Aneb Silencium

                Den byl opravdu, jak už bylo řečeno minule, spací. V albergue jsme se nasnídali a vyráželi až o čtvrt na devět (což je na nás opravdu hodně pozdě). Čekalo nás jenom patnáct kilometrů do Mélide, Santiago se smálo ze vzdálenosti tak na tři dny cesty. Protože to byla krátká trasa a protože jsme byli už jenom kousek od Santiaga, napadlo Lenku zrealizovat moji myšlenku, kterou jsem chtěla uvést v život právě na krátké trase a kousek od Santiaga. Den v tichu. Všichni jsme pozorovali, že nám rozjímání dělá moc dobře a že hodina je někdy moc málo (a někdy pro změnu až moc :D) na to, aby člověk s Hospodinem probral všechno, co potřebuje. A tak mě napadlo, že někdy ke konci pouti si prostě vytvoříme prostor na to, abychom nějak vstřebali všechno to, co jsme zatím jenom čerpali, utřídili zážitky a/nebo životní priority, zkusíme si nějak sesumírovat, s čím že to vlastně chceme odejít… a to nejde stihnout za hodinu. Návrh byl přijat s typickým všeobecným nadšením („Mně je to jedno…“ „Já jsem pro, ale záleží na vás…“ „No, klidně, ale rozhodněte se vy, na mě to nestojí.“ A z toho plyne, milé děti, další ponaučení. Nebojte se, hlavně v malých skupinách, které fungují svépomocí, vyjádřit svůj názor. :D) a my vyrazili, od vyjití z města ponořeni do ticha.

                Duchaplné rozjímání trochu kazily davy. Zrovna dneska jsme se totiž zařadili do hlavního poutnického proudu a pěší dálnice, které bývaly v brzkých ranních hodinách prázdné, hrozily občas zácpou. A mlčte si, když vás co chvíli někdo zdraví, občas vás mine celá rodinka se třemi dětmi a do toho máte při pauze štěstí na známé tváře, které si chtějí povídat.

                Ale jsme stále na pouti a všechno se učíme brát jako dar a ve všem hledat krásu a Boží záměr. Tedy i docela otravné davy poutníků, které kouzelnému Caminu ubírají na kouzlu.
                Opravdu ubírají? Nejsou i ty davy součástí cesty? Rozplýváme se nad krásou Božího stvoření, kytička tu, strom tam, kravička nebo ovečka onde… a když máme možnost pozorovat vrchol celého stvoření, Jeho obraz, tak jsme nepříjemně vyvedeni z míry a máme pocit, že ty bytosti okolo nás jenom všechno kazí. Ano, člověk je sice trochu pokažený hříchem a o jeho nedokonalostech se přesvědčujeme dennodenně… ale důstojnost Božího obrazu (teologové ať mě opraví, ale tuším, že nikdo kromě člověka, ani andělé, na které se díváme jako na bytosti vyšší než my, nebyli stvořeni k podobě Boží) už ignorujeme. Co, Božího obrazu! Božího dítěte! Stvoření bylo první částí tvoření toho, kým jsme. Spása druhým. Každý člověk, kterého míjím, je Bohem chtěný, krásný takový, jaký je, a navíc i draze zaplacený! Pohled na jediného člověka by nás měl uvádět ve stejný úžas, jako pohled na nejkrásnější přírodní scenerii, ne-li ve větší.
                A navíc, aspoň si můžeme připadat třeba i jako svatá rodina, která putovala do Jeruzaléma. Ty davy byly tehdy možná ještě horší (přece jenom, Velikonoce, všichni Židé se hrnuli do hlavního města… to teprve musela být zkomercionalizovaná trasa! Zvlášť s židovským smyslem pro obchod.).
                Není taky nádherné pozorovat, kolik lidí má společný cíl, kolik lidí spojuje jedna cesta? To, co se zdálo být negativem, rozptýlením na cestě, je najednou příležitostí rozjímat nad putující církví. Podobný dav poutníků a turistů, lidí, kteří si poctivě tahají svůj těžký bágl, těch kteří si ho nechají vozit i těch, kdo si prozřetelně sbalili lehký, lidí, kteří berou cestu zodpovědně a připravují se i těch, co se rozhodnou na poslední chvíli a jen sbalí pár švestek, introvertů, extrovertů, jazyků znalých i domlouvajících se improvizovanou znakovkou… celý tento barevný zástup šlape a klopýtá k nebeské bráně. Každý se svými (ne)schopnostmi. I my. Cítíme se výjimečně, ale dav tvoříme úplně stejně jako Američanky s perfektní manikúrou, bosý Korejec, upovídaní francouzští manželé nebo Charlottka s Virginií.

