A vůbec byli ohromně milí a mě bylo poprvé za den líto, že v tom posledním velkém městě nezůstáváme – nejenom, že bychom mohli na mši, ona by to dokonce byla extra mše s tímhle týpkem, kterému rozumím a který je ze všech kněží, které jsme zatím potkali, ten nejsympatičtější! S radostí jsme prohlásili, že možná ano a vyrazili dál. I když jsme se na ničem nedomluvili, já už věděla, že na tuhle mši prostě chci. Už jsem se zase pomalu smiřovala s tím, že dnešek strávíme v nějaké díře, kde nebude ani obchod, natož kostel a tady se mi otevíraly netušené možnosti! Takový dárek prostě nejde odmítnout. Tak jsem začala lanařit své souputníky k bláznivému plánu – dorazíme pět kilometrů za Arzúu, občerstvíme se a navečer se projdeme zase zpátky. A pokud se nám nebude chtít chodit, něco si stopneme.

                Z milého setkání jsme byli nadšení všichni, takže přemlouvání zas tak velkou práci nedalo. Realizace, to už bylo něco jiného. Ale nepředbíhejme.

                Arzúou jsme sice jenom procházeli, přesto jsme se v ní potřebovali zdržet a nakoupit nějaké jídlo. Rezervované albergue totiž mělo použivatelnou kuchyň (jak jsme si pěkně prozřetelně dopředu zjistili), tak proč si neuvařit třeba… rizoto a la Akce v supermarketu? Samotná návštěva obchodu byla zážitkem. Šli jsme jenom na něco k obědu, klukům docházela snídaně. Tak Lenka zůstala hlídat batohy a já byla vyslána jako doprovod těm dvěma, aby se náhodou neztratili. Nakupovali jsme každý, co jsme potřebovali, až jsme dorazili k rýži. I začali jsme řešit dilema – kterou z těch padesáti druhů, co tam mají? Protože jsem byla už žena zběhlá v poutnických nákupech, moc jsem se nerozpakovala a vzala jedno menší balení – přece jenom ještě chvíli půjdeme a i když se to nezdá, tak i půl kila navíc se docela pronese. Později u pokladny jsem se ale stala svědkem zázraku – rýže se rozmnožila. Místo balení, které jsem vybrala já, nám v košíku ležel kilový pytel. Za zázrakem byli kluci, kteří nehleděli na zatížení svých zad, nýbrž peněženek a radši koupili o padesát centů levnější a o půl kila těžší rýži. Ano, samozřejmě, že v normálních rodinách se tohle dělá. Normální rodiny totiž svoje nákupy odnesou domů, kde pak slouží ještě dlouhý čas. Poutnické rodiny jsou na tom ale o trochu jinak. Když si poutnická rodina koupí kilo rýže, tak ji bude tahat do nejbližší kuchyně, tam uvaří odpovídající množství (asi půl kila) a zbytek nechává dalším poutníkům, protože se jí nechce tahat ty zbytečné gramy navíc.

                Na toto téma jsme se se Šimonem zvládli hádat docela dlouhou chvíli. A tu chvíli mi nejvíc za celou pouť připadalo, že jsme jak manželé po dvaceti letech. Máme se ohromně rádi, sdílíme spolu kdeco, víme o sobě první poslední… ale vzájemně bychom se zabili pro padesát centů :D Podle toho se asi pozná opravdu pevný vztah – když jediné, co nám vadí tak, že se kvůli tomu musíme hádat, jsou blbiny. A když i u toho hádání moc dobře víme, že to napůl vůbec nemyslíme vážně a že v průběhu zjistíme, že nás to předhazování na jedné straně nepraktičnosti a na druhé nešetrnosti vlastně baví.

                Pět kilometrů se zase nějak protáhlo. Možná proto, že Průvodce čerpal informace z ukazatelů na silnici, která se vinula pěkně rovně, kdežto mi jsme si procházeli docela slušným slalomem v dalším kouzelném lese. A tak se z pěti kilometrů stalo minimálně deset. Nějak jsem si nedokázala představit, že bych tu vzdálenost šla ještě dvakrát (ta mše, pamatujete?), ale rozhodla jsem se tím nezabývat. Jestli bude Bůh chtít, tak nás tam nějak dostane.

