Pohádka pro děti? Nebo spíš pro dospělé? Nebo dokonce realita? Pane, neodcházej, bez Tebe přece už nemůžeme žít... ne, když jsme Tě poznali! - Ale moje nejmilejší, já neodcházím. Jenom se budeš muset naučit znát mě jinak. Nikdy tě neopustím. Teď jsem na sebe vzal podobu, ve které bylo pro tebe snadné mě vidět a chápat. Ale moje skutečná podoba je mnohem větší. A toužím po tom, abys ji poznala. Odejdi do svého světa a svého života a hledej mě tam. Budu čekat.

Děti vystoupily ze člunu a začaly se brodit - ne směrem k vlně, nýbrž jižně, s vodní stěnou po levé ruce. Nemohly by vám říct, proč to udělaly - byl to jejich osud. A třebaže se na Jitřním poutníku všichni cítili - a také byli - velmi dospělí, teď si připadali právě opačně a jak se brodili lekníny, vzali se za ruce. Neunavili se. Voda byla stále teplá a stále mělčí. Posléze se ocitli na suchém písku a pak na trávě - na velikém rovném prostranství, porostlém jemňoučkou, krátkou travičkou, které se táhlo téměř na úrovni Stříbrného moře všemi směry; a nikde nebyla v dohledu byť i jen krtčí hromádka.

A samozřejmě - jako vždycky na úplně rovném prostranství bez stromů - i tady se zdálo, že před nimi nebe klesá dolů a dotýká se země. Ale jak šli dál, spatřili tu nejpodivuhodnější věc - tady se konečně opravdu nebe dotýkalo země. Byla to taková modrá zeď, krásně zářivá, ale skutečná a pevná, podobná ze všeho nejvíc asi sklu. Brzy si tím byli úplně jisti. Teď už byli velice blízko.

Ale mezi nimi a oblohou stálo na zelené trávě něco tak bílého, že to oslňovalo i jejich ostříží oči. Přišli blíž a zjistili, že je to nějaký Beránek.

"Pojďte se nasnídat," pravil Beránek svým hlasem, který měl barvu jako mlíčko.

Tu si teprve všimli, že na trávě hoří oheň a na něm se peče ryba. Posadili se a snědli ji; po dlouhé době zase dostali hlad. A bylo to nejlepší jídlo, jaké kdy okusili.

"Prosím tě, Beránku," ptala se Lucinka. "vede tudy cesta do Aslanova králoství?"

"Pro vás ne," pravil Beránek. "Pro vás vedou dveře do Aslanova království z vašeho světa."

"Cože?" zvolal Edmund. "Ona vede i z našeho světa cesta do Aslanova království?"

"Do mého království vede cesta ze všech světů," pravil Beránek; a jak mluvil, jeho sněžná bělost náhle zazářila zlatem, rychle vyrostl a byl to Aslan sám; tyčil se nad nimi a vytřásal z hřívy světlo.

"Aslane," ptala se Lucinka, "řekneš nám, jak se z našeho světa dostaneme k tobě do království?"

"Budu vám to pořád říkat," odpověděl Aslan. "Ale nepovím vám, bude-li to dlouhá nebo krátká cesta; jenom to vám řeknu, že vede přes řeku. Toho se však nebojte, neboť ve mně máte přes každou řeku most. A teď pojďte; otevřu vám dveře skrz oblohu a pošlu vás zpátky do vašeho světa."

"Prosím tě, Aslane," řekla Lucinka, "než budeme muset jít, řekneš nám, kdy se můžeme vrátit do Narnie? Prosím tě. A prosím, moc prosím, ať je to hodně brzo!"

"Nejmilejší moje," řekl Aslan velmi jemně, "ty a tvůj bratr se už do Narnie nikdy nevrátíte."

"Aslane!" zvolali zoufale Edmund i Lucinka zároveň.

"Už jste vyrostly, děti," řekl Aslan. "Teď musíte víc přilnout ke svému vlastnímu světu."

"Ty víš, že o Narnii nejde," vzlykla Lucinka. "Jde o tebe! Doma se s tebou nesetkáme. A jak budem moct žít, když už se s tebou nikdy nesetkáme?"

"Ale my se setkáme, nejmilejší," řekl Aslan.

"Ty - ty jsi tam taky, Pane?" zeptal se Edmund.

"Jsem," odpověděl Aslan. "Ale tam mám jiné jméno. Budete se muset naučit znát mě pod tímto jménem. Do Narnie jste se dostali právě proto, abyste mě tu trochu poznali a mohli mě potom lépe poznávat tam."

"A Eustác se už taky nikdy nevrátí?" ptala se Lucinka.

"Dítě," pravil Aslan, "opravdu to potřebuješ vědět? Pojďte, otevřu vám dveře skrz oblohu." A pak to přišlo všechno najednou: pohyb té modré stěny (asi jako když rozhrnujete závěsy), záblesk strašlivého bílého světla zpoza nebe, dotek Aslanovy hřívy a na čele Lví políbení, a pak - Lucinčina ložnice u tety Alberty v Cambridgi.

(Poslední stránky Plavby Jitřního poutníka od C. S. Lewise)