                A co si vlastně z toho téměř měsíce stráveného s permanentně sbaleným báglem odnáším? Změnila jsem se nějak? Posunula se dopředu? Vyspěla? Vytrénovalo se mi kromě nohou i srdce? Jaká vlastně jsem…?

                V první řadě jsem Boží. Patřím Jemu, On si mě vyvolil a posvětil už v mateřském lůně (a to doslova… kdo má to štěstí zažít biřmování u maminky v bříšku a o téměř dvacet let později jím projít „naostro“? :) ), křestní vodou přijal za vlastní. Ať už se v životě stanu čímkoli, musím si vždycky hlídat to, abych u toho zůstala Jeho. A je už jedno, jestli budu vytírat podlahu a starat se o deset dětí nebo sedět v chytrých knížkách a čekat na Nobelovku (nebo všecko najednou :D ), záleží jenom na tom, abych zůstala Alžbětou, tj. Bohu zasvěcenou.

                Ale končím rozjímání. I my skončili ve vesničce kousek od Mélide v kostele sv. Jana Užnevímjakého. To místo se ale určitě stalo památným pro Šimona, protože si v něm málem nechal svůj dokonalý asijský klobouk, který tvořil součást jeho neodolatelné image, kterou si chtělo spousta poutníků zvěčnit aspoň fotkou.

                V Mélide (už opravdu posledním velkém městě před Santiagem) jsme vlezli do prvního albergue s kuchyní, zamluvili Charlottce místo a čirou náhodou se sešli s Virginií (na kterou jsme si telefon už nesháněli, jeden anděl strážný nám stačil) a uvařili si královský oběd. Lenčiny oblíbené brambory s dušeným hráškem a mrkví, kvůli klukům doplněné o přírodní kuřecí řízky (na naše kulinářské plány přišlo zklamané: „A to jako k tomu nebude žádné maso?!“ Těm smutným očím nešlo odolat.) Opravdu se nám to povedlo, z kila hrášku (a odpovídajícího množství mrkve, zemáků a masa) nezbylo skoro nic. A to skoro nic pak kluci dojedli na večeři.

                Prošli jsme si město, protáhli si hlasivky v kostele, ve kterém jsme zůstali i na mši. Místní padre měl asi teprve chvilku od svěcení – nejenom, že mu nebylo padesát a víc, ale ještě k tomu si opravdu dával pozor na to, co dělá, v některých chvílích pečlivost sama. Příjemná změna po dnech, kdy jsme byli svědky pokusů o překonání rekordu nejkratšího času slavení mše.
                Svým zpěvem jsme znova získali pár fanoušků, kteří si nás cenili o to víc, když zjistili, že opravdu nikde profesionálně nezpíváme. Že by nám z toho už rostl nos nahoru? Nebo jenom hledíme do nebeských výšin a rozjímáme o rajských radostech, jež tam na nás čekají…? To už posuďte sami. :)

                Cestou do našeho dnešního „domů“ jsme to už tradičně s Charlotte a nově s Virginií vzali oklikou přes dětské hřiště. Je třeba vybít přebytečnou energii, aby se dobře spalo, kdo si hraje, nezlobí a jenom děti trefí do nebeského království. Mezi předškolníma a školníma prckama jsme se dokonale vyjímali :) Čekali jsme sice k večeru už vylidněné hřiště, ale osmá a devátá hodina je nejspíš nejlepší čas na venčení dětí – teplota klesla a ráno asi nikdo nevstává, takže žádné spaní hned po Večerníčku, jak u nás :D

                Po dostatečném vyřádění se jsme se konečně vrátili slavit, že jsme zase kupodivu přežili. A že (okamžik pro nadšené hvízdání a potlesk) Ondra napsal konečně aspoň jeden pohled! Sice jenom ten, který musel dorazit k adresátovi těsně před tím, než dorazíme k cíli, ale stejně: Hurá, sláva, aleluja, tři dny se radujme! A pak znova, protože uplynou přesně v okamžiku dosažení našeho cíle. Ale o tom zas potom.