                Albergue bylo špičkové. Skoro prázdné (komu by se chtělo zacházet di do Horní Dolní se třemi domy a ničím jiným, když se dá zůstat ve městě?) a hlavně… ty sprchy! Tři různé páky a spousta trysek. Prostě – skoro ráj.

                Ale jenom skoro. Bylo nutné ta dokonalá místa opustit a začít zase žít. Uvařili jsme si, najedli se a odpočali a Charlottka, kterou jsme seznámili s naším úmyslem dostat se nějak na mši, zjistila, že z necelý kilometr vzdálené autobusové zastávky jezdí něco každou čtvrt hodinu. Nádhera! Pane Bože, Ty nás tam fakt chceš!

                Tak jsme se vypravili, zastávku bez problémů našli… a v určený čas autobus nikde. Po deseti minutách, kdy jsme si poprvé zkoušeli stopovat, nakonec dorazil a dovezl nás do města pěkně včas. Do narvaného kostela jsme dorazili asi tak minutu před začátkem a rozprchli se na různá místa podle toho, kde zrovna kdo ochotný ukazoval, že se ještě někdo vleze.

                Mše byla opravdu nádherným darem. Kromě „našeho“ kněze ji celebrovali dva další, farnost prožívala výjimečný den – vysílání jedné farnice na misie do Argentiny. Věděli jste, že vyslání misionáře má svůj vlastní obřad? Já taky ne. Paní při něm přijala požehnání a slibovala, že bude plnit svoje poslání šířit Boží slovo. Nejdojemnější okamžik pro mě nastal, když políbila Bibli. Uvědomila jsem si, jak si Písma kolikrát málo vážíme. A přitom jsou na světě lidi, pro které je tak drahé, že kvůli němu opouštějí svůj domov… jenom proto, aby se mohlo šířit, aby jeho hodnotu poznali i jiní… Totéž pak s křížem. Je pro nás radostná zvěst tak důležitá, že jsme schopni jí podřídit absolutně všechno…?

                Po mši jsme s Charlottkou vyrazili obhlédnout město. Co kdybychom objevili hřiště?
Zcela nečekaně jsme na jedno narazili. Tak jsme si zase vyhráli se vším, co nám přišlo pod ruku… a už byl čas jít zase domů. Jenže jak? Autobusy jezdí sice pořád, ale to je docela nuda. Když nám to stopování nevyšlo cestou tam, nepodnikneme ho cestou zpátky? Jediný, kdo se naprosto nudně svezl autobusem, byl Šimon, který už neměl nervy a síly na zastavování cizích lidí nebo chození dalších kilometrů.

                Tak jsme s Lenkou, Ondrou a Charlotte vyrazili. A po pár neúspěšných pokusech naznali, že čtyři je opravdu velká skupina, že nás spíš někdo nabere, když se rozdělíme. Ondra proto vyrazil jako první, aby mohl chránit Charlottku, po chvíli jsem se za nimi vypravila já s Lenkou.

                Není lepší chvíle na vyprávění děje filmu o znásilnění a vraždě dvou stopařek natočeného podle skutečné události, než je stopování v podvečerním přítmí. Adrenalin nám stoupal do nebeských výšin pokaždé, když jsme mávaly zdviženými palci – napůl jsme doufaly, že nám někdo zastaví, napůl bychom byly radši, kdybychom si to bezpečně došly po svých. Když tu nám zastavilo tmavé obrovské auto. Normální člověk by do něho po vyslechnutí výše zmíněné děsivé historky nevlezl, i kdyby čtyřicátník za jeho volantem byl sebesympatičtější, ne tak my – s radostí jsme se k němu nasáčkovaly a nechaly se zbylé kilometry dovést. Naštěstí tenhle sympatický čtyřicátník nepatřil mezi sympatické čtyřicátníky-úchyly a v pořádku nás vysadil pár metrů od albergue. Nicméně naše nadšení z přežití a z toho, že nám opravdu někdo zastavil, bylo nezměrné. A proto, jak pravila Lenka, čiší z téhle fotky „čirá radost.“ :)

                Ondra se Charlotte takové štěstí jako my neměli. Ale nevypadali, že by jim to moc vadilo. Ono ani taková procházka při západu slunce, byť po okraji rychlostní silnice, není tak úplně k zahození. :)

                A teď už jenom sdělit všechny zážitky, zapsat si všecko podstatné a zalézt do spacáků, abychom se na ten poslední den, kdy ještě nebudeme v Santiagu, pořádně vyspali. :)