Aneb V klášteře nemají pohodlí…

                Ještě stále traumatizováni štěničí epizodou jsme si ráno posbírali své vlhké svršky a vydali se zase dál. Nějak jsem si sice nezapsala, o kolik kilometrů dál jsme se posunuli, ale ono to ani není nijak důležité – po tak dlouhé době šlapání už člověk ani tak neřeší, KOLIK toho ušel, jako spíš, že vůbec DOŠEL.

                Pokračovali jsme dál nádhernou Galicií a přemýšleli, jestli nám hory oděné do mlhavých šatů připomínají spíš Tatry, Irsko nebo valašské kopečky. Výškou se kopce podobaly Tatrám, kulatostí Valašsku a kamennými zídkami a vesničkami zase keltský ostrov.

                Šli jsme horami, lesy i jakous takous civilizací. Nepotkali jsme téměř žádné další poutnické nohy, i když úplně necivilizovanými končinami jsme neprocházeli.

                I tady měli domorodci zájem na ždímání peněz z poutníků… jen byli prostě moc líní na to, aby celý den proseděli u stánku.

                Horké Španělsko nám dalo definitivně sbohem, protože i když jsme ve třetí čtvrtině cesty museli vysvlékat ranní vrstvy oblečení, tak do úmorného vedra, které jsme už potkali, mělo tohle příjemné sluníčko daleko.

                Putovali jsme z jedné Horní dolní do druhé, dnes s názvem Samos. Samos je další díra skoro na konci světa důležitá jednou jedinou věcí – druhým nejstarším benediktinským klášterem v Evropě (a to znamená, že i ve světě…). Jak je známo, benediktini si své kláštery stavěli schválně na místech blízkých konci světa, aby je nikdo nerušil a oni mohli pokojně rozjímat. Samos není výjimkou. Za téměř patnáct set let jeho existence okolo něj vyrostlo jen pár domů a asi dva obchody. Jeden extrémně předražený – do toho jsme samozřejmě vlezli nejdřív, hladoví a netušící, jestli ještě něco někde potkáme – a obyčejný obchoďáček, kde jsme o pár hodin pořídili zásoby na další dny a nanuky (a ty jsou důležité, byly to totiž naše první a poslední nanuky ve Španělsku :D).

                Překročili jsme kouzelnou hranici z „je to ještě daleko, moc lidí nechodí, tak ceny necháme na nějaké rozumné výšce“ do „už je to jenom kousek, všichni stejně musí někde bydlet, budou si muset připlatit.“ Ještě jsme ale v této druhé zóně neušli dost, abychom si tento smutný fakt připustili, takže jsme hledali nejlevnější možnou variantu ubytování. A našli jsme – přímo v komplexu kláštera (ještě, aby se mniši nepostarali o chudé a unavené poutníky) – ubytovnu za dobrovolný příspěvek.

                Ona ta vysoká cena má ale asi svoje opodstatnění. Zatímco v drahých soukromých albergues byly vymoženosti jako kuchyň a sprcha s teplou vodou, my jsme měli obrovskou místnost s asi sto padesáti postelemi, druhou obrovskou místnost s umyvadly, sprchovými kouty a záchody a doporučení: „Osprchujte se co nejdřív, po třiceti lidech už je ledová voda.“ Nic víc. Ani jedna jedná rychlovarná konvice, mikrovlnka nebo minivařič. A přestože na zdech byly stylově malby různých svatých, postele vypadaly… když už ne úplně plné hmyzu, tak minimálně podezřele. Že bych právě proto měla nad postelí sv. Izidora? Jako zemědělec by mohl vědět, co platí na parazity… Rozhodli jsme se vyhýbat těm divným postelím, co možná nejdýl to půjde. Holt asketičtí mniši chtěli poskytnout stejný komfort askeze i poutníkům. :) (Odpočívajícím poutníkem na fotce je naše drahá Charlottka... myslím, že netuší, že je tu zvěčněná. :) )

                Zatímco nám schnulo velké prádlo, udělali jsme si romantický dunch (ano, správně, máme nové slovo… tak dlouho jsme hledali název pro to jedno jediné pořádné jídlo, co máme za den, až jsme se shodli, že to bude něco mezi obědem a večeří – dinner + lunch) pod širým nebem. Samozřejmě jsme si taky museli zahrát na extrémně zbožné katolíky. Asi jsem nastavila nízko laťku denního rozjímání, protože z osazenstva vzešel návrh na modlitbu křížové cesty – když je prý ten první pátek a že se to bude vyjímat místo růžence… a taky je to přece jenom o něco záživnější, než padesát Zdrávasů, co si budeme povídat…

                Pak jsme se za zlevněný poutnický vstup šli podívat do kláštera a pokochat se krásnými moderními freskami. Po prohlídce, ze které máme akorát spoustu fotek, jsme chtěli jít na mši. Věděli jsme, že před ní jsou nešpory a usoudili, že na ty nemá cenu chodit. Tak jsme si došli přesně na sedmou, či jaká hodina to byla (dobře, já o něco později). Bylo mi divné, že se modlí teprve žalmy z nešpor (to se pozná podle toho, že všichni sedí a na střídačku něco drmolí, člověk tomu ani nemusí rozumět), al po zkušenostech jsem se nedivila. Nepřišlo mi ani divné, když se stálo na krátké čtení – jiný kraj, jiný mrav. Přímluvy byly v pořádku. Hodně divné ale bylo, že následoval obětní průvod. Až v té chvíli mi docvaklo, že jsem už dvacet minut na mši. :)

                Jelikož bratr varhaník zrovna nebyl v klášteře, chytli jsme výjimečnou tichou mši. Abychom si to ticho vynahradili, zabékali jsme si po skončení nějaké taizovky. A spolu s nějakým Angličanem, naší milou Charlotte, její kámoškou Virginií (ta měla štěnice asi čtyřikrát, a když jsme ji potkali, měla ještě čerstvé štípance) a dalšími zpěvumilnými poutníky jsme stvořili docela pěkný sbor.   

                A tak skončil náš další den. Sesbírali jsme prádlo, aby nezmoklo, kluci se znova najedli a s lehkou paranoiou jsme zalehli do těch divných postelí. Poslední úsek naší cesty začal. Od Santiaga nás dělilo už jenom osm dní cesty.