Když já se chystám do zpovědnice, je to vždycky na dlouho. To mi nejdřív dojde, že něco není úplně v pořádku. Pak mě napadne, že bych s tím měla něco dělat. Následně mi začne šrotovat, kdyže jsem byla naposled u zpovědi, jestli nebude chyba tady. Většinou zjistím, že od poslední návštěvy toho kouzelného místa, kde se z hříšníků dělají (aspoň zase na chvilku) svatí, uběhl plus mínus měsíc. A pak to začne. Plánování. Takže, kdy se to hodí? Dneska? Dneska ne, to nestíhám... celý den ve škole, spousta práce... ani čas na přípravu by nebyl. Zítra? No... ale to nepůjdu na mši tam, kam bych chtěla ke zpovědi... a pozítří zase nemám čas... a tak to pokračuje, dokud si nepřiznám, že stav je už opravdu krizový. Naplánuju si den D, sním o tom, jak je pořádně připravím... a zase nic. Je tu škola, je tu tohle, je tu ono, Bože počkej, chápeš, že se to samo neudělá.

Zhruba tento případ nastal dneska. Už od rána jsem se těšila, že navzdory tomu všemu, co nestíhám, co se na mě valí a před čím se zkouším schovat, si tu hodinu udělám, poctivě se nachystám a obnovím milost posvěcující. Když ale nastala ta správná hodina, já se ne a ne odlepit od počítače. Napsala jsem míň, než jsem chtěla! Sice jsem u toho docela slušně prokrastinovala, takže si za to můžu sama, ale stejně, ta půlstránka je málo! Ještě něco zkusím, ještě minutu, dvě, deset... ještě musím odpovědět na zprávy... A musím vůbec ke zpovědi? Zase říkat totéž, vlastně ani pořádné hříchy to nejsou, mrtvoly po mě nikde nezůstávají, do kostela chodím, pravidelně se modlím... a na zbytek stačí úkon kajícnosti ve mši, ne? Na co zpověď a pak ještě mše? Není to už moc velký luxus? Neměla bych si takovou skvělou věc, jako je odpuštění hříchů, šetřit? A ještě k tomu období, které jsem teď prožívala, zase tak hrozné nebylo, dokonce se mi víc věcí povedlo, než nepovedlo...

Tušila jsem, že v tom bude mít prsty někdo, kdo moc dobře ví, jakou má svátost smíření doopravdy cenu a hodlá udělat všecko pro to, abych k ní nedošla... nejlépe do konce života. Tak jsem se v rámci možností aspoň symbolicky připravila a řekla si, že když přijdu včas a nebude moc velká fronta, sfouknu to ještě dneska.

Včas jsem nepřišla, u zpovědnice lidí, jak kdyby bylo před svátky. OK, tak dneska ještě vydržím, šlo to doteď, půjde to dál. Beztak ještě není tak úplně třeba tam jít, ještě to počká. 

Tak jsem, spokojená sama se sebou (přece jsem dělala, co bylo v mojich silách a možnostech, abych se ke svátosti smíření dostala... to, že to nevyšlo, holt znamená, že to fakt tak nějak mělo skončit...) zůstala na mši. 

Tím ale příběh nekončí. Pánu Bohu se už znelíbilo sledovat, co všechno jsem schopná si vymyslet a jak všelijak si okecat všechno možné i nemožné a rozhodnul se vyjasnit mi všechno pěkně na rovinu.

Otec kázal o evangeliu. Celé to podobenství o vinném kmeni a ratolestech převedl do praxe. Jestliže je Ježíš kmen a my ratolesti, je Otec tím, kdo se o révu stará. Prostřihává větve a dneska navíc (což by Ježíš určitě dodal, kdyby to vyprávěl dneska, protože dneska se to tak dělá :) ) i stříká proti plísním. Prý každý víme, že úponky, které berou sílu hroznům, se musí odřezat. Ti, kdo nemají víno (což byla asi většina přítomných), si to můžou představit na rajčatech - taky se tam musí ustřihnout zbytečné šlahouny, aby rajčata byla správně velká a zralá. Tak Bůh Otec ořezává i nás, ořezává všechno, co v nás roste navíc - pýchu, špatné sklony a podobné věci. A my mu v tom můžeme pomáhat, když se budeme snažit o pokoru. Ale ještě je tu ten postřik. Ty šlahouny, to jsou věci, které vychází z našeho nitra. Kdežto plíseň přichází zvnějšku, je viditelná (a občas pro úrodu i destruktivní). Proto je třeba postřiku. A někteří si pro takový postřik chodí každý měsíc do zpovědnice. 
Tady jsem zvedla hlavu a zbystřila. Ne, Bože, to snad nemyslíš vážně?! Když s Tebou zkouším mluvit a ptám se na závažné věci, tváříš se, jak kdybys nebyl a teď tohle?! Jako fakt?!
Prý jsou i sestřičky, které si pro postřik chodí i jednou za čtrnáct dní. A je to docela užitečná věc - přece nechceme, aby nás sežrala plíseň. Potřebujeme podobnou ochranu, štít proti hříchu.
Takže nechme Boha, aby stříhal zbytečné úponky a choďme pravidelně na postřiky, aby naše ovoce, podle kterého nás svět pozná, bylo opravdu hojné a šťavnaté.

zdroj: http://files.zahradni-centra.cz/200000857-c255ac34dc/vin%C3%A1%20r%C3%A9va.jpg

Dobře. Chápu. Zítra se potkáme ve zpovědnici. Teď už určitě.