Aneb Návrat ztraceného korýtka

Ráno se všechno zdálo ideální. Brzký odchod, příjemně nízká teplota i frekvence poutníků na cestě, pomalu prosvětlující se svět slibující nádherný den, hodina cesty za námi, někde před námi královské město Palas de Rei… když tu náš Rey (teda, Ondra… náš slang nabýval stále nových a nových podob) zahlásil: „Nechal jsem si v kuchyni v albergue korýtko.“ Katastrofa! Konec světa! Korýtko (pokud o této památné věci ještě nebylo nic řečeno, teď je ten nejvyšší čas) byl Ondův ešus na snídaňové müsli… čili věc, bez které by Ondra nesnídal. Původní korýtko už dávno leželo stovky kilometrů za námi, v těch chvílích měl přivlastněný můj dokonalý letitý hliníkový ešus, téměř relikvii naší rodiny, kterou jsem hlídala jako oko v hlavě… dokud jsem ho nepůjčila Ondrovi. Představa, že bude navěky ležet někde v Portomarínu se mi ani trochu nelíbila. Ale co podniknout? Náš robokop byl sice běžec zdatný a byl skoro odhodlaný vrátit se zpátky (tak mě měl rád a tak mu na korýtku záleželo!)… jenže stojí nám korýtko opravdu za dvě hodiny, během kterých bychom se mohli posunout o celých deset kilometrů? Bylo to další životní dilema.

                Už jsem se skoro smířila s tím, že milé korýtko už v životě neuvidím. Skoro. Dvě hodiny sice neztratíme (stačilo, že hádání se, co dál, jsme obětovali půlhodinu), ale přece, nějak by to šlo, ne…? Samozřejmě, že šlo. Všechno přece jde, když se chce a když je člověk na Caminu.

                Stalo se totiž předchozí večer, že Ondra si po zkušenostech se zmatky s ubytováním vyměnil číslo se Charlottkou, abychom si mohli dávat vědět, jak se nám změnily plány. A Charlottka přece vždycky vychází později, než my! (Skoro každý vychází později, než my…) A taky je naším andělem strážným, takže nebylo nic jednoduššího, než vzít telefon a zavolat jí. Taky už byla na cestě, ale ještě nevyšla z města… a deset minut cesty ještě tak moc není. Tak jsme zachránili korýtko a mohli putovat v zaběhnutém rytmu dál. Zpívánky se staly nepostradatelnou součástí dne, Hlahol v mobilu stejně neocenitelný jako Průvodce.

                Čím víc se blížil cíl naší cesty, tím víc nám splývala krajina i průběh cesty. Ty milé lidi jsme potkali dneska nebo včera? Nebo dokonce předevčírem…? A ty pohádkové domečky… nešli jsme už okolo něčeho podobného? Ten kostel… tam ten, s tím, víš s čím…? Ten jsme potkali kdy?

                A čím víc se blížil cíl naší cesty, tím víc jsem flákala kronikaření. Z poutního deníku se totiž definitivně stal deník osobní a já sobecky nejdřív zapisovala svoje nepublikovatelné moudra… a s mírným zpožděním i to, že jsme přece odněkud někam došli a že jsme přežili :D  

                Proto jenom vím, že jsme nakonec šťastně dorazili. Že albergue bylo vybavené tak dokonalou klimatizací, až mě to vyhnalo na přímé slunko, ať nachytám trochu bronzu, když už jsem v tom Španělsku. A zatímco já chytala a u toho četla Narnii (ze které jsem pak brala podměty k rozjímání), ostatní si šli prohlédnout královské město. Měli jsme přece Krále a Královnu (čili Reye a Reinu) a ti dva si prostě museli svoje město pořádně prohlédnout!

                Protože sluníčko je sice skvělé, ale okolo albergue se motala spousta lidí a já docela potřebovala dávku ticha na zpracování všeho, co se mi honilo hlavou, vydala jsem se hlídat nám místa do kostela. Měla jsem zůstat u albergue, kde si jenom dva pánové nadšeně vykládali u piva. V domě Páně jsem nejdřív málem dostala čtení (naštěstí se mi milého pána povedlo přesvědčit, že tak složitý španělský text nezvládnu… udělala jsem dobře. Když jsem to o půl hodiny později poslouchala, bylo mi jasné, že bych si zlámala jazyk :D) a pak, když každá místní babička seděla na svém místě… milý pán odkryl kazeťák stojící v pravé části kostela a pustil… růženec. Ano, opravdu. Růženec. Babičky asi měly pocit, že mají slabé hlasivky.

                Mše, navzdory lehce děsivému zážitku s kazeťákem, byla docela dlouhá, padre věděl, kdy má co udělat a hlavně mluvil pomalu. Takže jsem rozuměla i evangeliu (uzdravení člověka s chromou rukou v sobotu) a pak i hlavní myšlence kázání – kdo byl doopravdy nemocný? Ten člověk nebo farizeové, kteří stavěli zákon nad lásku a mezilidské vztahy? A jak jsme na tom my?

                Pán pouštějící kazeťák a vrážející mi čtení byl asi místním pánem pro všechno, mši docela obstojně doprovázel kytarou a sólovým zpěvem.

                Duchovně občerstveni jsme se vraceli, abychom naplnili i žaludky a dostali ještě tento nádherný dárek:

                Ach, ta romantika! A Boží marnotratnost… zahrnoval nás různými drobnostmi už od rána, pak sám přišel ve slově a chlebu a nakonec nám ještě vymaloval tohle… nádhera :)

                Po západu slunce přišel čas na večeři a regeneraci. Ondra se šťastně shledal se svým (mým) korýtkem (jenom památná fotka toho okamžiku chybí…), slíbil, že ho bude hlídat jako oko v hlavě a já slíbila, že budu hlídat jeho hlídání, namasírovali jsme si nožky, zjistili, že Ondra s Lenkou mají puchýř(ek) na úplně stejné části nohy… a šli spát… už v jedenáct! Spací dne, vítej!