Aneb Glóry, glóry, alelůjá!

Ten den neděle byla, ten den jsme neměli čas, ten den neděle byla, za týden bude zas…

                Jak přijde neděle, jenom ubohým poutníkům zkomplikuje život. Obchody zavřené, všude mrtvo, mše se slaví zásadně dopoledne, tj. v čase, kdy se toho má nejvíc ujít… Ano, samozřejmě, že neděle je dnem Páně a odpočinku a mělo by se to podepsat i na denním režimu všech, kteří tuší, že existuje nějaké třetí přikázání. Ale neděle je pro člověka, ne člověk pro neděli. A dá se světit i jiným způsobem, než kratší trasou nebo úplným volnem, zvlášť, když ani jedno není v dané situaci nejlepší volbou. Kvůli nedělní kratší trase by bylo třeba vypustit duši o den později nebo se smířit s tím, že projdeme velkými městy s velkými možnostmi a skončíme zase v nějakých dírách u cesty. A z absolutně volného dne jsme měli hrůzu – co když se naše nohy rozlenoší tak, že je budeme muset zase bolestivě rozcházet?!

                Měli jsme před sebou Portomarín, další poslední velké město před Santiagem. Protože předpověď počasí hlásila návrat španělského vedra a protože ve městě byla nejpozdější mše v jednu hodinu po poledni, vyráželi jsme za hluboké tmy a nasadili ostré tempo. Dle absolutně nespolehlivých patníků u cesty jsme překonali kouzelnou hranici poslední stovky kilometrů… od teď už bude jejich počet jenom dvojciferný. Prapodivný pocit, že musíte ujít už JENOM osmdesátku.

                I když Šimon málem vypustil duši (jeho robokopí přerod byl nejdramatičtější), do kostela jsme se dostali přesně 12:50. Nádherné načasování… pokud by teda byla obyčejná neděle a ne místní fiesta. Domorodci tak vehementně chystali a snažili se, aby všechno bylo dokonalé, že samotná mše začala (navzdory údaji na nástěnce… už neplatí ani černé na bílém) 13:40. A opravdu stála za to.

                Hlava na hlavě, víc, než jeden kněz a – pozor – chrámový sbor. Ano, opravdu! Stáli v pravé části presbytáře, varhany nahradili akordeonem. Dokonce občas zapěli i dvojhlas. A jednoznačně největším hitem byla píseň před evangeliem. Nejdřív jsme mysleli, že máme slyšiny. Ale ne. Chrámem se v několikahlasé úpravě s doprovodem tahací harmoniky neslo: „Glóry, glóry, alelůjá, glóry, glóry, alelů-ůjá…“ Protože text o černém muži, který pod bičem otrokáře žil nahradily nějaké španělské duchaplné verše o El Señor Jesús, jeho amor (čili lásce) a podobných duchaplných věcech museli jsme působit jako hodně velcí blázni, když jsme se snažili zadržovat záchvaty smíchu.

                Ke správné církevní fiestě patří procesí. Takže po mši místní pobrali snad všechny sochy, které kde v jakém výklenku měli a s velkou slávou, fanfárami a salvami vyrazili na průvod městem. My měli folklóru prozatím docela dost a vydali jsme se zjistit, kde na nás dneska čeká postel.

                S našimi drahými Francouzkami jsme se rozhodli naše další setkávání už nenechávat jenom na Boží prozřetelnosti (ne, že by to nebyl ten nejspolehlivější způsob, ale Bůh přece svoje děti vychovává i k jisté dávce samostatnosti :) ) a vymysleli jsme, že ten z nás, kdo dorazí jako první, půjde do albergue, které si den předem vyhlédneme, a pohlídá tomu druhému místo. Protože jsme dorazili první my, šli jsme hlídat. Přišli jsme do vyhlédlého albergue a – plno. Poslední stovka před Santiagem se začala projevovat. Než jsme si vůbec uvědomili, že bychom měli začít panikařit, paní majitelka stihla odběhnout do albergue naproti, zjistit, že místo už není ani tam, vzít telefon, vytočit další kolegyni a domluvit nám čtyři postele.

                Podle instrukcí jsme našli místo určení a začali řešit další problém – měli jsme hlad. Abychom mohli jíst, museli jsme vařit. Abychom mohli vařit, museli jsme mít z čeho. Abychom měli z čeho, museli jsme někde něco nakoupit. A abychom mohli někde nakoupit, museli by být otevřené obchody. Což je v neděli a navíc o fiestě docela utopická představa. Naštěstí Portomarín je očividně město, kde každý zná každého, takže když jsme se paní na recepci zeptali, kde se dá nakoupit, zvedla telefon, něco zadrmolila a poslala nás o dvě ulice níž. Ale ať si prý pohneme, obchod už pomalu zavírá a otevřený zůstane ještě pár minut jenom kvůli nám (a dalším opozdilcům, když jsme dorazili, malá samoobsluha se ani v nejmenším netvářila, že by měla za pár minut zavírat).

                Charlottka stihla ještě poslední volnou postel, kde tu noc skončila Virginie, nám zůstalo tajemstvím.

                Po vydatné siestě jsme s Ondrou a Lenkou nechali Šimona povinné regeneraci (proto už nemáme zaznamenané další památné chvíle... pokdu teda nemá něco Lenka a nepošle mi to konečně :D) a vyrazili do města. Cestou jsme zase potkali Barču, podělili se o další cenné zkušenosti, poslechli jsme si na náměstí místní filharmonii a určitě byli první v historii, koho na ni napadlo tančit valčík. Ale takový valčík za doprovodu orchestru na obrovském náměstí… to prostě nejde nezkusit. :)

                Večer už probíhal rutinně. Jídlo, flaška vína, pomodlit… a spát? Skoro. Lence bytostně chyběl noční život, tak ukecala Ondru, aby si šli vyzkoušet, jaké to je být takovým slavícím Španělem. Morálka je ale úplně neopustila, protože nejdřív našli šipky, které nás ráno vyvedou z města a až pak skončili někde u stolního hokeje… který Lenka VYHRÁLA! A edit - pak ještě skončili u šipek :D

                A pak konečně hajdy do peřin (pardon, spacáků), protože „zítra je taky den, slunko mi to dneska slíbilo…“